ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3087.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3087/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Č. Z. s. r. o., zastoupené Mgr. M. B., advokátem, proti žalovanému JUDr. J. O., advokátu, zastoupenému JUDr. J. J., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného K. p., a. s., V. I. G., o zaplacení částky 1 473 546 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/33 Cm 233/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č. j. 1 Cmo 15/2007-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. J., advokáta.
III. Žalobkyně a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. října 2006, č. j. 35/33 Cm 233/2004-91, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 473 546 Kč (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném náhrady škody způsobené vadnou právní pomocí. Škoda spočívá v nevrácené kupní ceně ve výši 1 357 446 Kč a v zaplacených soudních poplatcích ve výši 116 100 Kč. Žalobkyně se domnívá, že jí byla ze strany žalovaného poskytnuta vadná právní služba, když nebyla upozorněna na skutečnost, že má z opatrnosti před odstoupením od smlouvy poskytnout společnosti K., s. r. o. dodatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad a nebylo tak ani formulováno žalovaným zpracované odstoupení od smlouvy.
Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný zastupoval žalobkyni ve sporu proti společnosti K., s. r. o. o zaplacení částky 1 357 446 Kč s příslušenstvím. Před podáním žaloby rovněž připravoval pro žalobkyni podklady k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností K., s. r. o. a koncipoval právní postup v celé reklamaci včetně odstoupení od smlouvy ze dne 26. 4. 1995.
Soud prvního stupně zjistil, že dopisem ze dne 26. 4. 1995 sdělila žalobkyně společnosti K., s. r. o., že se na mycí lince, kterou podle kupní smlouvy dodala společnost K., s. r. o. žalobkyni, ve dnech 21. 4. 1995 a 23. 4. 1995 projevily vady, kterými je podstatným způsobem porušena kupní smlouva, a proto od této smlouvy žalobkyně odstupuje. Soud prvního stupně dále zjistil, že Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. prosince 1998, č. j. 17 Cm 644/95-85, zamítl žalobu společnosti Č. Z., s. r. o. proti společnosti K., s. r. o. o vrácení kupní ceny ve výši 1 357 446 Kč s příslušenstvím, přičemž v tomto řízení žalovaný zastupoval žalobkyni. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 8 Cmo 313/2000-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž i v tomto řízení zastupoval žalovaný žalobkyni. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2002, č. j. 29 Odo 782/2001-129, kterým dovolací soud odmítl dovolání žalobkyně, soud prvního stupně zjistil, že žalovaný již žalobkyni v tomto sporu nezastupoval.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu se s ohledem na dobu poskytování právní pomoci řídí ustanovením §22 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, přičemž promlčení nároku na náhradu škody způsobené advokátem klientovi se řídí ustanoveními obchodního zákoníku o promlčení. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nárok není promlčený, jelikož žalovaný poskytl žalobkyni právní pomoc sepsáním konceptu dopisu pro společnost K., s. r. o., který jí byl odeslán dne 26. 4. 1995, a žaloba byla v této věci podána dne 30. 7. 2004. Subjektivní promlčecí lhůta započala běžet dle názoru soudu prvního stupně dne 5. 3. 2001, tedy v den, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu a kdy mohla žalobkyně s jistotou vyčíslit škodu, kterou jí žalovaný dle jejího názoru způsobil.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně mohla být se svou žalobou úspěšná pouze v případě, že by prokázala, že jí vznikla škoda v příčinné souvislosti s právní pomocí poskytnutou žalovaným. Žalobkyně konstruovala výši škody jako cenu mycí linky, kterou zaplatila společnosti K., s. r. o., a kterou požadovala v řízení před Krajským obchodním soudem v Praze vrátit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka 1 357 446 Kč není skutečnou škodou, kterou by mohl žalovaný při výkonu advokacie žalobkyni způsobit, ani ušlým ziskem, jelikož úspěšně se domoci vrácení zaplacené kupní ceny mohla žalobkyně pouze tehdy, pokud by zároveň vrátila předmět koupě.
Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že ani co do soudních poplatků, které žalobkyně zaplatila v řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím a v řízení dovolacím, není dána příčinná souvislost mezi zmenšením majetku žalobkyně a právní pomocí poskytnutou žalovaným. Soud prvního stupně při právním hodnocení vycházel z toho, že o zahájení soudního řízení rozhoduje účastník soudního řízení a nikoli jeho advokát. Skutečnost, že žalobkyně zahájila soudní řízení proti společnosti K., s. r. o., nevyplynula z právní pomoci žalovaného, ale z toho, že společnost K., s. r. o. neakceptovala odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy. Dle soudu prvního stupně se v případě zastupování žalobkyně žalovaným v řízení před soudy vedeném proti společnosti K., s. r. o. jedná o nový právní vztah nesouvisející se vztahem původním. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila, že žalovaný si jako advokát vedl v soudním řízení proti společnosti K., s. r. o. neodborně či ledabyle, dospěl soud prvního stupně k závěru, že částka odpovídající soudním poplatkům zaplaceným v řízení rovněž není škodou vzniklou v příčinné souvislosti s právní pomocí poskytnutou žalovaným.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 1 Cmo 15/2007-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k závěru, že odvolání není důvodné, jelikož soud prvního stupně učinil zcela správná skutková zjištění, která odvolací soud přejal a na která odkázal, a dovodil z nich správné právní závěry.
Odvolací soud konstatoval, že žaloba žalobkyně ve sporu se společností K., s. r. o. byla zamítnuta proto, že nebylo prokázáno, že by šlo o porušení smlouvy podstatným způsobem a žalobkyně neposkytla před odstoupením od smlouvy společnosti K., s. r. o. přiměřenou lhůtu k odstranění vad (§437 ObchZ).
Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy prodávající, společnost K., s. r. o., všechny předchozí vady odstranila, nelze předpokládat, že by mohla žalobkyně odstoupení od smlouvy dosáhnout výše popsaným způsobem. Odvolací soud proto naznal, že není zřejmé, z jakého důvodu požaduje žalobkyně po žalovaném náhradu škody ve výši kupní ceny mycí linky, když žalobkyně by stejně nikdy vrácení této částky dosáhnout nemohla, ať už by advokát jednal jakýmkoliv způsobem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že škodou by mohly být pouze náklady řízení, které žalobkyně musela vynaložit v souvislosti s podáním žaloby na soud. O škodu způsobenou žalovaným by však mohlo jít jen v případě, kdy by podaná žaloba byla od samého počátku zcela zřejmě neúspěšná a žalovaný by žalobkyni na tuto skutečnost neupozornil. V daném případě ovšem byla žaloba podána v situaci, kdy byly mnohokrát odstraňovány vady linky a ze znaleckého posudku zpracovaného před odstoupením od smlouvy vyplývalo, že mycí linka je nefunkční. Podle odvolacího soudu se nejednalo o nic jiného, než o posouzení skutkových okolností případu soudy prvního a druhého stupně jinak, než si to přála žalobkyně, z čehož nelze dovozovat odpovědnost advokáta za vzniklou škodu.
Odvolací soud uzavřel, že podle ustanovení §14 zákona č. 128/1990 Sb. je advokát povinen svědomitě chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta a má přitom důsledně využívat všech zákonných prostředků a uplatňovat vše, co podle jeho přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Této své povinnosti v tomto případě žalovaný dostál, tyto povinnosti nikterak neporušil a není tedy možno dojít k závěru, že by výkonem advokacie v předmětném případě žalobkyni způsobil škodu. Advokát neodpovídá objektivně za výsledek sporu. Mezi vytýkaným jednáním, že neupozornil žalobkyni, že má z opatrnosti odstoupit od smlouvy a poskytnout prodávajícímu dostatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad linky, a tím, že se žalobkyni nepodařilo dosáhnout vrácení této mycí linky oproti vrácení kupní ceny, není žádná příčinná souvislost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázky zásadního právního významu, které nebyly doposud dovolacím soudem řešeny, označuje dovolatelka jednak to, kdy se jedná o vadnou právní pomoc ze strany advokáta, a také otázku, co lze považovat za škodu vzniklou v důsledku vadné právní pomoci poskytnuté advokátem.
Dovolatelka tvrdí, že jí byla poskytnuta vadná právní pomoc ze strany žalovaného, neboť ten, ačkoli věděl, že existuje dvojí rozdílný postup při podstatném a nepodstatném porušení smlouvy, nevyužil z opatrnosti všech prostředků k tomu, aby mohlo být dosaženo požadovaného výsledku (platného odstoupení od smlouvy a tím restituční povinnosti účastníka kupní smlouvy). Jednalo se dle jejího názoru ze strany žalovaného o nedbalost, která měla za následek vznik škody. Tato škoda dle názoru dovolatelky zahrnuje jak plnění, kterého by za podmínky, že by byl při odstoupení od smlouvy zvolen správný postup, žalobkyně dosáhla od protistrany, tak náklady soudního řízení. Z těchto důvodu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zrekapituloval průběh celého dosavadního řízení. Žalovaný má za to, že dovolání není přípustné, jelikož napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V daném případě se jednalo pouze o posouzení postupu žalovaného v konkrétním případě, zda poskytl žalobkyni vadnou právní pomoc či nikoli. Stejně tak se dle žalovaného jednalo v případě rozhodování o možné škodě pouze o aplikaci právní normy v konkrétním případě, která však nemá zásadní význam a která by tak nemohla být zobecňována pro více případů. Žalovaný se dále ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný dostál svým povinnostem, není možné dovodit, že by poskytl vadnou právní pomoc, a nelze ani dojít k závěru, že by výkonem advokacie žalovaný v předmětném případě způsobil žalobkyni škodu. V závěru svého vyjádření vznesl žalovaný z opatrnosti námitku promlčení, která se opírá o nové skutečnosti, které v průběhu řízení vznikly, a která není totožná s již vznesenou námitkou promlčení, kterou se soudy zabývaly v předchozím řízení. Žalovaný namítá, že desetiletá objektivní lhůta pro promlčení nároku na náhradu škody (absolutní lhůta, která se nestaví, nepřerušuje a neprodlužuje se subjektivní lhůtou) uplynula dnem 26. 4. 2006, dovolací řízení jako samostatný druh občanskoprávního řízení nebylo zahájeno před jejím uplynutím, a proto nelze případný nárok dovolatelce již v současné době přiznat. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost nebo zamítl z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Závěr o odpovědnosti žalovaného je závislý na posouzení konkrétních okolností daného případu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže mít ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. potřebný obecný judikatorní přesah a zásadní právní význam tohoto rozhodnutí může být posuzován pouze z hlediska otázky, zda toto rozhodnutí neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud neshledal, že by tomu tak bylo.
Podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 128/1990. Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.
Podle §14 zákona o advokacii je advokát povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Jedná při tom čestně a svědomitě, důsledně využívá všechny zákonné prostředky a uplatňuje vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné.
Nejvyšší soud již judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004), že jedním z předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je porušení povinností advokáta spočívající v tom, že advokát vykonával advokacii v rozporu s ustanovením §14 zákona o advokacii.
Odvolací soud dovodil, že tento předpoklad nebyl v daném případě naplněn, neboť odpovědnost advokáta není dána v každém případě, kdy účastník nebyl v soudním řízení úspěšný, ale pouze v případě, kdy tento neúspěch ve sporu je důsledkem porušení povinností podle ustanovení §14 zákona o advokacii, k čemuž v daném případě nedošlo.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje. V daném věci byl výsledek sporu závislý na posouzení skutečnosti, zda ve smyslu ustanovení §436 a 437 ObchZ byla smlouva porušena podstatným či nepodstatným způsobem. Žalovaný doporučil žalobkyni od kupní smlouvy odstoupit, neboť vyhodnotil, že smlouva byla porušena podstatným způsobem. Stalo se tak poté, kdy na základě reklamací žalobkyně byly opakovaně odstraňovány vady mycí linky a kdy dne 21. 4. 1995 a 23. 4. 1995 se na mycí lince projevily další vady (dne 21. 4. 1995 došlo k poruše mycí linky u posunu kartáčů a k nedostatečnému sušení, dne 23. 4. 1995 došlo k přetržení řetězu, čímž došlo k vypadení linky z vodící koleje). V následném řízení však soud s použitím ustanovení §345 odst. 2 poslední věty ObchZ, podle něhož v pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné, dospěl k závěru, že porušení smlouvy podstatné nebylo, a protože nebyly splněny podmínky §437 odst. 5 ObchZ pro odstoupení od smlouvy, žalobu zamítl. Před podáním žaloby si žalobkyně nechala zpracovat znalecký posudek znalcem prof. Ing. V. R., CSc., z něhož vyplynulo, že mycí linka je nefunkční. Za této situace se Nejvyšší soud shoduje s odvolacím soudem, že skutečnost, že v daném případě soud nakonec posoudil skutkové okolnosti případu jinak, než učinil žalovaný, a to navíc za situace, kdy Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. ledna 2001, č. j. 8 Cmo 313/2000-107, dovodil, že v řešeném případě pochybnosti o tom, že smlouva byla dodáním vadného zboží porušena podstatným či nepodstatným způsobem, jsou, nelze hodnotit jako porušením povinností advokáta podle ustanovení §14 zákona o advokacii.
Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem i v jeho závěru, že kdyby žalovaný doporučil z opatrnosti žalobkyni, aby se nejprve podle ustanovení §437 odst. 2 ObchZ domáhala odstranění vad mycí linky, není prokázáno, že by jí vůbec právo na odstoupení od smlouvy a tudíž i právo na vrácení kupní ceny vzniklo. Prodávající by totiž jako v předešlých případech mohla reklamovanou vadu odstranit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů ] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením 19% náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.). Vedlejšímu účastníku žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu