ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2990.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2990/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce JUDr. A. S., , zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, , proti žalovanému V. P., , zastoupenému JUDr. J. P., advokátem0, o zaplacení částky 117 349 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 70/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 12 Cmo 22/2006-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 602,50 Kč k rukám JUDr. J. P., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 45 Cm 70/2005-58, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 62 573 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 30 876 Kč od 6. 4. 2001 do zaplacení a z částky 31 697 Kč od 21. 5. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 54 776 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 44 761 Kč od 23. 3. 2001 do zaplacení a z částky 10 015 Kč od 1. 4. 2001 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byly opakovaně uzavírány kupní smlouvy, a to v ústní formě tak, že žalobce si osobně vybral zboží u žalovaného, došlo ke sjednání druhu i množství zboží, to pak bylo ihned přebíráno. S přihlédnutím k dlouhodobé praxi tohoto postupu a ke skutečnosti, že žalovanému byly ceny zboží známy, uzavřel, že tím došlo i ke sjednání ceny zboží. Žalovaný postupně hradil kupní ceny zboží na základě faktur žalobce, v případě žalovaných částek však svoji povinnost uhradit fakturovanou cenu zboží porušil. Námitku promlčení shledal soud prvního stupně částečně důvodnou, neboť podle ustanovení §387 a §397 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) došlo k promlčení částky 54 776 Kč, neboť zboží, jehož cena byla účtována fakturou částkou 44 761 Kč, bylo žalovanému dodáno a jím převzato dne 9. 3. 2001 a zboží, jehož cena byla účtována fakturou částkou 10 015 Kč, bylo dodáno dne 20. 3. 2001, žaloba však byla podána až dne 22. 3. 2005, tj. po uplynutí čtyřleté promlčecí doby.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 12 Cmo 22/2006-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s právními závěry, které z provedených zjištění vyvodil. K právnímu hodnocení odvolací soud doplnil, že z provedeného dokazování i shodného prohlášení účastníků je patrno, že kupní smlouva podle §409 ObchZ mezi účastníky byla uzavřena postupem podle §275 odst. 4 ObchZ. Podle tohoto ustanovení s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné od okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu. V dané věci tedy došlo k uzavření kupní smlouvy tak, že žalovaný po telefonickém zjištění nabídky si zboží vybral a odebral a na základě toho mu vznikla povinnost zaplatit cenu zboží. U částek 44 761 Kč a 10 015 Kč došlo k promlčení nároku na jejich úhradu s ohledem na den převzetí zboží, kdy mohl být nárok poprvé uplatněn u soudu, takže začala běžet promlčecí doba, a podání žaloby po uplynutí čtyř let od tohoto data.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasí s posouzením počátku běhu promlčecí doby, který je podle jeho názoru nutno vázat na obvyklou praxi účastníků zavedenou ohledně splatnosti faktur, která v každém jednotlivém případě činila 10 kalendářních dnů ode dne vystavení příslušné faktury. Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby je v daném případě rozhodující ustanovení §340 odst. 1 a §392 odst. 1 věta první ObchZ a nikoliv ustanovení §450 odst. 1 a §391 odst. 1 ObchZ, která aplikoval odvolací soud. Z těchto důvodů proto není podle názoru dovolatele právo na zaplacení celkové částky 54 776 Kč promlčeno. Odvolací soud pak nikterak nezdůvodnil, z jakých důvodů nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že uzavřené kupní smlouvy obsahují i dohodu o splatnosti kupních cen; v tomto smyslu je rozsudek odvolacího soudu nelogický a vnitřně rozporný. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že podle obchodního zákoníku může kupní smlouva platně vzniknout i bez sjednání splatnosti kupní ceny, a tak tomu bylo i v posuzované věci. To, že se v minulosti stalo, že žalobce na fakturách stanovoval dobu splatnosti 10 kalendářních dnů, neznamená, že by nemohl v každém dalším jednotlivém případě požadovat úhradu kupní ceny neprodleně po odebrání zboží žalovaným s tím, že mohl ve smyslu §391 odst. 1 ObchZ ve stejném termínu, tedy ihned po uzavření smlouvy, uplatnit u soudu své právo na úhradu kupní ceny. Zdůraznil, že každá z kupních smluv účastníků byla jedinečným a samostatným právním případem, a že v žádné ze zkoumaných kupních smluv nebyla smluvně stanovena lhůta splatnosti. Právo žalobce na úhradu částky 54 776 Kč je proto promlčeno a žalovaný z toho důvodu navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. nejprve zkoumal přípustnost dovolání proti části výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 62 573 Kč s příslušenstvím.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, ve kterém bylo žalobci odvolacím soudem vyhověno potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, tj. uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 62 573 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 30 876 Kč od 6. 4. 2001 do zaplacení a z částky 31 697 Kč od 21. 5. 2001 do zaplacení, subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o úhradu kupní ceny zboží, přičemž je zřejmé, že se nákup i prodej zboží týká jejich podnikatelské činnosti).
V dané věci napadá žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodu II, jímž byl rozhodnuto o povinnosti k úhradě dvou kupních cen v celkové výši 54 776 Kč, kterou tvoří jednotlivé přisouzené částky ve výši 44 761 Kč a ve výši 10 015 Kč. Každá z těchto částek se přitom týká samostatných dodávek uskutečněných podle samostatných kupních smluv. Dovolání se tedy v této části týká dvou nároků, z nichž žádný nedosahuje částky 50 000 Kč.
Lze tak uzavřít, že dovolání směřuje i v uvedené části proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 527,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu