ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3028.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3028/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně A. F. S. C., , zastoupené JUDr. V. V., advokátem 4, proti žalované A.-R.-S., spol. s r.o., , zastoupené JUDr. A. K., advokátem, o zaplacení 324 263 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 919/1997, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č.j. 1 Cmo 81/2007-207, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č.j. 1 Cmo 81/2007-207, ve výroku I. a III., a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2005, č.j. 23 Cm 919/1997-169, ve výroku II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. února 2008, č.j. 1 Cmo 81/2007-207, potvrdil napadený výrok II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2005, č.j. 23 Cm 919/1997-169, o zamítnutí žaloby na zaplacení 324 263 Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku žalované pohledávky z titulu doplatku ceny díla ve výši 324 263 Kč, splatné dne 31.5.1996, došlo ke dni 10.2.2007 zápočtem pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty, kterou byla žalobkyně, jako zhotovitelka, povinna zaplatit žalované, jako objednatelce, podle čl. IX. bodu 4. smlouvy o dílo ze dne 29.6.1995, ve znění dodatku ze dne 22.1.1996, za prodlení s odstraňováním vad díla. Splatnost pohledávky žalované dovodil odvolací soud z okamžiku doručení vyúčtování smluvní pokuty právnímu předchůdci žalobkyně, nejpozději dne 10.2.1997, a poté uzavřel, že v tomtéž okamžiku došlo k zániku vzájemných pohledávek ve výši 324 263 Kč následkem započtení. Odvolací soud odmítl námitku žalobkyně, že žalovaná o započítané pohledávce již vede soudní řízení, neboť z obsahu spisu zjistil, že řízení bylo vedeno ohledně částky 1 563 737 Kč, a to za jinou část nároku na smluvní pokutu, jestliže celková vyúčtovaná smluvní pokuta činila 1 888 000 Kč, přičemž v tomto řízení bylo uplatněno v rámci obrany proti nároku žalobkyně započtení pohledávky žalované vůči žalobkyni na zaplacení smluvní pokuty ve výši 324 263 Kč. Na závěr odvolací soud konstatoval, že uplatněná pohledávka zanikla dříve, než byl na právního předchůdce žalobkyně prohlášen konkurs (14.8.1998).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, které vyústilo v závěr o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, dovodil-li, že došlo k započtení pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty proti pohledávce žalobkyně na doplatek ceny díla, neboť žalovaná učinila projev vůle směřující k započtení v době, kdy pohledávky nebyly způsobilé k započtení. Bez opory v dokazování odvolací soud konstatoval, že k zániku pohledávek došlo dne 10.2.1997. Poukazuje, že odvolací soud staví zánik pohledávek na den doručení vyúčtování smluvní pokuty, avšak zákon stanovuje splatnost pohledávek jinak – na den, kdy se pohledávky způsobilé k započtení setkaly. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud pominul skutečnost, že samotná pohledávka žalobkyně není přesně specifikována co do důvodu a výše a soud se ani nevypořádal s námitkou žalobkyně, že není universálním postupníkem a nemůže tedy vědět, jaká ujednání ohledně práv z odpovědnosti za vady si strany, tj. předchůdkyně žalobkyně a žalovaná mohly sjednat. Podle dovolatelky se soud dostatečně nezabýval ani otázkou, zda již předchůdkyně žalobkyně pohledávku žalované nesplnila. Dovolatelka namítá, že soud nepřijal žádný závěr k tvrzené délce prodlení žalobkyně s odstraněním vad. Poukazuje i na procesní vady s tím, že soud projednal pohledávku žalované bez účasti dlužníka, kterým byl stále úpadce, kterého soud neobeslal a ten neměl možnost se řízení účastnit, když soud jednal s žalobkyní jako s osobou v postavení universálního nástupce, ta ale v takové pozici nebyla, a tak nemohla kvalifikovaně čelit domnělé pohledávce žalované. Namítá rovněž, že soud se nevypořádal s tím, jaká pohledávka co do důvodu je žalovanou žádána v řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 583/97 a jaká pohledávka zbývá na oněch žalovaných 324 263 Kč. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku I. a III., když výrokem II. odvolacího soudu bylo pouze konstatováno nedotčení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a požaduje vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci nejedná o případ, kdy odvolacím soudem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve zrušovacím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2005, č.j. 2 Cmo 276/2003-113, odvolací soud nezavázal soud prvního stupně právním názorem. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka splatnosti pohledávky žalované a otázka započtení pohledávky byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem (§340 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“ a §580 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Podle §340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen splnit závazek v době stanovené ve smlouvě. V §340 odst. 2 obch. zák. je stanoveno, že pokud není doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Pro posouzení započtení pohledávek je i pro obchodnězávazkové vztahy, jako je to v daném případě, nutno použít ustanovení §580 obč. zák., podle něhož mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže dovodil, že k zániku žalované pohledávky došlo dne 10.2.1997. Smluvní pokuta, jejíž část byla započítána na vymáhanou pohledávku, nebyla splatná ke dni započtení. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že s projevem vůle směřujícím k započtení pohledávky byla žalobkyně současně vyzvána k zaplacení části smluvní pokuty použité k započtení, a to stejným přípisem ze dne 21.1.1997, který podle zjištění soudů obdržela žalobkyně nejpozději dne 10.2.1997. Odvolací soud tedy dospěl k nesprávnému závěru, že ke splatnosti jednostranně započtené pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty a zániku žalobkyní vymáhané pohledávky došlo ke dni 10.2.1997, neboť jednostranně nelze započíst nesplatnou pohledávku žalované vůči splatné pohledávce žalobkyně, když v jedné listině nelze vyzvat žalobkyni k zaplacení pohledávky a zároveň platně započítat tuto pohledávku na pohledávku žalované. Započtení může být provedeno platně až poté, kdy je započítávaná pohledávka splatná. Podle §340 odst. 2 obch. zák. je dlužník povinen závazek splnit až bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán není-li sjednáno jinak. Ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. není podle §263 odst. 1 obch. zák. kogentním ustanovením. Takové ujednání o splatnosti pohledávky, od zákona odlišné, ale soudy v daném případě nezjistily. Je tedy třeba učinit závěr, že teprve poté, kdy uplynula lhůta k zaplacení pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty, tj. bez zbytečného odkladu potom, co byla žalobkyně k zaplacení vyzvána dopisem ze dne 21.1.1997, bylo možné provést, resp. učinit, žalovanou jednostranný právní úkon vůči žalobkyni směřující k započtení pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty vůči žalované pohledávce.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že žalobkyně není universální postupníkem a že soud projednával pohledávku žalované bez účasti jejího dlužníka, úpadce - První stavební a.s. K. V., zhotovitele stavby, účastníka, který podal žalobu, je třeba poukázat na pravomocné usnesení o připuštění změny na straně žalobkyně – viz č.l. 34 spisu a konstatovat, že soud správně jednal s právním nástupcem původní žalobkyně. Nutno i připomenout, že žalobkyně, resp. předchůdkyně žalobkyně, souhlasila se změnou na straně žalobce - se vstupem do řízení společnosti E. T., spol. s r. o. (č.l. 32 spisu), která není universálním nástupcem původní žalobkyně, jak správně poukazuje dovolatelka, nýbrž se jedná o případ, kdy na předchůdkyni žalobkyně byla vymáhaná pohledávka pouze postoupena.
Dovolatelce nemohl dát dovolací soud za pravdu, že v řízení nebyly přijaty žádné závěry ohledně případného trvání prodlení žalobkyně s odstraněním vad a že prodlení s odstraněním vad nenastalo. Z odůvodnění na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 3 rozsudku odvolacího soudu rozsudku vyplývá, že oba soudy přijaly závěr o existenci prodlení žalobkyně s odstraněním vad díla, vycházeje z provedených důkazů listinami vztahujícími se k odevzdání a převzetí díla, od kterých pak odvíjely závěr o prodlení žalobkyně s odstraněním vad díla.
Vyplývá-li tedy z výše uvedeného, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s hmotným právem (§340 obch. zák. a §580 obč. zák.), Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v rozsahu ve výroku uvedeném i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení se soud bude zabývat i námitkou dovolatelky týkající se otázky věci zahájené v rozsahu žalované pohledávky ve výši 324 263 Kč.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu