ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1534.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1534/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. K. A., zast. JUDr. F. M., advokátem, proti žalované V. n. s. r. o., zast. M. W., advokátkou, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 158/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2006, č. j. 7 Cmo 409/2005 a 9 Cmo 74/2006-205, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2006, č. j. 7 Cmo 409/2005 a 9 Cmo 74/2006-205, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 34 Cm 158/2001-166, uložil žalované povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2,.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,163 % p. a. od 25. 5. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 17,183 % p. a. od 17. 5. 1999 do 24. 5. 1999 a 7,02 % úroku z prodlení p. a. od 25. 5. 1999 do zaplacení a uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 61.800,- Kč k rukám její advokátky.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi společností R. T., a. s., jako prodávajícím a žalovanou jako kupující byla dne 14. 10. 1998 uzavřena kupní smlouva ze dne 14. 10. 1998 na prodej (ve smlouvě specifikovaných) pozemků a staveb zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území V., dle které převedl prodávající vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou a ta se zavázala zaplatit prodávajícímu kupní cenu ve výši 4.500.000,- Kč. Strany se dohodly, že žalovaná uhradí uvedenou kupní cenu ve dvou splátkách, a to 2.500.000,- Kč a 2.000.000,- Kč prostřednictvím dokumentárního akreditivu zřízeného žalovanou u H. (CZ), a. s. Splátka ve výši 2.500.000,- Kč byla žalovanou zaplacena dne 27. 3. 1999. , a to částku 2.500.000,- Kč na příslušný účet B. H., a. s. a částku 2.000.000,- Kč na účet prodávajícího u B. H. a. s. Osobou oprávněnou k přijetí plnění z akreditivu byla i v případě částky 2.000.000,- Kč B. H. a. s. a nikoli prodávající. Tato částka byla tak převedena na účet tohoto peněžního ústavu a ve prospěch účtu prodávajícího nebyla tato částka připsána, nýbrž I. a P. b. a. s. jako právní nástupce B. H. a. s. (dále též „I.“) použila částku 2.000.000,- Kč na úhradu úvěrového závazku společnosti R., s. r. o., k němuž prodávající (R. T., a. s.) přistoupil na základě dohody o přistoupení k závazku ze dne 30. 9. 1997. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobce, jemuž byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2002 pohledávka v žalované výši původním žalobcem (správcem konkursní podstaty úpadce R. T. a. s.) postoupena, má právo na zaplacení jistiny, jež představuje nedoplatek kupní ceny nemovitostí ve výši 2.000.000,- Kč, a na úrok z prodlení. Úrok z prodlení byl soudem prvního stupně přiznán ve výši 10,163 % p. a. od 25. 5. 1999 do zaplacení, protože úrok ve výši 17,183 % p. a. od 17. 5. 1999 do 24. 5. 1999 a ve výši 7,02 % p. a. od 25. 5. 1999 do zaplacení nebyl dle jeho názoru důvodný za situace, kdy bylo v řízení zjištěno, že žalovaná předmětnou částku ze svého účtu převedla dne 17. 5. 1999, dle čl. 3 odst. 2 kupní smlouvy měla být platba provedena do pěti pracovních dnů po předložení podkladů u bankovního ústavu, k čemuž došlo „nejpozději 17. 5. 1999“, a proto byla žalovaná v prodlení s úhradou svého peněžitého závazku od 25. 5. 1999. Vzhledem k výši průměrné úrokové sazby ČNB v druhém čtvrtletí roku 1999 9,163 % p. a. soud prvního stupně dovodil, že žalobce má dle §369 odst. 1 a §502 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2000 právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10,163 % p. a. od 25. 5. 1999 do zaplacení.
Soud prvního stupně proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Usnesením ze dne 20. 6. 2005, č. j. 34 Cm 158/2001-181, soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2005, č. j. 34 Cm 158/2001-166, České republice, na účet soudu prvního stupně, na soudním poplatku za žalobu ze dne 18. 7. 2001 částku 80.000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 7 Cmo 409/2005 a 9 Cmo 74/2006-205, změnil rozsudek soudu první ho stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2.000.000,- Kč s 10,163 % p. a. úrokem z prodlení za dobu od 25. 5. 1999 do zaplacení (odst. I. výroku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám její advokátky náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 73.542,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. II. výroku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám její advokátky náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 161.533,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. III. výroku) a změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2005, č. j. 34 Cm 158/2001-181, tak, že žalované neuložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek za žalobu ve výši 80.000,- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a dovodil, že názor soudu prvního stupně spočívající v tom, že část kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč, jejíž úhrady se žalobce žalobou domáhal, nebyla žalovanou řádně uhrazena, není správný. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že I. nebyla oprávněna inkasovat z účtu společnosti R. T., a. s. finanční prostředky k úhradě závazků společnosti R. s. r. o., vyplývajících z úvěrové smlouvy uzavřené mezi touto společností a právní předchůdkyní I. (B. H., a. s.) dne 21. 5. 1996. R. T. a. s. přistoupila dohodou ze dne 30. 9. 1997 k závazku úvěrového dlužníka a stala se dle §533 občan. zák. dlužníkem zavázaným společně a nerozdílně spolu s dlužníkem původním, avšak právo inkasovat peněžní prostředky z účtu této společnosti v případě neuhrazení dluhu žádným z uvedených subjektů s bankou dohodnuto nebylo, neboť ze „Zmocnění banky k inkasu“ obsaženého ve smlouvě o úvěru opravňovalo I. za účelem úhrady pohledávky vzniklé z úvěrové smlouvy inkasovat finanční prostředky jen z účtu společnosti R. s. r. o. Připsáním částky ve výši 2.000.000,- Kč na účet I. byl dle názoru odvolacího soudu splněn závazek žalované zaplatit druhou splátku kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1998 v žalované výši. Přestože byl dokumentární akreditiv otevřen ve prospěch B. H. a. s. a nikoli ve prospěch prodávajícího, odvolací soud upozornil, že v kupní smlouvě ze dne 14. 10. 1998 nebylo konkrétní číslo účtu prodávajícího specifikováno a žalované nebylo toto číslo prodávajícím sděleno ani v době otevření akreditivu, a proto nelze považovat otevření akreditivu ve prospěch banky, u níž měl být veden účet prodávajícího, a poukázání předmětné částky jako platby pro prodávajícího přímo bance za porušení dohodnutého způsobu placení kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1998. Odvolací soud dále poukázal na to, že po poskytnutí plnění z dokumentární akreditivu I. prodávající splnění závazku „prodávajícího zaplatit kupní cenu“ (správně „kupujícího“) nezpochybňoval. Odvolací soud dovodil, že žalovaný v souladu s uzavřenou kupní smlouvou sjednanou kupní cenu nemovitostí zaplatil, čímž jeho závazek z této smlouvy dle §559 občan. zák. zanikl.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 1. 3. 2007 žalobce napadl odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že žalovaná zřídila v rozporu s ujednáním čl. 3 kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1998 pouze jeden dokumentární akreditiv s jedním oprávněným, a to B. H. a. s., a proto R. T. a. s. řádně neobdržela druhou splátku kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč. Dle dovolatele bylo nerozhodné, že R. T., a. s. přistoupila k závazkům vyplývajícím z úvěrové smlouvy mezi B. H. a. s. a společností R. s. r. o., a stala se tak dlužníkem vedle společnosti R. s. r. o. Dovolatel se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že „závazkový vztah vzniklý přistoupením k dluhu nijak nesouvisí se závazkovým vztahem vzniklým na základě předmětné kupní smlouvy a že B. H. a. s. příp. I., a. s. či Č., a. s., neměla žádné oprávnění zaúčtovat část kupní ceny na uhrazení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy“. Žalobce dále v dovolání namítl, že absence jeho čísla účtu a jeho nesdělení žalované ani v době otevření akreditivu není pro věc samu rozhodná, neboť není nutné aby v kupní smlouvě bylo uvedeno a žalované „nic nebránilo“, aby si číslo účtu prodávajícího zjistila. Žalobce je přesvědčen, že rozhodné pro posouzení věci je obsah kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1998, ze které vyplývá, že mělo být placeno žalobci a nikoli B. H. a. s.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dle §243b odst. 3 o. s. ř. rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 27. 3. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že souhlasí s výrokem I. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, přestože se zcela neztotožňuje s jeho odůvodněním. Žalovaná je přesvědčena, že zaúčtováním žalované částky ve prospěch úvěrového účtu společnosti R. s. r. o. byla kupní cena právnímu předchůdci žalobce řádně uhrazena. Dále uvedla, že pokud v úvěrové smlouvě, uzavřené mezi B. H. a. s. a společností R., s. r. o., a v Obecných úvěrových podmínkách bylo sjednáno právo banky inkasovat prostředky dlužníka k úhradě svých splatných pohledávek za dlužníkem, tzn. mj. i „závazek dlužníka strpět inkaso svých peněžních prostředků ve prospěch banky“ a pokud R. T. a. s. přistoupila k závazkům společnosti R. s. r. o. z úvěrové smlouvy, pak byl právní předchůdce žalobce povinen strpět inkaso svých prostředků ve prospěch úvěrového účtu R. s. r. o. Poskytnutím žalované částky ve prospěch úvěrového účtu R., s. r. o. byl snížen závazek R. T., a. s. u bankovního ústavu, a proto je nutné hodnotit snížení závazku stejně, jako kdyby došlo k nárůstu majetku právního předchůdce žalobce o uvedenou částku, tzn. připsáním částky 2.000.000,- Kč na úvěrový účet R. s. r. o. nastal stejný stav, jako kdyby byla tato částka zaplacena přímo na účet právního předchůdce žalobce (R. T. a. s.).
Vzhledem k tomu, že žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. prosince 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel dovoláním výslovně napadl odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil odst. I. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2.000.000,- Kč s 10,163 % p. a. úrokem z prodlení za dobu od 25. 5. 1999 do zaplacení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá v zásadě na závěru, že žalovaná sjednanou část kupní ceny nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1998 ve výši 2.000.000,- Kč zaplatila, a proto její závazek z této smlouvy zanikl. V kupní smlouvě ze dne 14. 10. 1998 nebylo konkrétní číslo účtu prodávajícího specifikováno, žalované nebylo toto číslo prodávajícím sděleno ani v době otevření akreditivu, a proto otevření akreditivu ve prospěch banky a poukázání příslušné částky bance není porušením dohodnutého způsobu placení kupní ceny (její části). Prodávající podmínky stanovené akreditivní listinou splnil a po poskytnutí plnění z dokumentární akreditivu splnění závazku nezpochybňoval.
Dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím námitek, podřaditelných pod ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť dle kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1998 žalovaná měla zaplatit druhou splátku kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč prostřednictvím dokumentárního akreditivu prodávajícímu na jeho účet u B. H. a. s. a nikoli ve prospěch účtu bankovního ústavu (B. H. a. s.). Dle dovolatele není rozhodné, že uvedený bankovní ústav použil tuto částku ke snížení úvěrového závazku společnosti R. s. r. o. vůči bance, k němuž právní předchůdce dovolatele přistoupil. Dále namítl, že v případě pochybností o číslu účtu prodávajícího si jej mohl právní předchůdce žalobce zjistit.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že mezi R. T. a. s., jako prodávajícím a žalovanou jako kupující byla dne 14. 10. 1998 uzavřena kupní smlouva na prodej pozemků parc. č., zastavěná plocha o výměře 6142 m2, parc. č., zastavěná plocha o výměře 786 m2, parc. č., zastavěná plocha o výměře 371 m2, parc. č., zast. plocha o výměře 3907 m2, parc. č., zastavěná plocha o výměře 6.917 m2 a staveb- průmyslových objektů na pozemku parc. č. o výměře 786 m2 a na pozemku parc. č. o výměře 371 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území V. Kupní cena byla dle čl. 3 kupní smlouvy sjednána ve výši 4.500.000,- Kč bez DPH. Dle čl. 3 odst. 2 kupní smlouvy měla být část z dohodnuté kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč, jejíž zaplacení je předmětem tohoto sporu, „zaplacena prostřednictvím dokumentárního akreditivu na příslušný účet prodávajícího u B. H., a. s.“. Dále bylo v tomto ujednání kupní smlouvy dohodnuto, že „v tomto dokumentárním akreditivu se H. (CZ), a. s. zaváže zaplatit prodávajícímu částku ve výši 2.000.000,- Kč s dobou platnosti akreditivu 6 měsíců“, a to do 5 dnů od předložení příslušných dokumentů.
Původní žalobce JUDr. P. Č., správce konkursní podstaty úpadce R. T., a. s. postoupil smlouvou ze dne 20. prosince 2002 shora uvedenou pohledávku za žalovanou ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím.
Usnesením ze dne 5. 8. 2003, č. j. 34 Cm 158/2001-73, soud prvního stupně návrhu JUDr. P. Č. ze dne 20. 1. 2003, aby do řízení na jeho místo žalobce vstoupil Ing. K. A. vyhověl.
Dále bylo zjištěno, že žalovaná částka ve výši 2.000.000,- Kč byla na základě plnění z dokumentárního akreditivu a v souladu s tam označeným oprávněným převedena na účet B. H. a. s. Uvedená částka nebyla připsána ve prospěch účtu prodávajícího, neboť I. (právní nástupkyně B. H. a. s.) tyto peněžní prostředky použila na úhradu úvěrového závazku společnosti R. s. r. o., k němuž prodávající (R. T. a. s.) přistoupil na základě dohody o přistoupení k závazku ze dne 30. 9. 1997.
Z neodvolatelného dokumentárního akreditivu č. ze dne 27. 10. 1998 vyplývá, že u H. C. a. s. byl otevřen dokumentární akreditiv ve výši 29.009.400,- Kč s tím, že jako příkazce je uvedena žalovaná a oprávněným beneficientem B. H. a. s., B.
V čl. 3 této kupní smlouvy byl sjednán způsob a místo zaplacení dohodnuté kupní ceny ve výši 4.500.000,- Kč bez DPH tak, že měla být zaplacena ve dvou splátkách, a to částka 2.500.000,- Kč „prostřednictvím dokumentárního akreditivu na příslušný účet B. H., a. s.“ a částka 2.000.000,- Kč měla být zaplacena „prostřednictvím dokumentárního akreditivu na příslušný účet prodávajícího u B. H., a. s.“. Žalovaná dle skutkových zjištění otevřela jediný neodvolatelný dokumentární akreditiv na částku 29.114.982,92 Kč, který byl otevřen ve prospěch B. H., a. s. u H. C. a. s. Z toho vyplývá, že dokumentární akreditiv na částku 2.000.000,- Kč nebyl otevřen u H., a. s. ve prospěch účtu prodávajícího u B. H. a. s. Z listiny o neodvolatelném dokumentárním akreditivu je zřejmé, že žalovaná nesplnila svou smluvní povinnost z kupní smlouvy otevřít ohledně částky 2.000.000,- Kč akreditiv, z něhož oprávněnou osobou byl prodávající. Beneficientem z neodvolatelného akreditivu byla toliko B. H. a. s., čímž byla splněna pouze povinnost žalované zaplatit první část kupní ceny ve výši 2.500.00,- Kč. Žalovaná tím nedodržela svoji povinnost zaplatit druhou částku kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč „prostřednictvím dokumentárního akreditivu na příslušný účet prodávajícího u B. H. a. s.“ ve smyslu ust. §689 obchod. zák., neboť peněžní závazek placený prostřednictvím banky je splněn připsáním příslušné částky na účet věřitele u jeho banky (§339 odst. 2 obchod. zák.). Poté je nerozhodné, z jakého titulu B. H. a. s. částku 2.000.000,- Kč prodávajícímu nevydala (nepřevedla na jeho účet), když na základě otevřeného akreditivu byla oprávněnou z tohoto akreditivu pouze B. H. a. s. Pro posouzení věci není rozhodné, že prodávající podmínky stanovené dokumentárním akreditivem ve smyslu ust. §689 a §690 obchod. zák. – jak dovodil odvolací soud – splnil. Dle §689 obchod. zák. je podstatou dokumentárního akreditivu povinnost banky poskytnout plnění oprávněnému pouze poté, co jsou bance řádně předloženy během platnosti akreditivu dokumenty určené v akreditivní listině. I v případě, že by prodávající všechny podmínky stanovené v akreditivní listině řádně splnil, nebyl v důsledku pochybení žalované dle dokumentárního akreditivu osobou oprávněnou pro přijetí žalované částky.
Z uvedeného tedy vyplývá, že žalovaný nesplnil svou povinnost zaplatit prodávajícímu část (2.000.000,- Kč) kupní ceny v žalované výši dle kupní smlouvy ze dne 14. 10. 1998 způsobem a v místě dohodnutém ve smlouvě, a proto má jeho právní (a procesní) nástupce právo na její zaplacení.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil otázku řádného splnění závazku žalované, spočívajícího v zaplacení kupní ceny žalobci nesprávně, a je tak naplněn dovolací důvod uvedený v dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému rozhodl podle ust. §243b odst. 2. o. s. ř. tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu