ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3008.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3008/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. E. L., zastoupeného advokátem, proti žalované B. v. CZ a.s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 8 477 850 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm 86/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2007, č. j. 1 Cmo 238/2006-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králově, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 21. dubna 2006, č. j. 36 Cm 86/2005-115, ve znění opravného usnesení ze dne 25. dubna 2006, č. j. 36 Cm 86/2005-120, zamítl žalobu o zaplacení částky 8 477 850 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobce – společností P. S. H+L, s.r.o., jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla 1. 6. 2003 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byly stavební práce ve smlouvě specifikované, určené pro novostavbu obytného souboru 32 řadových domů včetně infrastruktury a komunikace v P., v k.ú. T.. Žalovaná uhradila zhotoviteli na cenu prováděného díla nejméně 9 468 832,40 Kč, zbývající částky byly rozporovány. Pro prodlení zhotovitele s prováděním díla žalovaná úkonem z 21. 8. 2003 odstoupila od uzavřené smlouvy o dílo. Ze shodného tvrzení stran a znaleckých posudků vypracovaných znalci Ing. M. K. a Ing. J. N., CSc., soud prvního stupně zjistil, že hodnota díla ke dni odstoupení od smlouvy činí částku 8 478 750 Kč. K 1. 12. 2003 byl na majetek zhotovitele prohlášen konkurs. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a aplikoval ustanovení §349 odst. 1 ObchZ, podle nějž odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když je v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany doručen druhé straně. Podle §351 odst. 2 ObchZ strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky. Pravidla pro vzájemné vypořádání účastníků po zániku smlouvy jsou upravena podle toho, kdo má ke zhotovenému dílu vlastnické právo. V dané věci měla vlastnické právo žalovaná jako objednatel, soud prvního stupně proto aplikoval ustanovení §544 odst. 1 ObchZ, podle něhož platí, že má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá. Forma úkonů pro vypořádání není přitom zákonem stanovena. Formální právní úkon započtení, od jehož absence a nemožnosti provedení tohoto kroku po prohlášení konkursu na majetek zhotovitele odvíjí žalobkyně svůj nárok na úhradu toho, o co se žalovaná obohatila, není k vypořádání pohledávek úpadce a žalované zákonem předepsaný. V dané věci jde o povinnost plnit na obou stranách, jde o synallagmatický vztah, vzájemnost, reciprocitu. Pokud by soud žalobě vyhověl, došlo by podle závěru soudu prvního stupně k bezdůvodnému obohacení na straně žalobkyně v důsledku plnění bez právního důvodu. Žalobou se totiž žalobkyně domáhá zaplacení hodnoty díla podruhé s poukazem na své odlišné postavení a na nezbytnost respektovat zvláštní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a to ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) ve znění pozdějších předpisů, podle něhož není přípustné započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. Smyslem tohoto ustanovení je podle závěru soudu prvního stupně zabránit zneužití institutu započtení a nelze jej naopak zneužít ve prospěch konkursní podstaty.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 1 Cmo 238/2006-147, vyhověl návrhu žalobce na změnu v osobě účastníka na straně žalobce (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako úplná a přesná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením případu. Poukázal na dispozitivnost ustanovení §544 ObchZ (jehož použití strany ve smlouvě o dílo nevyloučily) s tím, že jde o normu, která je ve vztahu k §351 ObchZ v poměru speciality. V dané věci je zřejmé, že na vypořádání, na něž má zhotovitel podle uvedeného ustanovení nárok, již obdržel částku 8 477 850 Kč. Tím je jeho nárok konzumován a není rozhodné, že se tak stalo ještě před 21. 8. 2003 – podstatné podle jeho závěru je, že tuto částku zhotovitel držel a drží z právního důvodu. Plnění, poskytnuté zhotovitelem nelze v dané věci vrátit zpět, a proto nepřichází v úvahu, aby zhotovitel musel vracet veškeré finanční prostředky placené na cenu díla objednatelem. Takový způsob vypořádání vztahu stran by byl nelogický a nevyplývá z žádné právní normy. Uvedený závěr lze podpořit i systematickým výkladem obchodního zákoníku. V jeho ustanovení §548 odst. 2 je pro případy, kdy zhotovitel od smlouvy odstoupí pro prodlení objednatele, použita dikce spočívající v tom, že zhotoviteli náleží cena, na kterou má nárok na základě smlouvy (s příslušným odpočtem podle poslední věty §548 odst. 2 ObchZ); tato dikce nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že vypořádání stran v těchto případech bude spočívat jen ve vrácení či doplacení rozdílu mezi dosud poskytnutými plněními. Dle argumentace odvolacího soudu není žádný důvod, aby tomu bylo v případech upravených v odstavci 1 téhož ustanovení jinak. Z uvedeného zároveň vyplývá, že nějaké započtení nároku žalovaného týkající se plateb na cenu díla tu v úvahu nepřichází, není nutné ani potřebné. Proto není napadený rozsudek ani v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. i) ZKV nepřipouštějící započtení na majetek patřící do konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nezpochybňuje správnost aplikace ustanovení §351 a §544 odst. 1 ObchZ odvolacím soudem na posuzovanou věc, nesouhlasí však s výkladem těchto ustanovení. Podle §351 odst. 2 ObchZ vzniká odstoupením od smlouvy pohledávka objednatele na vrácení poskytnutého peněžitého plnění a na druhé straně vzniká právo zhotovitele na uhrazení toho, o co se objednatel obohatil (vydání peněžité hodnoty zhotoveného díla), existují tedy dvě samostatné pohledávky. Otázku zásadního právního významu spatřuje žalobkyně v tom, zda odstoupením od smlouvy o dílo v režimu obchodního zákoníku vznikají za situace, kdy objednatel poskytl zhotoviteli zálohu na provedení díla, dva samostatné závazky způsobilé k započtení nebo zda se tyto dva závazky konzumují a zanikají ex lege. O oprávněnosti nároku žalobkyně svědčí podle jejího názoru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, a rozhodnutí ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004. Právní názor žalobce je založen na tom, že žalovaná měla svoji pohledávku na vrácení finančního plnění poskytnutého zhotoviteli (právnímu předchůdci žalobce) započíst vůči jeho nároku na vydání peněžité hodnoty zhotoveného díla; pokud tak neučinila, nemůže již po prohlášení konkursu na majetek zhotovitele podle §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, tak učinit. Pohledávka zhotovitele, která podle názoru dovolatele na základě žádné právní skutečnosti dosud nezanikla, proto trvá dosud. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry rozsudků soudů obou stupňů. Důvody dovolatele hodnotí jako nelogické, vykonstruované pro účely zisku do konkursní podstaty vzhledem k nemožnosti zápočtů v konkursu, tak aby úpadce obdržel za jedno plnění úhradu dvakrát, což odporuje dobrým mravům. Pokud žalobkyně odkazuje na judikaturu, pak u rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 52/2002 tak činí citací věty vytržené z kontextu a snaží se vyvolat dojem, že tento rozsudek řeší rozdíly mezi občanským a obchodním zákoníkem, toho se však tento rozsudek netýká vůbec. Stejně tak i druhý dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 372/2004 řeší jinou otázku vypořádání účastníků smlouvy o dílo zaniklé v důsledku odstoupení tak, že posuzuje to, co má být podkladem pro vypořádání rozdílu mezi finanční částkou, kterou objednatelka zaplatila v záloze, a hodnotou toho, co obdržela. Názoru dovolatelky tento rozsudek nesvědčí. Žalovaná odkázala na dlouholetou stávající judikaturu vycházející z rozsudku publikovaného pod číslem R 26/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek svědčící o tom, že se v dané věci nejedná o otázku neřešenou nebo řešenou soudy rozdílně. Pokud by zákonodárce požadoval, aby objednatel v těch případech, kdy plnění nelze vrátit, poskytl zhotoviteli peněžní ekvivalent celého plnění, bylo by to v zákoně uvedeno, Ustanovení §351 a §544 odst. 1 a odst. 2 ObchZ naopak vychází výslovně z vypořádání rozdílu poskytnutých plnění. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V dané věci přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v posuzované věci vydal soud prvního stupně jediné rozhodnutí, které odvolací soud potvrdil; jde o případy, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V posuzované věci se jedná o výklad ustanovení §351 a §544 ObchZ upravujících vzájemné vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení vzniklého zánikem závazku v důsledku odstoupení od smlouvy podléhající režimu obchodního zákoníku.
Podle §351 odst. 1 ObchZ odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky.
Pro odstoupení od smlouvy o dílo platí §544 odst. 1 ObchZ, který stanoví, že má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel, a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá.
Nejvyšší soud se problematikou bezdůvodného obohacení účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy opakovaně zabýval, když posuzoval vzájemné nároky účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku dané ustanovením §457 ObčZ, podle něhož platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Vždy vycházel ze zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975 vydané pod sp. zn. Cpj 34/74, která byla publikována pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se k otázce vrácení plnění z neplatné smlouvy ve smyslu §457 ObčZ v tehdejším znění vyslovil tehdejší Nejvyšší soud ČSR tak, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků.
Taktéž stávající judikatura vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 vydaný pod sp. zn. 29 Odo 52/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2006, číslo sešitu 3/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009 vydaný pod sp. zn. 33 Odo 1615/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008 vydaný pod sp. zn. 30 Cdo 1473/2007 aj.).
Princip vypořádání vzájemných závazků účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo posléze zrušené smlouvy, tak jak je shora vymezen, a z něhož dovolací soud vychází i nadále ve své rozhodovací praxi, platí nejen pro občanskoprávní vztahy, uvedené zásady lze aplikovat i na vztahy obchodněprávní, neboť stejně jako v ustanovení §457 ObčZ se projevuje jeho specifická povaha, taktéž ustanovení §351 ObchZ ve spojení s §544 ObchZ v důsledku znamená, že i v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Přitom povinnost vrátit plnění (a tedy i „právo na vrácení“) v intencích ustanovení §457 ObčZ nebo §351 a §544 ObchZ vzniká již v okamžiku přijetí takového plnění, takže k tomuto okamžiku se vypořádají i vzájemně poskytnutá plnění.
Na platnosti vyslovených závěrů, k nimž se dovolací soud i nadále ve své rozhodovací praxi hlásí, nevidí důvodu cokoli měnit ani pro případ, že jeden nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v konkursu. Jestliže si tedy účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 vydaný pod sp. zn. 29 Odo 52/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2006). Je tomu tak proto, že v intencích uvedené právní úpravy vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy i právo na vrácení) již v okamžiku přijetí takového plnění (předcházejícímu prohlášení konkursu).
V případě povinnosti vrátit si oboustranné plnění jde v režimu ustanovení §457 ObčZ, stejně jako v režimu ustanovení §351 odst. 2 a §544 ObchZ, o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, což znamená, že povinnost plnění jednoho z účastníků je vázána na povinnost druhého z nich, takže žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, pokud zmíněné synallagma nevyjádřil v žalobě. I z toho vyplývá povinnost soudu provést vzájemné zúčtování vzájemných nároků účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, pokud se jeden z nich domáhá svého nároku v soudním řízení.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem soudního rozhodování je v dané věci jen vypořádání příslušného rozdílu mezi poskytnutými plněními, je tento jeho závěr plně konformní se shora citovanou judikaturou a naopak názor dovolatele, že odstoupením od smlouvy podle §351 odst. 2 ObchZ vznikají a proti sobě existují dvě samostatné pohledávky, pohledávka zhotovitele a pohledávka objednatele, které by měly být započteny, správný není a pokud dovolatel argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, tuto nesprávně vykládá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 52/2002, na který dovolatel poukazuje, byl, jak výše uvedeno, publikován s právní větou, že jestliže si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci (ve smyslu ustanovení §457 ObčZ) jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany. Jde tedy o právní názor zcela opačný, než zastává dovolatel a pokud poukazuje na jednu větu z odůvodnění tohoto rozsudku, a sice, že „v případech, kdy proti sobě stojí peněžité nároky z bezdůvodného obohacení podléhající jinému režimu než tomu, jejž předjímá ustanovení §457 ObčZ (tedy nejde-li o nároky smluvních stran z neplatné nebo zrušené smlouvy), se ovšem zákaz započtení formulovaný v ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV prosadí beze zbytku“, pak již z této věty přímo vyplývá, že se jedná o započtení jiných nároků, než nároků z neplatné nebo zrušené smlouvy, takže se posuzované věci vůbec netýká. Dovolatel odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, ten se však zabývá otázkou rozsahu bezdůvodného obohacení objednatele, do jehož nemovitosti byly vloženy investice, po zániku smlouvy o dílo, vztah vzájemných nároků objednatele a zhotovitele po odstoupení od smlouvy však výslovně neřeší.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť se v posuzované věci jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu již byla vyřešena, a nejsou naplněny ani další podmínky podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006.
Nesplní-li žalobce dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu