ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2999.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2999/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně C.-C. s. r. o., zast. Mgr. V. H., advokátem proti žalované Z. B., a. s., zast. JUDr. L. K., advokátem o zaplacení částky 321.261,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 140/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, č. j. 4 Cmo 522/2006-221, takto:
Raozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, č. j. 4 Cmo 522/2006-221, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j. 8 Cm 140/2001-184, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 303.326,- Kč s 16,9 % úrokem z prodlení ročně z částky 63.127,- Kč od 11. 11. 1997 do zaplacení, z částky 20.918,- Kč od 17. 11. 1997 do zaplacení, z částky 14.072,- Kč od 27. 11. 1997 do zaplacení, z částky 26.546,- Kč od 4. 12. 1997 do zaplacení, z částky 38.923,- Kč od 15. 12. 1997 do zaplacení, z částky 2.016,- Kč od 15. 12. 1997 do zaplacení, z částky 28.077,- Kč od 16. 12. 1997 do zaplacení, z částky 22.983,- Kč od 6. 1. 1998 do zaplacení, z částky 25.515,- Kč od 14. 1. 1998 do zaplacení, z částky 14.935,- Kč od 14. 1. 1998 do zaplacení, z částky 25.264,- Kč od 27. 1. 1998 do zaplacení a z částky 20.950,- Kč od 5. 2. 1998 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I výroku), dále zamítl žalobu v rozsahu částky 17.935,- Kč s úrokem z prodlení 16,9 % ročně od 11. 11. 1997 do zaplacení (odst. II. výroku), uložil žalované povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 36.845,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. III. výroku) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ze žaloby ve výši 12.140,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. IV. výroku).
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 2. 2007, č. j. 4 Cmo 522/2006-221, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku tak, že žalobu zamítl (odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci IV. výroku tak, že žalované neuložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek (odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na jejich náhradu částku 100.931,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalované (odst. III výroku rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně o prokázání existence pohledávek žalobkyně v celkové výši 303.326,- Kč a pohledávek žalované v celkové výši 357.816,- Kč, a proto spornou v odvolacím řízení zůstala otázka zániku pohledávek započtením. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala doručení jednostranného právního úkonu ze dne 5. 10. 1998, jímž mělo dojít k započtení pohledávek, právnímu předchůdci žalobkyně, a proto nenastaly jeho právní účinky dle §45 odst. 1 občan. zák.
Odvolací soud dále k námitce odvolatelky uvedl, že občanské právo hmotné, na rozdíl od občanského práva procesního, neupravuje vyvratitelnou domněnku pro doručování takových písemností, a proto tato tvrzená vyvratitelná domněnka doručení, která měla nastat v důsledku prokázání odeslání písemnosti se započtením pohledávek, nastat nemohla. Účastník, který jednostranný právní úkon započtení učiní, musí ve sporném soudním řízení doložit, že se tento úkon dostal do dispoziční sféry strany, které je určen, aby vyvolal zamýšlené hmotněprávní účinky. Neprokázala-li žalovaná dojití jejího jednostranného zápočtu právnímu předchůdci žalobkyně, nemohlo jednostranné započtení vyvolat zamýšlené účinky a pohledávky původní žalobkyně, jež jsou předmětem sporu, v důsledku započtení žalované ze dne 5. 10. 1998 nezanikly.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně v otázce zániku pohledávek žalobkyně v důsledku započtení ze dne 17. 1. 2006 dovodil, že z ust. §529 odst. 2 občan. zák. nevyplývá povinnost dlužníka bez zbytečného odkladu po oznámení postoupení pohledávky uskutečnit započtení, neboť lhůta bez zbytečného odkladu je zde stanovena pro oznámení k započtení způsobilých pohledávek postupníkovi, které měl dlužník vůči postupiteli v době, kdy mu bylo postoupení oznámeno. Vzhledem k tomu, že v důsledku postoupení pohledávek v průběhu soudního řízení došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně a žalovaná vůči právnímu předchůdci žalobkyně uplatnila své pohledávky, odvolací soud dovodil, že není třeba, aby existenci těchto pohledávek nové žalobkyně oznamoval, poněvadž vstupem do řízení převzal stav, jaký tu byl v době jeho nástupu do řízení, a to včetně „vědomosti“ o existenci pohledávek žalované vůči postupiteli. Z tohoto důvodu započtení nebrání neoznámení pohledávek dlužníka. Provedeným jednostranným právním úkonem žalované ze dne 17. 1. 2006 dle odvolacího soudu žalobkyní uplatněná pohledávka v celém rozsahu zanikla. K vznesené námitce započtení odvolací soud uvedl, že pohledávky žalobkyně, splatné od 11. 11. 1997 do 5. 2. 1998, a pohledávky žalované, splatné od 13. 6. 1998 do 28. 7. 1998, se setkaly od 13. 6. 1998 do 28. 7. 1998, tzn. v době, kdy promlčeny nebyly (§358 obchod. zák.), a proto dle ust. §580 občan. zák. okamžikem, kdy se setkaly, zanikly. Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl, změnil též výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti zaplatit České republice soudní poplatek a ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Z výše uvedených důvodů rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 15. 5. 2007 (k doplnění dovolání žalobkyně ze dne 19. 9. 2008 je nutno uvést, že toto doplnění dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty dle §240 odst. 1 o. s. ř. /doplnění dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 19. 9. 2008 a lhůta pro podání dovolání marně uplynula dne 16. 5. 2007/, a proto k tomuto pozdějšímu doplnění dovolání již Nejvyšší soud České republiky nemohl přihlédnout) napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodem podaného dovolání je, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné čisti oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že výklad ust. §529 odst. 2 občan. zák. podaný odvolacím soudem není dle jejího názoru správný. Dále uvedla, že v uvedené věci nedošlo k řádnému započtení pohledávky, protože žalovaná nesplnila bez zbytečného odkladu svou oznamovací povinnost. Dovolatelka vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že není nutné právnímu nástupci původní žalobkyně oznamovat existenci pohledávek žalované, započitatelných vůči původní žalobkyni, neboť právní nástupce musel přijmout stav řízení v okamžiku svého vstupu, včetně vědomosti o existenci pohledávek žalované vůči postupiteli, a proto neoznámení pohledávek dlužníka v započtení nebránilo; žalovaná odkázala na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud opomenul zohlednit pro aplikaci ust. §529 odst. 2 občan. zák. významnou skutečnost, že žalovaná obdržela oznámení o postoupení pohledávky na žalobkyni dne 13. 5. 2005 a usnesení o připuštění vstupu nové žalobkyně do řízení bylo vydáno dne 17. 5. 2005 a nabylo právní moci dne 25. 6. 2005. Nynější žalobkyně je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že mohla vstoupit na místo původní žalobkyně až dne 25. 6. 2005, žalovaná neoznámila existenci pohledávek vůči postupiteli, jež by započetla vůči potupníkovi, bez zbytečného odkladu (§529 odst. 2 občan. zák.). Dovolatelka následně odvolacímu soudu vytkla, že na skutkový stav, po vznesené námitce promlčení, neaplikoval ust. §391 obchod. zák. Kompenzační projev vůle, který mohl být učiněn jak vůči původnímu věřiteli, tak i vůči nynější žalobkyni, byl dle dovolatelky učiněn až dne 17. 1. 2006 a promlčecí doba pro učinění tohoto právního úkonu počala běžet spolu se splatností pohledávek, které měla žalovaná vůči původnímu věřiteli, takže k 17. 1. 2006 tato promlčecí doba již marně uplynula.
Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky nejprve odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a poté aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 15. 6. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že již ve svém (v soudním řízení) prvním podání ze dne 7. 12. 2001 namítla zánik pohledávky žalobkyně na základě započtení vzájemných pohledávek dopisem ze dne 5. 10. 1998, a proto žalobkyni v okamžiku postoupení pohledávky z původního věřitele (původní žalobkyně) na ní muselo být známa existence pohledávek žalované vůči původní žalobkyni. Jiný výklad ust. §529 odst. 2 občan. zák. by byl dle žalované příliš formalistický a zpochybnil by princip procesního nástupnictví dle §107a o. s. ř. Žalovaná je přesvědčena, že nárok na provedení jednostranného zápočtu nebyl dle §404 obchod. zák. promlčen, jelikož uplatnila svůj nárok již v podání ze dne 7. 12. 2001 v odporu proti platebnímu rozkazu, a tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Dále upozornila, že i v případě, kdy by soud dospěl k závěru o promlčení jejího práva na učinění právního úkonu jednostranného započtení, žalobkyně před vynesením rozsudku vznesla pouze námitku promlčení pohledávek a nikoli námitku promlčení práva na uskutečnění právního úkonu jednostranného započtení, a tak odvolací soud nesměl k případnému promlčení práva na uskutečnění započtení bez námitky žalobkyně přihlédnout.
S ohledem na výše uvedené žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soudu zamítl dovolání žalobkyně a uložil dovolatelce povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 303.326,- Kč s příslušenstvím) tak, že žalobu zamítl.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím nesouhlasila s výkladem ust. §529 odst. 2 občan. zák. učiněným odvolacím soudem, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ je stanovena pro oznámení existence pohledávek dlužníka postupníkovi a nikoli pro započtení a že žalobkyně svým vstupem do řízení převzala stav řízení včetně vědomosti o existence pohledávek žalované vůči postupiteli.
V projednávané věci ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůči žalované pohledávku v nyní projednávané výši 303.326,- Kč s přísl. (v žalobě byla uplatněna částka 321.261,- Kč). Žalovaná při jednání u soudu dne 17. 1. 2006 vznesla vůči žalobkyni jako procesní obranu námitku započtení, neboť – jak v řízení zjištěno – měla žalovaná vůči právní předchůdkyni žalobkyně pohledávku stejného druhu nejméně v žalované výši, splatnou od 13. 6. 1998 do 28. 7. 1998.
Podle §529 odst. 2 věty prvé občan. zák. může dlužník použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi.
Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že dlužníkovi, splní-li stanovené podmínky, je dána možnost jednostranným úkonem nebo dohodou započíst proti pohledávce (pohledávkám) nového věřitele (postupníka) svou pohledávku (pohledávky), které má vůči postupníkovi (§580 občan. zák. – tedy vzájemné pohledávky), ale i ty, které má vůči postupiteli (původnímu věřiteli).
K tomu, aby dlužník mohl s požadovanými účinky učinit úkon započtení pohledávek, které má za původním věřitelem přímo vůči novému věřiteli, je zapotřebí, aby se jednalo:
- o pohledávky způsobilé k započtení,
- dlužník měl pohledávku vůči postupiteli již v době, kdy mu bylo postoupení oznámeno či prokázáno a aby
- dlužník postupníkovi bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, oznámil postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky vůči postupiteli (původnímu dlužníkovi).
Po splnění těchto podmínek pak může dlužník učinit jednostranný právní úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má za postupitelem, přímo proti postupníkovi (novému věřiteli), s účinky s tím spojenými (zánik pohledávek).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že právnímu předchůdci žalobkyně bylo známo, že žalovaná uplatnila ve sporu procesní obranu stojící na tvrzení o existenci jejích započitatelných pohledávkách. S ohledem na ust. §107 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. §107a odst. 3 o. s. ř. pak podle odvolacího soudu postoupením pohledávek došlo k procesnímu nástupnictví a ten, kdo vstoupil do řízení, musel přijmout stav řízení, jaký tu byl v době vstupu do řízení, tzn. že procesní nástupce byl vázán všemi procesními a hmotněprávními úkony učiněnými právním předchůdcem. Z toho odvolací soud dovodil, že pokud žalovaná již proti právnímu předchůdci uplatnila své k započtení způsobilé pohledávky, není zapotřebí, aby tyto započitatelné pohledávky oznamovala novému věřiteli (postupníkovi, procesnímu a právnímu nástupci).
Z ust. §529 odst. 2 občan. zák. nepochybně vyplývá, že dlužník, má-li v úmyslu vůči postupníkovi přímo započíst své pohledávky, které má vůči postupiteli, musí tuto vůli vůči postupníkovi projevit poté, a to bez zbytečného odkladu, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno.
Vzhledem k tomu nelze z ust. §107a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. §107 odst. 4 o. s. ř. dovozovat, že obrana žalované spočívající v tvrzení o existenci pohledávek vůči původnímu žalobci je po vstupu nového účastníka (postupníka) splněním oznamovací povinnosti ve smyslu ust. §529 odst. 2 občan. zák. Obrana (projev vůle) žalované tehdy směřovala vůči původnímu věřiteli, kdy se jednalo o vzájemné pohledávky (úkon započtení dlužníka z 5. 10. 1998 nezpůsobil zánik pohledávek; pokud by tomu tak bylo, nebyla by nynější žalobkyně ve sporu věcně aktivně legitimována) a nikoli vůči novému věřiteli . Oznámení dlužníka lze vůči postupníkovi učinit až poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, a proto nelze předchozí úkon považovat za úkon učiněný ve smyslu ust. §529 odst. 2 občan. zák.
Je jistě zřejmé, že nynější žalobkyni muselo být známo, že dlužník vůči původnímu žalobci uplatnil jako obranu své (vzájemné) pohledávky k započtení, přičemž vstupem žalobkyně do řízení se postoupené pohledávky žalované nestaly pohledávkami vzájemnými. Pouhá vědomost o předchozí obraně žalované nestačí k tomu, aby dlužník mohl vůči novému věřiteli započíst pohledávky, které má vůči třetí osobě (postupiteli), neboť v ust. §529 odst. 2 občan. zák. se požaduje, aby dlužník tento úmysl poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, oznámil potupníkovi, a to bez zbytečného odkladu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že názor odvolacího soudu není v této otázce správný. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná splnila oznamovací povinnost dle ust. §529 odst. 2 občan. zák. ve stanovené době (bez zbytečného odkladu), má nesplnění této podmínky za následek to, že dlužník (žalovaná) již není oprávněn jednostranným právním úkonem započíst vůči žalobkyni své pohledávky, které měl vůči původnímu žalobci.
V dovolání dovolatelka dále namítla, že se odvolací soud po námitce promlčení zabýval pouze promlčením z hlediska §358 obchod. zák., ale nevzal v úvahu ust. §391 odst. 2 obchod. zák., podle něhož u práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Dovolací soud s ohledem na jeho předchozí závěr pokládá za nadbytečné zabývat se touto námitkou, neboť ta není již pro posouzení věci rozhodná.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodl podle ust. §243b odst. 2 věta druhá o. s. ř. tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu