ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2191.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2191/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně „Š. s. r. o.“ v likvidaci, zastoupené Mgr. T. H., advokátem, proti žalovaným 1) P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, a 2) T. T. P. s. r. o., zastoupené JUDr. T. J., advokátem, o zaplacení částky 376.711,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 243/98, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2006, č. j. 2 Cmo 302/2005-286, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2006, č. j. 2 Cmo 302/2005-286, se v části výroku pod bodem II, jíž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 20 Cm 243/98-233, ve výroku pod bodem II tak, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 191.576,70 Kč s 15,80 % úrokem z prodlení ročně od 3. 3. 1998 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod body IV, V, VI a VII zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2005, č. j. 20 Cm 243/98-233, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 81.912,- Kč s úroky z prodlení ve výši 15,80 % ročně od 3. 3. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 294.799,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 15,80 % ročně od 3. 3. 1998 do zaplacení žalobu vůči první žalované zamítl (výrok pod bodem II), zamítl žalobu vůči druhé (původně třetí) žalované (výrok pod bodem III), co do požadavku na 4,20 % úrok z prodlení z částky 376.711,70 Kč od 3. 3. 1998 do zaplacení řízení zastavil (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body V až IX).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla na základě dodatku k leasingové smlouvě uzavřeného dne 14. 11. 1996 se společností K. L., a. s., leasingovým nájemcem automobilu T. L. C. 4,2 TD a první a druhá (původně třetí) žalované jsou (byly v rozhodné době) autorizovanými prodejci vozů značky T., provozujícími též záruční a pozáruční servis, přičemž druhá žalovaná byla dodavatelem uvedeného vozidla a žalobkyně využívala servisních služeb obou žalovaných. Žalobkyně reklamovala již dne 21. 11. 1996 u druhé žalované hlučnost převodovky a druhá žalovaná dne 26. 2. 1997 v tzv. hlavní převodovce (dále též jen „převodovka“) vyměnila ložiska. Vada převodovky však odstraněna nebyla; příčinou hlučnosti převodovky (zjištěnou dodatečně znaleckým posudkem) byla výrobní vada - vadný čep na zadním konci předlohové hřídele a napojení převodovky na motor v nesprávné rovině. Žalobkyně, aniž o přetrvávající hlučnosti převodovky druhou žalovanou informovala, objednala dne 27. 2. 1997 u první žalované výměnu motorového oleje a filtru a nadále využívala pouze služeb této žalované. Poté, co při její cestě do SRN došlo k poškození přídavné převodovky (tzv. rozvodovky) v důsledku toho, že z ní po uvolnění doplňovací a kontrolní šroubové zátky vytekl mazací olej, přistavila žalobkyně vozidlo dne 17. 5. 1997 u první žalované a písemně objednala prohlídku rozvodovky. Když první žalovaná odmítla její požadavek na provedení bezplatné opravy a na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s opravou vozidla v SRN, dopisem ze dne 5. 6. 1997 vyzvala první žalovanou k bezplatné opravě rozvodovky a upozornila ji na možnost vzniku škod souvisejících s pronájmem jiných vozů. Následujících jednání se účastnila též původní druhá žalovaná T. M. C. s. r. o., dovozce automobilu, která zadala zpracování znaleckého posudku, přičemž znalec na pokyn žalobkyně rozebral a prozkoumal krom rozvodovky též převodovku. Že by však po dni 26. 2. 1997 do svého návratu ze SRN objednala u první žalované opravu hlavní převodovky a že by první žalovaná s touto převodovkou cokoliv dělala do doby, než byl vůz podroben znaleckému zkoumání v souvislosti s nehodou v SRN, žalobkyně ani netvrdila. Rozvodovka a převodovka tvoří jeden funkční celek, nelze proto opravit pouze jednu část převodové skříně; byla-li by opravena pouze převodovka, aniž by byla opravena rozvodovka, vůz by zůstal nefunkční. První žalovaná podmiňovala provedení opravy vystavením objednávky a teprve na základě listiny žalobkyně ze dne 31. 10. 1997, kterou považovala za objednávku, provedla dne 8. 11. 1997 výměnu převodovky, téhož dne opravila též rozvodovku a dopisem ze dne 12. 11. 1997 vyzvala žalobkyni k převzetí vozidla.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že i když druhá žalovaná neodstranila řádně reklamovanou hlučnost vozidla a porušila tak jako prodejce svou povinnost ze závazkového vztahu, nelze ji činit odpovědnou za škodu, která vznikla žalobkyni tím, že po dobu od 17. 5. 1997, kdy vůz přistavila u první žalované, do 12. 11. 1997, kdy byla vyzvána k převzetí vozu, nemohla tento vůz užívat a podle svého tvrzení si najímala jiné vozy. Škoda totiž vznikla v příčinné souvislosti s délkou opravy vozidla u první žalované, nikoliv z důvodu, že by vůz pro výrobní vadu, reklamovanou dříve u druhé žalované, nebyl způsobilý k provozu; výrobní vada vozidlo sama o sobě nezpůsobilým nečinila a vozidlo nemohlo být užíváno z toho důvodu, že byla rozebrána převodová skříň. První žalovaná nebyla sice prodejcem, u něhož byl vůz zakoupen, byla však jedním z autorizovaných prodejců a servisů, ve smyslu záručních podmínek mohla být tudíž též tím, u koho žalobkyně mohla podle záručních podmínek vadu uplatnit. S odkazem na závazný názor odvolacího soudu soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně dopisem ze dne 5. 6. 1997 řádně uplatnila u první žalované práva z odpovědnosti za vady v rámci poskytnuté záruky ve smyslu ustanovení §429 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Zdůraznil však, že vozidlo mělo dvě vady, poškozenou rozvodovku, za kterou neodpovídala žádná z žalovaných, tedy ani první žalovaná (žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala po první žalované náhrady škody v souvislosti s poškozením rozvodovky, byla z tohoto důvodu zamítnuta jeho předchozím rozsudkem ze dne 16. prosince 2002, č. j. 20 Cm 243/98-116, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. května 2004, č. j. 2 Cmo 108/2003-161), a výrobní vadu převodovky, kterou byla první žalovaná za předpokladu řádné reklamace povinna opravit. Soud prvního stupně dovodil, že nelze považovat za porušení povinností ze strany první žalované tu skutečnost, že odmítala bezplatnou opravu rozvodovky, jejíž poškození nepodléhalo záruce. Bez opravy rozvodovky by ani v případě opravy převodovky v rámci bezplatné záruční opravy vozidlo nebylo funkční. I kdyby tedy první žalovaná opravila tu z vad, kterou měla povinnost odstranit, vznikala by žalobkyni i nadále škoda, neboť by nefunkční vozidlo beztak nemohla užívat, a tato škoda by jí nevznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti první žalovanou. První žalovaná mohla až na základě stanoviska dovozce ze dne 8. 8. 1997 zjistit, že má též provést bezplatnou opravu rozvodovky. Soud prvního stupně uzavřel, že ode dne následujícího poté, kdy první žalovaná dle pokynu dovozce měla opravit bezplatně též tu vadu, za kterou neodpovídá, lze hovořit o příčinné souvislosti mezi tím, že neopravila výrobní vadu v rámci záruční opravy, a vzniklou škodou. První žalovaná tedy odpovídá žalobkyni podle ustanovení §373 a §380 obch. zák. pouze za tu škodu, která jí vznikla pronajímáním vozů taxislužby po dni 9. 8. 1997 do konce října 1997, jak byla uplatněna.
K odvolání žalobkyně a první žalované Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku vůči první žalované pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku ohledně první žalované pod bodem II jej změnil tak, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 191.576,70 Kč s 15,80 % úrokem z prodlení ročně od 3. 3. 1998 do zaplacení, a ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil též v zamítavém výroku ohledně druhé (původně třetí) žalované pod bodem III a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou pod bodem VI (výrok pod bodem III) a rozhodl o další náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body IV až VII).
Odvolací soud, byť se v tomto směru výslovně nevyjádřil, vyšel zřejmě ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť dokazování nezopakoval ani nedoplnil. Dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Významným pro posouzení uplatněného nároku shledal, že první žalovaná uzavřela s žalobkyní leasingovou smlouvu a je tedy stranou leasingového závazkového vztahu a že je též společností, která provádí servis a záruční opravy vozů T. Konstatoval, že výsledkem prohlídky vozu na základě objednávky ze dne 17. 5. 1995 (správně 1997) bylo zjištění, že vůz má výrobní vadu. V důsledku tohoto zjištění první žalovaná vyzvala dne 30. 9. 1997 žalobkyni k sepsání zakázky na opravu vozidla. Odvolací soud usoudil, že uvedená objednávka na opravu vozidla nemůže být pokládána za způsobilý návrh smlouvy o dílo, neboť neobsahuje návrh ceny. Z dopisu žalobkyně ze dne 5. 6. 1997 pak dovodil, že jím žalobkyně uplatnila nárok na bezplatné odstranění vady vozidla u první žalované jako společnosti provádějící záruku a současně ji upozornila, že bude požadovat náhradu nákladů vzniklých tím, že vozidlo nemůže užívat. Usoudil, že právo z odpovědnosti za vady bylo uplatněno v době záruky za jakost podle ustanovení §429 a násl. obch. zák., a to důvodně, neboť na vozidle byla zjištěna výrobní vada. Vyslovil názor, že pro posouzení včasnosti opravy vady je bezvýznamné to, že první žalovaná podmiňovala provedení opravy vystavením objednávky a opravu provedla teprve na základě listiny žalobkyně ze dne 31. 10. 1997, kterou pokládá za objednávku, ač objednávkou (návrhem smlouvy o dílo) nebyla, neboť žalobkyně již dopisem ze dne 5. 6. 1997 uplatnila práva z odpovědnosti za vady. Odvolací soud shledal předpoklady práva na náhradu škody v protiprávním jednání první žalované, která po provedené reklamaci vozidlo neopravovala a opravu provedla až v říjnu 1997, a uzavřel, že žalobkyně má právo na náhradu škody za období, kdy vozidlo nebylo z tohoto důvodu způsobilé ke smluvenému, jinak obvyklému účelu podle ustanovení §429 odst. 1 obch. zák., tj. za dobu od 5. 6. 1997 do dne předání vozidla. Za tuto dobu vynaložila žalobkyně náklady za pronájem náhradního vozidla a za využívání vozidel taxislužby celkem částku 273.488,70 Kč, po odečtu částky přiznané soudem prvního stupně jí tedy přísluší ještě částka 191.576,70 Kč. Odpovědnost druhé žalované za škodu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal, neboť dovodil, že vozidlo bylo i s vadou u něho reklamovanou (s hlučností převodové skříně) způsobilé pro použití ke smluvenému účelu a žalobkyni v této souvislosti škoda nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku pod bodem II napadla první žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu pochybení při posouzení povahy dopisu ze dne 5. 6. 1997 a namítla, že odvolací soud vyvodil z tohoto dopisu nesprávné závěry. Podle jejího mínění se tento dopis týkal výhradně opravy vady rozvodovky, neboť v něm nejen není zmíněn jakýkoliv požadavek na opravu záruční vady převodovky, ale není v něm ani zmíněna zvýšená hlučnost převodovky nebo vozu. Žalobkyně u dovolatelky záruční vadu nereklamovala, dovolatelka tedy nemohla porušit povinnost provést opravu bezodkladně po provedené reklamaci a uplatněná škoda tak žalobkyni nevznikla v důsledku porušení právní povinnosti dovolatelkou; předpoklady odpovědnosti dovolatelky za škodu nejsou tedy dány.
Dovolatelka též namítla, že žalobkyně byla povinna jakékoliv záruční vady vozu reklamovat přednostně u prodejce vozů T., u kterého vůz zakoupila. Chtěla-li uplatnit záruční vadu u jiného prodejce, byla povinna postupovat podle bodu 3 záruční knížky T,, podle něhož nároky ze záruky je kupující povinen uplatňovat pouze u prodejců neprodleně po zjištění vady předložením záruční knížky k vozidlu a průkazu totožnosti, učiní tak přednostně u prodejce, u kterého vozidlo koupil, a záruky uplatněné jiným způsobem jsou důvodem k odmítnutí provedení záruční opravy. Podle článku 8 Směrnice T. pro servisní činnost pak platí, že prodejce musí pro jakoukoliv práci prováděnou v rámci servisních služeb vyplnit zakázkový list, jenž musí být podepsán prodejcem a zákazníkem. Žalobkyně tak postupovala při reklamaci záruční vady nesprávně a dovolatelka postupovala v souladu s uvedenou směrnicí a se záručním listem, jestliže odmítla provést záruční opravu a požadovala po žalobci sepsání zakázkového listu – objednávky na opravu hlavní převodovky.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z dovoláním nezpochybněného skutkového stavu věci, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, resp. jak jej zjistil soud prvního stupně, neboť odvolací soud neprováděl dokazování a vlastní skutkové poznatky tedy učinit nemohl.
Podle ustanovení §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle ustanovení §420 obch. zák. prodávající je povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva (odstavec 1, první část věty). Neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě, nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové zboží zpravidla užívá (odstavec 2).
Podle ustanovení §422 odst. 1, věty první, obch. zák. poruší-li prodávající povinnosti stanovené v §420, má zboží vady.
Podle ustanovení §425 obch. zák. prodávající odpovídá za vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na zboží na kupujícího, i když se vada stane zjevnou až po této době. Povinnosti prodávajícího vyplývající ze záruky za jakost zboží tím nejsou dotčeny (odstavec 1). Prodávající odpovídá rovněž za jakoukoli vadu, jež vznikne po době uvedené v odstavci 1, jestliže je způsobena porušením jeho povinností (odstavec 2).
Podle ustanovení §428 odst. 1 písm. c) obch. zák. právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy kupující vady zjistil.
Podle ustanovení §429 obch. zák. zárukou za jakost zboží přejímá prodávající písemně závazek, že dodané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému účelu, nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé vlastnosti.
Podle ustanovení §431 obch. zák. odpovědnost prodávajícího za vady, na něž se vztahuje záruka za jakost, nevzniká, jestliže tyto vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi a nezpůsobil je prodávající nebo osoby, s jejichž pomocí prodávající plnil svůj závazek.
Podle ustanovení §432 obch. zák. pro vady zboží, na něž se vztahuje záruka, platí též ustanovení §426 až 428 a §436 až 441.
Podle ustanovení §436 odst. 1 obch. zák. je-li dodáním zboží s vadami porušena smlouva podstatným způsobem (§345 odst. 2), může kupující (mimo jiné) požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné. Podle ustanovení §437 odst. 1 obch. zák. je-li dodáním zboží s vadami porušena smlouva nepodstatným způsobem, může kupující též požadovat (mimo jiné) odstranění vad zboží.
Podle ustanovení §440 odst. 1, věty první, obch. zák. nároky z vad zboží se nedotýkají nároku na náhradu škody nebo na smluvní pokutu.
Škodu, jejíž náhradu odvolací soud žalobkyni přisoudil, způsobila podle jeho závěru první žalovaná porušením svého závazku opravit vozidlo po provedené reklamaci, tedy (slovy zákona) odstranit vady vozidla, o nichž mu žalobkyně podala zprávu, jeho opravou [srov. §428 odst. 1 písm. c) a §436 odst. 1, popř. §437 odst. 1 obch. zák.].
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jimiž je dovolací soud vázán a z nichž vychází) mělo vozidlo v době, kdy jej žalobkyně dne 17. 5. 1997 předala první žalované do opravy, dvě vady, které spolu svým vznikem nesouvisely (jedna nebyla příčinou druhé). První z těchto vad, jíž byla postižena hlavní (manuální) převodovka (šlo především o vadný čep na zadním konci předlohové hřídele a chybné napojení převodovky na motor) a která se projevovala zvýšenou hlučností, byla tzv. „výrobní vadou“, tj. slovy zákona (srov. §425 odst. 1 obch. zák.) vadou, kterou mělo vozidlo v okamžiku, kdy přecházelo nebezpečí škody na zboží na kupujícího (tj. při jeho převzetí kupujícím – srov. §455 obch. zák.). Druhou vadou bylo poškození přídavné převodovky, tzv. rozvodovky (narušení soukolí a jeho valivového uložení), jehož příčinou byl únik mazacího oleje z rozvodovky po uvolnění její doplňovací a kontrolní šroubové zátky při cestě žalobkyně do SRN počátkem měsíce května 1997.
Předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2002, č. j. 20 Cm 243/98-116, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. května 2004, č. j. 2 Cmo 108/2003-161, byla v části, v níž se žalobkyně domáhala po první žalované náhrady škody, jež jí vznikla v souvislosti s opravou vozidla v SRN v důsledku úniku mazacího oleje z rozvodovky a jejího následného poškození (k němuž došlo v záruční době), žaloba pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že první žalovaná za tuto škodu neodpovídá, neboť nebylo prokázáno porušení takové její povinnosti ze závazkového vztahu, jež by bylo příčinou této škody. Uvedená rozhodnutí nebyla dovoláním napadena, nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu skutkový závěr, na němž jsou založena, totiž že příčinou poškození rozvodovky byl únik mazacího oleje po ztrátě doplňovací a kontrolní zátky, přičemž nebylo prokázáno, že by byla tato zátka uvolněna při servisní prohlídce po ujetí 30.000 km, prováděné u první žalované dne 11. 4. 1997, protože při této prohlídce nebylo s rozvodovkou manipulováno. Šlo tedy o situaci, na niž pamatuje ustanovení §431 obch. zák., podle něhož nevzniká odpovědnost prodávajícího za vady, na něž se vztahuje záruka za jakost, jestliže tyto vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi a nezpůsobil je prodávající nebo osoby, s jejichž pomocí prodávající plnil svůj závazek. Jestliže první žalovaná za tuto vadu neodpovídala, pak nebyla povinna ji bezplatně (v rámci záruky) odstranit, a to bez zřetele na to, jaké stanovisko v této otázce zaujal dovozce automobilů T. (podle obsahu spisu ostatně z důvodu obchodní kulantnosti), jakož i bez zřetele na to, že první žalovaná nakonec též tuto vadu vzhledem ke stanovisku dovozce bezplatně odstranila. Podstatné je, že takovou povinnost neměla; pokud proto odmítala odstranit tuto vadu bezplatně a provedení opravy podmiňovala předložením objednávky (tedy uzavřením smlouvy o dílo), svou povinnost ze závazkového vztahu tím neporušila.
Závazkem, jehož porušení mohlo založit odpovědnost první žalované za škodu, jež vznikla žalobkyni tím, že do odstranění vad vozidla opravou nemohla vozidlo užívat, mohl být tedy pouze závazek bezplatně odstranit vadu hlavní převodovky. Není pochyb o tom, že tato vada je vadou, za niž prodejce odpovídá z titulu poskytnuté záruky (srov. §429 obch. zák.), a pokud by záruku neposkytl, odpovídal by za ni ze zákona (srov. §425 obch. zák.). Tato skutečnost však k založení povinnosti první žalované odstranit tuto vadu (z titulu záruční odpovědnosti za vady a tudíž bezplatně) sama o sobě nepostačí; jak správně postihly soudy nižších stupňů, bylo též třeba, aby žalobkyně tuto vadu u první žalované reklamovala, tj. podala jí ve smyslu ustanovení §428 odst. 1 obch. zák. a bodu 3 a bodu 5, posledního odstavce, záruční knížky T. zprávu o této vadě. Povinnost prodávajícího (zde autorizovaného prodejce) odstranit vadu, za niž nese odpovědnost, totiž předpokládá, že kupující (zde leasingový nájemce) nárok z titulu odpovědnosti za vady u prodávajícího uvedeným způsobem uplatní. Pro výsledek dovolacího řízení je tak určující posouzení dovolatelkou předložené právní otázky, zda dopis žalobkyně ze dne 5. 6. 1997 je reklamací vady hlavní (manuální) převodovky či nikoliv, neboť odvolací soud založil svůj závěr, že žalobkyně uplatnila u první žalované právo na bezplatné odstranění vady, právě na obsahu tohoto dopisu.
Zpráva o vadě podle ustanovení §428 odst. 1 obch. zák. je právním úkonem, neboť kupující jí ve smyslu ustanovení §34 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) projevuje vůli založit závazek příslušného adresáta z odpovědnosti za vady. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní vztahy (mezi něž posuzovaný závazkový vztah podle dovoláním nezpochybněného názoru soudů nižších stupňů patří) speciálně v §266 obch. zák. Zjišťování obsahu právního úkonu za použití výkladových pravidel stanovených v hmotném právu je otázkou právního posouzení, správnost závěru, k němuž odvolací soud na jeho základě dospěl, lze tedy v dovolacím řízení přezkoumat.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Z těchto závěrů lze vycházet též v posuzovaném případě, neboť se z povahy věci vztahují též na výklad projevu vůle v obchodních vztazích a též na jiné právní úkony než smlouvy.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Závěr, k němuž dospěl odvolací soud, z pohledu zákonných výkladových pravidel a judikatury Nejvyššího soudu neobstojí.
V úvodu dopisu ze dne 5. 6. 1997, adresovaném první žalované, žalobkyně rekapituluje události, k nimž došlo poté, co tato žalovaná dne 14. 4. 1997 provedla pravidelnou prohlídku vozidla po ujetí 30.000 km, tj. zmiňuje poškození rozvodovky z důvodu úniku oleje na území SRN dne 1. 5. 1997, přistavení vozidla do servisu první žalované dne 17. 5. 1997 k provedení opravy v rámci reklamace zakázky ze dne 14. 4. 1997 a odmítavé stanovisko první žalované k provedení bezplatné opravy vyjádřené v dopise ze dne 29. 5. 1997. V dalším textu polemizuje se stanoviskem první žalované k reklamaci zakázky ze dne 14. 4. 1997, dle jejího mínění oprávněné, a argumentuje tím, že první žalobkyně byla povinna provést při servisní prohlídce výměnu náplní rozvodovky a nese tedy odpovědnost za to, že tak neučinila. Na základě toho žalobkyně vyzvala první žalovanou k neprodlenému a bezplatnému provedení opravy vozidla a poukázala na to, že bude požadovat náhradu nákladů, které jí vznikají proto, že nemůže vozidlo užívat. Ze samotného jazykového projevu je tedy nade vší pochybnost zřejmé, že jím vyjádřená vůle žalobkyně směřující k bezplatnému odstranění vady první žalovanou se váže výlučně k vadě rozvodovky, tedy k té vadě, za niž prodávající (a tedy též první žalovaná jako jeden z autorizovaných prodejců vozů T.) neodpovídá. O vadě hlavní převodovky či o jejich projevech (o zvýšené hlučnosti) není v textu zmínky a není v něm ani ničeho, z čeho by bylo možno dovodit vazbu tohoto dopisu též na vadu převodovky alespoň nepřímo. Rovněž v protokolu o převzetí vozidla do opravy ze dne 17. 5. 1997, na něž se v dopise poukazuje jako na reklamaci, je uvedeno pouze tolik, že vozidlo bylo převzato na prohlídku přídavné převodovky, tedy rozvodovky a nikoliv též hlavní (manuální) převodovky. Jazykové vyjádření posuzovaného právního úkonu je do té míry jednoznačné, že neskýtá prostor k pochybnostem o tom, jaká vůle jím byla provedena.
K závěru, že žalobkyně uvedeným dopisem reklamovala vadu, za niž první žalovaná odpovídá a bylo tedy její povinností vadu odstranit, mohl odvolací soud dospět pouze tou cestou, že nereflektoval skutečnost plynoucí ze zjištění soudu prvního stupně, že vozidlo bylo v době jeho předání do opravy k první žalované stiženo dvěma vadami o odlišné technické podstatě a též s odlišným právním režimem.
Jestliže odvolací soud založil svůj rozsudek v dovoláním napadené části na tomto nesprávném závěru, pak nezbývá než uzavřít, že jeho rozhodnutí spočívá v této části na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn po právu.
To platí bez zřetele na to, že druhá z dovolacích námitek důvodná není. Pokyn obsažený v bodě 3 záruční knížky T., aby kupující uplatnil nároky ze záruky přednostně u prodejce, u kterého vozidlo zakoupil, je pro účely posouzení jeho závaznosti třeba vyložit jak podle způsobu jeho vyjádření, tak v kontextu celého bodu. Předchází-li zkoumanému pokynu věta, jež ukládá kupujícímu výslovně povinnost uplatňovat nároky ze záruky pouze u prodejců, a v pokynu samotném se pak povinnost ani neukládá (srov. užitý výraz „učiní tak přednostně“), je zřejmé, že tento pokyn je pouhým doporučením, s jehož nerespektováním se nepojí žádná sankce, tedy ani ta, jež je vyjádřena v poslední větě bodu 3, tj. důvodné odmítnutí záruční opravy. Kdyby mělo být povinností kupujícího uplatnit nároky ze záruky u toho prodejce, u kterého vozidlo zakoupil, pak nebyl důvod, proč ji nevyjádřit v záručních podmínkách tímto nebo podobným jednoduchým a jednoznačným způsobem. Posuzovaný text je třeba vyložit za použití sémantické a logické metody tak, že ukládá kupujícímu povinnost uplatňovat nároky ze záruky pouze u prodejců, tedy nikoliv u třetích osob, a nabádá ho, aby tak (z praktických důvodů) učinil přednostně u toho prodejce, u něhož vozidlo koupil. Bez významu není též skutečnost, že dovolatelkou prosazovaný výklad by vedl k důsledkům v obchodní praxi zcela nepřijatelným. V situaci, kdy je na jedné straně zcela běžné, že kupující kupuje z různých důvodů automobil od prodejce, jehož sídlo (resp. provozovna) je značně vzdáleno od jeho sídla, a na druhé straně jsou tu sítě autorizovaných značkových prodejců, díky nimž jsou specializované servisní služby příslušné tovární značky kdekoliv snadno dostupné, bylo by neudržitelné požadovat po kupujícím, aby za každých okolností (s výjimkou případů, kdy to bude z objektivních důvodů nemožné) uplatňoval nároky z odpovědnosti za vady přímo u „svého“ prodejce.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů, aniž vzhledem k zásadě procesní ekonomie zjišťoval, zda bylo řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo zmatečnostmi uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. či jinými v dovolání neuplatněnými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) ve shora označené měnící části výroku pod bodem II, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení pod body IV až VII [srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud považuje za potřebné pro účely dalšího řízení upozornit odvolací soud, že se mýlí v závěru, uvedeném již v jeho předchozím rozhodnutí, že první žalovaná je též leasingovým pronajímatelem předmětného vozidla. Jím je podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jsou v souladu s obsahem spisu (viz v něm založenou leasingovou smlouvu č. 1961739, dodatek č. 2), společnost K. L., a. s. Není ovšem zřejmé, v čem má spočívat avizovaný právní význam tohoto (nesprávného) poznatku v projednávané věci, neboť odvolací soud z něho podle obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné závěry nedovodil.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. října 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu