ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1818.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1818/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně K. k., spol. s r.o., zastoupené JUDr. A. J., advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Š., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného K. p., a.s., V. I. G., o zaplacení částky 1 910 278,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 50/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č. j. 39 Co 479/2006-222, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č. j. 39 Co 479/2006-222, v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. června 2005, č. j. 14 C 50/99-181, ve znění opravného usnesení ze dne 19. června 2007, č. j. 14 C 50/99-212, v zamítavém výroku ohledně částky 500 000 Kč s 15% úroky od 17. 3. 1999 do zaplacení, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. června 2005, č. j. 14 C 50/99-181, ve znění opravného usnesení ze dne 19. června 2007, č. j. 14 C 50/99-212, v zamítavém výroku ohledně částky 500 000 Kč s 15% úroky od 17. 3. 1999 do zaplacení, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co 464/2008-268, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. února 2008, č. j. 14 C 50/99-248, ve výroku pod bodem II se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 14 C 50/99-181, ve znění opravného usnesení ze dne 19. června 2007, č. j. 14 C 50/99-212, (poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. února 2001, č. j. 19 Co 7/2001-45, zrušil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. června 2000, č. j. 14 C 50/99-32, kterým soud prvního stupně rozhodl o důvodnosti základu žalobního nároku) řízení co do částky 75 634,50 Kč s 15% úrokem od 17. 3. 1999 do zaplacení zastavil (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s 15% úrokem od 17. 3.1999 do zaplacení (výrok pod bodem II), žalobu na zaplacení částky 1 418 405,43 Kč s 15% úrokem od 17. 3. 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát v rámci zastupování sepsal pro žalobkyni několik smluv, mezi nimi i smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 29. 5. 1995 k domu a pozemku parc. číslo v Praze, k. ú. B., ve prospěch žalobkyně s tím, že nemovitosti, které měly být zatíženy věcným břemenem, bude žalobkyně bezplatně užívat po dobu 50 let od 1. 6. 1995 do 1. 6. 2045. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 307/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 501/97-52 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 12. 1997), bylo určeno, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene je od počátku absolutně neplatná vzhledem k tomu, že v době jejího uzavření nebyl povinný J. T. ještě vlastníkem zatěžovaných nemovitostí, takže předmětem smlouvy bylo plnění nemožné. Soud prvního stupně nepřijal obranu žalovaného, že na riziko neplatnosti smlouvy vyplývající z toho, že návrhy na vklad do katastru nemovitostí podle smlouvy kupní, kterou nabýval vlastnictví k předmětným nemovitostem J. T. a smlouvy o zřízení věcného břemene budou podány ve stejný den, upozornil, což dokládal plnou mocí žalobkyně ze dne 12. 5. 1995 se strojopisnou poznámkou - „klient seznámen a poučen o náležitostech smluv a jejich vkladu do KN. Prohlašuje, že požaduje podat vklady v jednom dni, odsouhlaseno v s.r.o.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná poznámka byla do plné moci dopsána dodatečně, a to účelově. Žalovaný totiž argumentoval touto plnou mocí až po několika letech trvání soudního řízení a soud neuvěřil jeho tvrzení, že ji teprve posléze našel, neboť to, že ji ve fyzické formě neměl, mu jistě nemohlo bránit, aby ji v průběhu řízení nenavrhl k důkazu s tím, že se ji pokusí dohledat apod. Podle soudu prvního stupně měl žalovaný upozornit zúčastněné smluvní strany, zejména svého klienta, že pokud by strana povinná nebyla vlastníkem zatížených nemovitostí, mělo by to za následek neplatnost smlouvy o věcném břemeni. Žalovaný jako advokát tak porušil svou právní povinnost vyplývající ze zákona (§16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) a odpovídá klientovi podle §24 odst. 1 tohoto zákona za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Soud prvního stupně poté posoudil jednotlivé položky náhrady škody, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá. Uvedl, že vzhledem k tomu, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako advokátem je podřízen ustanovením o smlouvě mandátní ve smyslu §566 a následujících obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), posuzoval odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku, když „podmínky samotné odpovědnosti za škodu posuzoval podle §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §24 odst. 1 zákona o advokacii“.
Prvá položka představuje požadavek na náhradu škody ve výši 850 000 Kč. Žalobkyně uzavřela se společností A., s.r.o., smlouvu o zhotovení věcí na zakázku – šlo o zakázkové vybavení nemovitosti nábytkem a některými stavebními prvky. Mezi stranami byla sjednána záloha ve výši 850 000 Kč a bylo ujednáno, že je nevratná; částka byla žalobkyní zhotoviteli zaplacena. Soud prvního stupně hodnotil část smlouvy, v níž byla dohodnuta nevratná záloha ve výši 850 000 Kč jako neplatnou, neboť pokud strany mínily toto ujednání jako smluvní pokutu, což lze dovozovat z faktury č., pak chybí pro předpoklad vzniku povinnosti uhradit smluvní pokutu přesné a určité ujednání, pro jaký případ porušení smluvní povinnosti je účastník smluvního vztahu vázán ve smyslu §544 odst. 1 obč. zák. pokutou. Pokud žalobkyně plnila na základě tohoto ujednání, plnila bez právního důvodu a tato okolnost je takového charakteru, že případná škoda vzniklá z takového plnění není v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného.
Žalobkyně se dále domáhala úhrady jednorázového pojistného ve výši 12 600 Kč, které uhradila 22. 8. 1996 Č. p., a.s., podle pojistné smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1996 za účelem zajištění pojistné ochrany předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi škodou a jednáním žalovaného, uhrazené pojistné není v daném případě škodou. Pojistné plnění není vázáno na vlastnictví nemovitosti.
Ohledně uplatněného nároku na zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady za platby V. T. zjistil soud prvního stupně, že žalobkyně uzavřela s V. T. dne 22. 6. 1995 smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění rekonstrukce objektu č.p. 3, přípravné práce, architektonická studie, stavební rozpočet, projektová dokumentace, průzkumy, statické posouzení, zajištění pracovních kapacit, organizace prováděných prací, stavební dozor, fakturace. Uvedená částka představuje souhrn plateb vyplacených V. T. dne 5. 9. 1995 jako dodavateli uvedeného plnění z úvěru žalobkyně. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že V. T. byl v době uzavření uvedené smlouvy i v době realizace stavebních prací koncem roku 1995 společníkem žalující společnosti (do 5. 2. 1996). Se společností se dohodl, že z ní vystoupí a práce pro společnost bude poté vykonávat na smluvním základě. Protože jde o činnosti vykonávané v době, kdy byl společníkem žalobkyně, nejde o škodu, která by byla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.
Další nárok uplatňovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 5. 1995 ve výši 1 500 000 Kč, kterou uzavřela na rekonstrukci předmětné nemovitosti, nákup vybavení a zásob. Na úvěr nebylo zaplaceno nic kromě splátky úroků 51 405,43 Kč a žalobkyně z něj hradila pouze částku 850 000 Kč společnosti A., s.r.o. a částku 500 000 Kč V. T., což jsou položky, které nejsou podle závěru soudu prvního stupně škodou vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného; pak ani částka zaplacená na úhradu úroků ve výši 51 405,43 Kč není škodou, která by byla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.
Soud prvního stupně však shledal opodstatněným požadavek žalobkyně na vrácení částky 20 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila žalovanému za jeho právní služby vztahující se k vypracování a uzavření smlouvy o věcné břemeni. Protože šlo o právní službu stiženou vadou, soud prvního stupně hodnotil úhradu této částky jako škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného a tento nárok shledal důvodným.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným odmítl soud prvního stupně jako nedůvodnou. Počátek běhu promlčecí doby a její trvání posuzoval podle §398 obch. zák. O škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, se žalobkyně dozvěděla až z rozsudku odvolacího soudu ve sporu o neplatnost smlouvy o věcném břemeni, který nabyl právní moci 12. 12. 1997. Žalobkyně přitom své nároky uplatnila u soudu, pokud jde o částku 850 000 Kč, úroků z úvěrů a nákladů právního zastoupení žalobou došlou soudu 17. 3. 1999, tj. před uplynutím čtyřleté subjektivní promlčecí doby stanovené podle §397 obch. zák. Náhradu 500 000 Kč za platby V. T. a 12 600 Kč za pojistné uplatnila žalobkyně 26. 9. 2001, tedy rovněž včas. Neuplynula ani desetiletá objektivní promlčecí doba podle §398 obch. zák., neboť je zřejmé, že veškeré škodní události mohly vzniknout až v souvislosti se smlouvou o zřízení věcného břemene z roku 1995.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 39 Co 479/2006-222, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 500 000 Kč s 15% úroky od 17. 3. 1999 do zaplacení potvrdil, ohledně částky 12 600 Kč s 15% úroky z prodlení od 17. 3. 1999 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen tuto částku žalobkyni zaplatit, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 905 805,43 Kč s 15% úroky od 17. 3.1999 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl ohledně částky 500 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila V. T., ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že v tomto rozsahu žalobě vyhovět nelze. Vycházel přitom ze smlouvy o dílo ze dne 22. 6. 1995 uzavřené V. T. a žalobkyní a z listiny „Dílčí vyúčtování ke smlouvě o dílo ze dne 18. 5. 1995 a ke smlouvě o dílo ze dne 22. 6. 1995“ za období červen až prosinec 1995 předložené žalobkyní. Pokud jde o náklady za znalecký posudek 33 500 Kč + DPH, vyšel z toho, že není prokázána platba této částky V. T. znalkyni a V. T. není na posudku označen jako objednatel. Znalecký posudek vypracovala Ing. O. za účelem zjištění tržní hodnoty nemovitosti pro zřízení zástavního práva pro banku. Je tedy zřejmé, že zadání posudku spadá mimo rámec účtovaného období, i mimo rámec smluv, jichž se týká dílčí vyúčtování. Částka 85 000 Kč + DPH za dodání stavební studie a projektu na 1. etapu rekonstrukce měla být vynaložena na podkladový materiál pro banku pro poskytnutí úvěru ve spolupráci s architektem S. Tato položka je evidentně mimo rámec období dílčího vyúčtování, tj. druhého pololetí roku 1995, protože úvěrová smlouva byla uzavřena dříve. Rovněž u částek 35 800 Kč + DPH (realizace průzkumových prací pro zjištění stávajícího stavu), 86 600 Kč + DPH (sondy do podlah a na základovou desku, demoliční práce a přesun hmot) a 51 800 Kč + DPH (dodávka řeziva na opravu krovu) nebyla prokázána jejich realizace ve druhém pololetí roku 1995. Podle trestního oznámení J. T., které učinil 25. 4. 1996, měly být průzkumové práce, resp. sondy a demoliční práce tento den teprve zahájeny. Rovněž podle odůvodnění usnesení Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 9 ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. ČVS: OVV-444/96-11, V. T. vypověděl, že dne 25. 4. 1996 byly na předmětném objektu zahájeny plánované práce, jež spočívaly v průzkumových pracích za účelem zjištění stavu nemovitosti. Ani položky za zpracování podnikatelského záměru ve výši 140 000 Kč + DPH a provize za zajištění financování ve výši 75 000 Kč nemohou spadat do období, jehož se vyúčtování týká, neboť předcházely uzavření úvěrové smlouvy dne 22. 5. 1995. Navíc se uvedené položky týkají smlouvy o dílo uzavřené žalobkyní s jejím společníkem, ten však měl nárok pouze na prostředky čerpané ze společnosti ve smyslu §123 odst. 1 obch. zák. formou podílů na zisku. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že „není dána příčinná souvislost s výkonem žalovaného jako advokáta při zpracování smlouvy o zřízení věcného břemene“. K odlišnému právnímu závěru však dospěl odvolací soud u pojistného ve výši 12 600 Kč uhrazeného za pojištění předmětné nemovitosti, které požadovala banka při uzavírání smlouvy o úvěru na rekonstrukci této nemovitosti na základě podnikatelského záměru, jež v důsledku neplatnosti smlouvy o věcném břemeni nemohl být realizován; příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného jako advokáta a vznikem škody žalobkyni je zde tedy dána. U částky 850 000 Kč uhrazené žalobkyní společnosti A., s.r.o., dospěl odvolací soud k závěru, že není dosud jasné, jak dlouho trval vztah založený smlouvou o zhotovení věci na zakázku ze dne 21. 9. 1995 uzavřené žalobkyní s touto společnosti, zda, kdy, z jakého důvodu a jakým způsobem byl jejich vztah ukončen, když tato částka byla uhrazena jako záloha na plnění z uvedené smlouvy a žalobkyni byla fakturována jako smluvní pokuta, přičemž dopis žalobkyně z 1. 2. 1996 se nejeví jako úkon představující odstoupení od smlouvy. Teprve po doplnění dokazování bude nutno posoudit platnost ujednání článku III odst. 6 písm. a) a zkoumat, zda jsou naplněny předpoklady vzniku škody žalobkyni a dána odpovědnost žalovaného za takto vzniklou škodu.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v částce 500 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřuje jednak v tom, že řízení před soudy obou stupňů byla postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a dále v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného jako advokáta při vypracování smlouvy o zřízení věcného břemene a škodou dovolatelky vzniklé vyplacením celkové částky 500 000 Kč V. T. na základě smlouvy o dílo, kterou s ním dovolatelka uzavřela dne 22. 6. 1995. Z napadeného rozsudku není podle dovolatelky zřejmé, z jakého důvodu není dána příčinná souvislost mezi porušení povinnosti žalovaného a způsobenou škodou, a jediné hledisko, které přichází v úvahu, je hledisko časové. Tím ale podle názoru dovolatelky dochází k nepřiměřenému zúžení příčinné souvislosti jako předpokladu pro vznik nároku na náhradu škody v rozporu se zákonem i rozhodovací praxí soudů, a to tak, že odvolací soud považuje jednotlivé platby V. T. za „položky za výdaje, které nespadají do období, jichž se vyúčtování týká“. Podle názoru dovolatelky je nerozhodné, zda ke zmenšení majetku poškozeného došlo před nebo až po porušení právní povinnosti a nelze zúžit příčinnou souvislost z časového hlediska pouze na nějaké určité období okolo data porušení povinnosti. Rozhodující je to, zda ke zmenšení majetku poškozeného by nedošlo bez porušení povinnosti škůdce. Taktéž soudní judikatura rozšiřuje časový rozsah nároků i na nároky z titulu prostředků vynaložených před porušením právní povinnosti. V dané věci se odvolací soud s touto otázkou nevypořádal vůbec nebo v rozporu s právními předpisy. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 39/1965, podle něhož je samozřejmé, že většina následků v podobě škody má více příčin, případně na sebe i navazujících, v rámci rozhodnutí soudu se ale vždy dohledává příčina důležitější (hlavní příčina) a pro určitý následek rozhodující, tuto je třeba izolovat a takto hodnotit. Za nesprávný označila dovolatelka také názor odvolacího soudu, že společník mohl ve smyslu §123 odst. 1 obch. zák. čerpat prostředky ze společnosti pouze formou podílů na zisku. Až do roku 2000 znělo toto ustanovení tak, že společníci mají nárok na podíl ze zisku v poměru odpovídajícím jejich splaceným vkladům, nestanoví-li společenská smlouva jinak, takže ve skutečnosti žádným způsobem neomezuje to, aby společnost hradila svému společníkovi finanční prostředky i z jiného právního důvodu než podílu na zisku, např. smlouvy o dílo, mandátní smlouvy apod. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledává dovolatelka v jejím nedostatečném poučení podle §118a o. s. ř. soudem prvního stupně, event. odvolacím soudem, který po devítiletém řízení dovolatelku nepoučil o tom, které skutečnosti považuje za neprokázané a mohly by vést k zamítnutí žaloby. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V daném případě odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 500 000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody není dána příčinná souvislost. Jde tedy o posouzení konkrétního případu, z čehož vyplývá, že z hlediska podmínek upravených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., jejichž splnění zakládá zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, přichází v úvahu pouze posouzení věci v rozporu s hmotným právem, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou z otázek, jež by měly obecný judikatorní přesah. Z tohoto hlediska proto Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu a dovodil, že odvolací soud skutečně řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je tudíž přípustné a tedy i důvodné.
Odvolací soud uzavřel, že mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody v rozsahu částky 500 000 Kč není dána příčinná souvislost.
Existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a vznikem škody je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu. V každém konkrétním případě je nutno zkoumat, zda mezi protiprávním úkonem a škodou existuje vztah příčiny a následku. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Musí jít o přímou (nikoli zprostředkovanou) příčinu. Otázka příčinné souvislosti mezi určitým protiprávním úkonem a konkrétní škodou je sice v prvé řadě otázkou skutkovou, přičemž soud zjišťuje její existenci, nicméně závěr, zda v konkrétním případě je či není dána příčinná souvislost, je současně otázkou právní, neboť soud tak činí závěr o existenci jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento právní závěr je samozřejmě závislý na skutkovém zjištění.
Odvolací soud svůj závěr založil na zjištění, že žalobkyně zaplatila předmětnou částku V. T. na základě „Dílčího vyúčtování ke smlouvě o dílo ze dne 18. 5. 1995 a ke smlouvě o dílo ze dne 22. 6. 1995“, přičemž vyúčtování se týkalo období červen až prosinec 1995. Současně zjistil, že plnění V. T. se neuskutečnilo v tomto období, nýbrž částečně dříve a částečně později. K platbě přitom podle skutkového zjištění soudu prvního stupně došlo z úvěrového účtu žalobkyně dne 5. 9. 1995.
Odvolací soud řešil otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalovaného a vznikem škody u žalobkyně v rozporu s hmotným právem, neboť tuto otázku řešil neúplně.
Pro posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalovaného spočívajícím ve skutečnosti, že sepsal neplatnou smlouvu o zřízení věcného břemene ve prospěch žalobkyně, aniž žalobkyni upozornil na skutečnost, že povinná strana z této smlouvy dosud není vlastníkem předmětné nemovitosti, a vznikem škody u žalobkyně není rozhodující pouhá sama skutečnost, kdy došlo k plnění, jehož úhrada představuje údajnou škodu žalobkyně. Rozhodující je, zda žalobkyně byla povinna tuto úhradu provést a zda úhrada těchto částek představuje marně vynaložené náklady na straně žalobkyně v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy o věcném břemenu.
Soud měl tedy na základě zjištěného skutkového stavu posoudit (po splnění případné poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. ), zda V. T. poskytl žalobkyni plnění v hodnotě 500 000 Kč, zda žalobkyně byla povinna tuto částku V. T. uhradit, a to buď na základě uzavřené smlouvy (o dílo) - přičemž soud měl samozřejmě posoudit platnost této smlouvy, mj. i s přihlédnutím ke skutečnosti, že část plnění již bylo poskytnuto před uzavřením smlouvy - či z titulu bezdůvodného obohacení. Při tomto posouzení soud nemohl pominout ani okolnost, zda plnění bylo skutečně poskytnuto již existující společnosti s ručením omezeným K. k., případně zda šlo o závazky společnosti podle ustanovení §64 odst. 3 obch. zák. v tehdy platném znění. Soud by musel navíc posoudit, že šlo o takové plnění, jež ztratilo svoji hodnotu v důsledku skutečnosti, že došlo k uzavření neplatné smlouvy o věcném břemenu. Pokud pak jde o plnění poskytnuté žalobkyni v roce 1996, resp. poté, co žalobkyně uhradila V. T. částku 500 000 Kč, zde musí soud posoudit, zda žalobkyni vznikla povinnost k úhradě předmětných částek [podle odvolacího soudu jde o částky 35 800 Kč (realizace průzkumných prací pro zjištění stávajícího stavu), 86 600 Kč (sondy do podlah, sondy na základovou desku, demoliční práce a přesun hmot) a 51 800 Kč (dodávka řeziva na opravu krovu) plus daň z přidané hodnoty], a to opět buď z titulu plnění ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení. U těchto položek bude muset současně zhodnotit i skutečnost, jaký vliv má na existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalovaného a vzniklou škodou skutečnost, že podáním žaloby na neplatnost smlouvy o věcném břemenu došlo ke zpochybnění existence tohoto věcného břemena.
Odvolací soud však z tohoto hlediska věc neposuzoval a nedostatek příčinné souvislosti dovodil pouze z toho, že účtovaná plnění nespadají do období červen až prosinec 1995, jehož se dílčí vyúčtování týká.
Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalobkyní a V. T., tedy mezi společností a jejím společníkem, neměl V. T. nárok na cenu díla. Podle odvolacího soudu totiž společníci mohou čerpat prostředky ze společnosti pouze formou podílů na zisku (§123 obch. zák.). Toto ustanovení se však nevztahuje na případy, kdy společník poskytuje společnosti určité plnění, a to ať již smluvně či bezesmluvně.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správný. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, zčásti platí i na rozsudek soudu prvního stupně (jde o závěr, že společník nemá nárok na úhradu plnění, jež poskytl společnosti), Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Protože soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 14 C 50/99-248, rozhodl o zamítnutí žaloby co do zbývající částky 905 805,43 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a odvolací soud rozsudkem ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co 464/2008-268, výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a rozhodl i o náhradě nákladů řízení, přičemž podle ustanovení §151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, Nejvyšší soud podle ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. zrušil i závislé výroky o náhradě nákladů řízení ve shora uvedených rozsudcích, přičemž o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Za této situace se Nejvyšší soud již nemusel zabývat námitkou dovolatelky o vadě řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že pokud se týká příslušenství uplatněného nároku, rozhodovaly odvolací soud i soud prvního stupně o úrocích, ač správně měly rozhodnout o úrocích z prodlení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu