ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.17.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 17/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně S. – S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. G. V., advokátem, proti žalované Č. r. – V. s., zastoupené V. ú.p. z., o zaplacení 2,421.792,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 87/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2003, č. j. 56 Co 3807/2003-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 2,421.792,- Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 7. 11. 1994 uzavřena smlouva o dílo a žalobkyně měla provést dílo označené jako „Z. – dostavba“. Fakturou č. F100023795 vyfakturovala žalobkyně žalované provedení víceprací v částce 2,421.792,- Kč a žalovaná i přes upomínku tuto částku neuhradila.
Dne 25. 5. 1998 žalovaná podala vzájemný návrh s tím, že žádá po žalobkyni zaplacení částky 564.847,50 Kč s příslušenstvím neboť v rámci dostavby kasáren ve Z. žalobkyně odmítla odstranit vady a nedodělky na objektu č. 132 a žalovaná proto tyto práce na základě výběrového řízení nechala odstranit obchodní společností H., spol. s r. o. Předmětnou pohledávku žalovaná uplatnila vůči žalobkyni z titulu práva na slevu z ceny a z titulu práva na náhradu vzniklé škody.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 22. dubna 2002, č. j. 3 C 87/97-291, zamítl žalobu na zaplacení 2,421.792,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), vyloučil k samostatnému řízení vzájemný návrh žalované ze dne 21. 5. 1995, doručený soudu dne 25. 5. 1998, na zaplacení částky 564.847,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že žalovaná vyhlásila soutěž na předložení nejvýhodnějšího návrhu smlouvy o dílo, když předmětem plnění bylo dokončení stavebních prací podle projektu staveb rozestavěných objektů. Žalobkyně vypracovala odborný odhad stavebních nákladů včetně finančního ohodnocení a při určování rozestavěnosti jednotlivých objektů vycházela i z fyzické prohlídky objektu. Při stanovení cenové nabídky vycházela žalobkyně jak z projektové dokumentace, tak z prohlídky staveniště a dále i z původního rozpočtu. V rámci výběrového řízení byla na dostavbu vybrána žalobkyně. Mezi žalovanou jako objednatelkou a žalobkyní jako zhotovitelkou byla dne 7. 11. 1994 uzavřena písemná smlouva o dílo č. 071194. Jejím předmětem byla „Z. – dostavba“, a to konkrétně objekt č. 107, kde byla sjednána smluvní cena za provedení díla v částce 4,365.000,- Kč a objekty č. 138, 132, 203, 205, 204, 206, 143, 701, 403 až 505 a 146, kde byla sjednána smluvní cena za provedení díla v částce 8,928.000,- Kč. Dohodami mezi účastníky pak byla smlouva o dílo měněna a doplňována 11 dodatky. Dodatek č. 12 nebyl účastníky řádně uzavřen, neboť nebyl odsouhlasen žalovanou a soud jej tedy považoval pouze za návrh dodatku. Předmětem tohoto dodatku byly vícepráce na objektech č. 132 a 205, které byly žalobkyni žalovanou vyúčtovány fakturou č. F100023795 se splatností 4. ledna 1996. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo, když předmět díla byl ve smlouvě vymezen dostatečně určitým způsobem – „Z. – dostavba“ s tím, že smlouva obsahuje označení objektů, kterých se dílo týká, včetně rozsahu prováděných úprav. Ve smlouvě o dílo, v bodech 3.3. a 3.4 bylo účastníky dohodnuto, že požádá-li objednatel písemně, nebo dojde-li ke změně projektu, k odlišnému provedení prací od popisu nebo podmínek uvedených v soupisu prací, musí být před jejich provedením dohodnuta odpovídající cena. Bude-li objednatelem požadováno provedení prací nebo se ukáže nutnost provedení prací, které nejsou obsaženy v projektu stavby (vícepráce), musí na tuto skutečnost zhotovitel upozornit před zahájením prací. V tomto případě musí být dohodnuta nová cena před zahájením víceprací. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že upozornění ze strany žalobkyně na vícepráce před jejich zahájením nebylo učiněno, neboť žalobkyně zaslala předmětnou fakturu spolu s rozpočtem a nabídkami žalované až po provedení víceprací. Z tohoto důvodu nebyla ani před zahájením víceprací dohodnuta nová cena. Dodatek č. 12, pokud jde o provedení předmětných víceprací, nebyl ze strany žalované akceptován a k jeho platnému uzavření proto nedošlo.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 56 Co 3807/2003-346, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 2002, č. j. 3 C 87/97-291, (vyjma nenapadeného výroku pod bodem II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné části smlouvy o dílo ve smyslu §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tj. vymezení díla jako předmětu plnění a stanovení ceny, proto nemůže obstát námitka žalobkyně, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla (§37 odst. 1 obč. zák.). Argumentovala-li žalobkyně tím, že provedla pro žalovanou tzv. vícepráce, které jí žalovaná nezaplatila, poukázal odvolací soud na skutečnost, že účastníci si dohodli pevnou částku jako cenu za dílo a tato částka vycházející z pozdějších 11 písemných dodatků smlouvy je pro zhotovitele částkou závaznou a konečnou, neboť účastníci si v článku 11 bod 1 smlouvy sjednali, že smlouvu lze měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním výslovně nazvaným Dodatek ke smlouvě s tím, že jiné zápisy, protokoly a apod. se za změnu smlouvy nepovažují. Dodatek, kterým by byly dohodnuty tzv. vícepráce jako činnost dosud smluvně nepodložená, nebyl písemně uzavřen, a žalobkyně ani netvrdila, že by dodatek ke smlouvě uzavřen byl. Požadavek na zaplacení plnění proto nemá oporu v uzavřené smlouvě. Namítala-li žalobkyně, že eventuelním důvodem žaloby je vydání bezdůvodného obohacení, které žalované na úkor žalobkyně vznikl v důsledku toho, že smlouva je neplatná, bylo na žalobkyni, aby své tvrzení prokázala. Ta však na podporu svého tvrzení žádný důkaz nepřinesla a žalobkyní tvrzená skutečnost nevyplývá ani ze znaleckého posudku. Podle odvolacího soudu nemá oporu ve zjištěných skutečnostech ani tvrzení žalobkyně, že žalovaná nepostupovala ve smluvních vztazích mezi účastníky dle zásad poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Žalobkyní citované ustanovení na souzený případ nedopadá a dopadnout nemůže, neboť chrání pouze toho, proti němuž je uplatňován nárok. V souzené věci je to však žalobkyně, která nárok uplatňuje, je aktivním subjektem dovolávající se svých tvrzených práv. Dále uzavřel, že nemůže obstát ani námitka žalobkyně, že soud prvního stupně řádně neučinil poučení podle §118 odst. 1 o. s. ř. Dovolané ustanovení upravuje postup předsedy senátu po zahájení jednání a určeným způsobem soud prvního stupně postupoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost předmětné smlouvy o dílo, vyšel-li ze zjištění, že předmět díla byl sjednán určitě. Odvolací soud dovodil, že předmět díla byl řádně vymezen s odkazem na projektovou dokumentaci pro realizaci díla, avšak neměl ji k dispozici a nemohl tedy posoudit, zda tato projektová dokumentace dostatečným způsobem předmět díla vymezuje. Poukazuje na to, že přebírala stavbu rozestavěnou a z důkazů, které byly provedeny, vyplynulo, že žádný z účastníků při uzavírání smlouvy neznal přesný rozsah prací, tj. přesný rozsah díla. Přesný stupeň rozpracovanosti díla nebyl nikdy určen, proto předmět díla nemohl být sjednán určitě. Z tohoto důvodu nemohla být určena přesně ani cena díla, a proto také na další práce bylo uzavřeno ke smlouvě dalších 11 dodatků. Následně však žalovaná zneužila svého práva a další dodatky ke smlouvě o dílo odmítla uzavřít, ač žalobkyně další práce již provedla. Podle názoru dovolatelky měl dovolací soud v posuzovaném případu aplikovat §265 obch. zák., když žalovaná odmítnutím zaplacení provedených prací vykonávala své právo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které předpokládají, že za provedené práce je poctivé a slušné řádně a včas zaplatit. Dále vytkla odvolacímu soudu, že pominul nedostatek řádného poučení podle §118 a §118a o. s. ř. soudem prvního stupně, jestliže se ukázalo, že žalobkyně nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a že měl být z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Má zato, že odvolací soud nesprávně konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno tvrzeného bezdůvodného obohacení žalované na její úkor. Dovolatelka navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 13. ledna 2005, č. j. 32 Odo 260/2004-415, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Dovolací soud se ztotožnil se závěry soudů, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny podstatné části smlouvy o dílo podle ustanovení §536 a násl. obch. zák. Odvolací soud nepochybil, odmítl-li námitku dovolatelky, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla, jestliže podle §536 odst. 1 obch. zák. bylo v předmětné smlouvě sjednáno provedení určitého díla pod bodem 2.0 „Z. – dostavba“ a dále v článku 2.1 bylo dílo konkretizováno dokončením konkrétních objektů a v čl. 2.2 rozsahem prací podle cenové nabídky členění podle bodu 2.1 s použitím standardních materiálů a na základě předaných výkazů výměr a odhadem stupně rozestavěnosti. V rozporu s hmotným právem není rovněž závěr odvolacího soudu, že na souzený případ nedopadá §265 obch. zák., jestliže soud tak dovodil ze zjištění, že požadavek na zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené smlouvě. K námitce dovolatelky, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud uvedl, že k nim lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) a tudíž se takovými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2007, č. j. II. ÚS 182/05, bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 260/2004. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takové interpretace vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud povede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b)o. s. ř.), tak i z důvodu vad řízení (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), znamená současně naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudu. Za obecně způsobilý důvod k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze tak podle Ústavního soudu považovat důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Tím, že dovolací soud námitky stěžovatelky naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vůbec nereflektoval, jejich relevanci z hlediska možného naplnění kritéria zásadního významu po právní stránce neposuzoval a nevyjádřil se k nim, nepřípustně omezil právo stěžovatelky na přístup k soudu (jak ostatně konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05).
Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, v němž v části uplatněného dovolání nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbývající části, směřující proti rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), při novém posuzování dovolání žalobkyně po zrušovacím nálezu Ústavního soudu se zabýval přípustností dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Při novém projednání dovolání vycházel dovolací soud z článku II. zák. č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, podle něhož se dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dané době vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), pak při zkoumání zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu s judikaturním přesahem nevymezila. Za stavu, kdy napadené rozhodnutí není ani založeno na řešení otázky zásadního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a kdy Nejvyšší soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, mohl být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn v případě, že by odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o dílo z hlediska určitosti v části týkající se předmětu díla, na jejímž posouzení jeho rozsudek spočívá, v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3). V mezích dovolacích argumentů, jež se pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (řešení otázky, zda smlouva o dílo je dostatečně určitá co do vymezení předmětu díla), postrádá dovolání potřebný judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde. Závěr, že smlouva o dílo není neplatná pro neurčité vymezení předmětu díla, logicky vyplývá ze skutkových závěrů, učiněných soudy nižších stupňů [ze soudy výše formulovaných zjištění o obsahu smlouvy]; tyto závěry samy přitom v dovolacím řízení přezkoumatelné nejsou (dovolací důvod podle §241a odst. 3 je pro posuzovanou věc zákonem vyloučen – srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka pouze opakuje námitky, které již uplatnila v odvolání a s nimiž se odvolací soud zcela správně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění rozsudku. Nejvyšší soud dále neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani v tom, že by odvolací soud řešil věc v rozporu s hmotným právem, pokud v posuzované věci neaplikoval §265 obch. zák., nevyplývá-li nárok žalobkyně na zaplacení vymáhané částky ze zákona, ani ze smlouvy, nelze tento nárok založit podle ust. §265 obch. zák.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
Tak tomu však v dané věci není. Dovolatelka namítá pochybení soudu spočívajícím v nedostatku poučení žalobkyně v tom směru, aby vylíčila rozhodné skutečnosti a předložila důkazy pro případ právního posouzení věci jako bezdůvodného obohacení (ve smyslu §118 a 118a o. s. ř.) respektive v případě důkazní nouze, ohledně uzavření smlouvy o dílo.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké jsou následky nesplnění této výzvy.
Podle odst. 2 téhož ustanovení, má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odst. 1. Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně a rovněž i odvolací soud ve věci právní závěr, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah – byla písemně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu §536 obch. zák. s tím, že cena díla byla sjednána pevnou částkou. Nepřiznal-li odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) žalobkyni nárok na zaplacení provedených víceprací ve smyslu ustanovení §549 odst. 1 obch. zák., neboť podle článku 11 bod 1 smlouvy o dílo, lze smlouvu měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním vysloveně nazvaným Dodatek ke smlouvě, dospěl ke správnému závěru o nutnosti písemné formy pro případ změny předmětné smlouvy o dílo – dohodu o rozšíření díla – ve smyslu §272 odst. 2 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že požadovala-li žalobkyně zaplacení doplatku ceny díla na základě platné smlouvy o dílo s pevně stanovenou cenou díla, nebylo třeba žalobkyni poučovat podle §118 a §118a odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně uvedla všechna potřebná tvrzení a rozhodné skutečnosti z hlediska uvažovaného právního názoru na zaplacení ceny díla. Poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v daném případě nepřichází v úvahu, neboť závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladu pro možné posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení je správný, když žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. nepřipadla v úvahu a nárok žalobkyně bylo třeba posoudit pouze jako právo na zaplacení ceny díla. Byla-li cena díla sjednána pevnou částkou, byla žalobkyně jako zhotovitelka povinna provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí i v případě, kdy náklady na zhotovení díla byly větší, než předvídala. V dané věci tak nebylo třeba, jestliže posuzovanou věc nebylo možno posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, žalobkyni vyzvat, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností. Neposuzoval-li odvolací soud správně věc podle jiného hmotněprávního ustanovení, pak postup podle §118a odst. 2 o. s. ř. není v souzené věci namístě.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není proti němu dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu