ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3345.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3345/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně 1. P. ú. s., s. r. o., zast. JUDr. Z. N., advokátem, proti žalované C. p. r. p. o. d. z., sdružení právnických osob, zast. JUDr. J. K., advokátem, o 162.490,80 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 235/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 69 Co 386/2008-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 69 Co 386/2008-231, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 69 Co 386/2008-231, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 9. ledna 2008, č. j. 5 C 235/2007-191, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 162.490,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18.350,- Kč od 24. 3. 2000 do 23. 3. 2001, ve výši 8 % ročně z částky 26.267,- Kč od 24. 3. 2001 do 20. 6. 2001 a z částky 58.404,- Kč od 21. 6. 2001 do 27. 7. 2001, ve výši 8,5 % ročně z částky 92.623,- Kč od 28. 7. 2001 do 14. 8. 2001 a z částky 115.174,- Kč od 15. 8. 2001 do 20. 2. 2002, ve výši 7,5 % ročně z částky 121.454,20 Kč od 21. 2. 2002 do 20. 3. 2002, ve výši 6,5 % ročně z částky 127.353,40 Kč od 21. 3. 2002 do 19. 4. 2002 a z částky 132.514,60 Kč od 20. 4. 2002 do 27. 5. 2002, ve výši 5,5 % ročně z částky 135.322,60 Kč od 28. 5. 2002 do 24. 6. 2002, z částky 147.965,60 Kč od 25. 6. 2002 do 23. 7. 2002a z částky 151.968,80 Kč od 24. 7. 2002 do 2. 9. 2002 ve výši 4 % ročně z částky 160.715,80 Kč od 3. 9. 2002 do 18. 9. 2002 a z částky 162.490,80 Kč od 19. 9. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradě částku 170.278,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Z. N., advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 162.490,80 Kč za zpracování účetnictví a za daňové poradenství s odůvodněním, že tuto práci pro něj vykonávala od poloviny roku 1999 do roku 2002. Dále uvedl, že v řízení nebylo sporné, že tuto činnost pro žalovanou vykonávala původně společnost A. – agentura daňových rad, s. r. o., na základě písemné smlouvy uzavřené dne 11. ledna 1999, kterou žalovaná vypověděla ke dni 31. 7. 2002. Spornou skutečností bylo, zda byla mezi účastníky uzavřena v průběhu roku 1999 smlouva o poskytování účetních a daňových služeb, aniž by však zpochybňovali to, že žalobkyně pro žalovanou tyto práce skutečně prováděla a fakturovala jí je v průběhu let 1999 až 2002. Žalovaná přestala tyto faktury hradit v období od března 2000 do září 2002. Odvolací soud řízení ve smyslu ust. §213 odst. 1 o. s. ř. doplnil a a zjistil, že smlouvu o zpracování účetnictví a poskytování daňového poradenství mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena při jednání v roce 1999, a to ústní formou s tehdejším statutárním orgánem žalované MUDr. P., přičemž zde došlo k dohodě o ceně za poskytované práce a dále k ukončení smlouvy mezi žalovanou a A. – agentura daňových rad, s. r. o., neboť RNDr. B. byl v předmětném období oprávněn, z pozice své funkce statutárního orgánu společnosti A. – agentura daňových rad s. r. o. a současně i žalobkyně jednat za obě společnosti. Jako nevěrohodné hodnotil odvolací soud tvrzení svědka MUDr. P., o tom, že uvedené práce žalované poskytovala A. – agentura daňových rad, s. r. o., protože byly v rozporu s jeho vlastním tvrzením a nedovedl vysvětlit, proč žalovaná přebírala žalobkyní vystavené faktury za provedené účetní práce, proč žalobkyni tyto fakturované účetní práce žalovaná platila, když žádnou smlouvu s žalobkyní, jak svědek tvrdil, neuzavřela, a proč společnost A. – agentura daňových rad, s. r. o., sama neuplatňovala vůči žalované žádné pohledávky za provedené a nezaplacené účetní práce.
Odvolací soud na vztah mezi účastníky aplikoval ust. §566 a násl. obchod. zák. a dále dovodil, že smluvní vztah mezi účastníky, na jehož základě se žalobkyně domáhá zaplacení sjednané ceny za provedené práce, vznikl v polovině roku 1999 na základě ústní dohody a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni za objednané, provedené a převzaté práce dle §571 obchod. zák. sjednanou úplatu. Vzhledem k tomu, že se zaplacením této sjednané ceny byla žalovaná v prodlení, rozhodl odvolací soud též o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle ust. §365, §369 odst. 1 obchod. zák. a §1 nař. vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že společnost A. – agentura daňových rad s. r. o. pro žalovanou žádné práce od poloviny roku 1999 nevykonávala, že žalobkyně a společnost A. – agentura daňových rad, s. r. o., byly dva odlišné a samostatné subjekty a že žalobkyně na fakturách nezaměnitelným způsobem identifikovala, komu, za jaké práce a na jaký účet, jenž byl odlišný od účtu spol. A. – agentura daňových rad, s. r. o., žalovaná má zaplatit, a za této situace nemůže mít případná existence smlouvy s jinou společností, jejímž předmětem by bylo provedení totožných prací, které pro žalovanou prováděla žalobkyně, vliv na shora uvedený závěr odvolacího soudu ohledně povinnosti žalované zaplatit v žalobě specifikovanou částku.
Dovoláním ze dne 5. 5. 2009, doručeným soudu prvního stupně dne 7. 5. 2009, napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, jsouc přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména namítla, že odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když dospěl k závěru, že mezi ní a žalobkyní byla v roce 1999 uzavřena smlouva, neboť žalovaná žádnou smlouvu, a to ani ústní, s žalobkyní nikdy neuzavřela, neboť po celou dobu od 11. 1. 1999 do 31. 7. 2002, ve které byly žalobkyní jednotlivé faktury vystavovány, měla žalovaná na tytéž práce platně uzavřenu mandátní smlouvu se společností A. – agentura daňových rad s. r. o. Žalobkyně dle přesvědčení dovolatelky v řízení mj. netvrdila a ani neprokazovala, kdy přesně měla být smlouva mezi ní a dovolatelkou uzavřena a jaký byl její obsah, a proto nemůže být dovolatelce uložena povinnost zaplatit částku v žalované výši, jež se opírá o existenci a obsah takové smlouvy. Pokud žalovaná zaplatila některé faktury vystavené žalobkyní, pak jen na základě přesvědčení, že žalobkyně činnost, za kterou požadovala úhradu, prováděla pro mandatáře jako subdodavatel a jednatel mandatáře Mgr. J. a společník mandatáře RNDr. B. byl v předmětném období jednateli žalobkyně. Dovolatelka je přesvědčena o nesprávnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, že na jednání mezi účastníky v roce 1999 došlo k ukončení mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností A. – agentura daňových rad s. r. o., a to ústní formou, neboť písemně uzavřená smlouva, jak tomu bylo v daném případě, nemohla být ústně zrušena.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť její finanční prostředky, poskytované státními i nestátními subjekty, jsou účelově vázány na konkrétní projekty, a výkon rozhodnutí soudu by pro ni byl likvidační. Dále navrhla, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítá“ a uložil žalobkyni povinnost nahradit dovolatelce náklady dovolacího řízení.
Podáním ze dne 15. 6. 2009 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že z odůvodnění dovolání není zřejmé, že by žalovaná uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. a že námitka, že odvolací soud nepřihlédl k dovolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo důkazům, není odůvodněna. Dále uvedla, že námitky žalované zpochybňují správnost hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, což není dovolacím důvodem ve smyslu ust. §241a odst. 3 o. s. ř. a opačný názor by byl popřením zásady volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř. Důvodným neshledává žalobkyně ani návrh žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť není-li pravděpodobné, že žalovaná bude se svým dovoláním úspěšná, jak je tomu v dané věci, pak není dán důvod, proč takovému návrhu žalované vyhovět.
Poté, co žalobkyně poukázala na to, že dovolací návrh žalované, v němž dovolací soud požádala o změnu rozsudku odvolacího soudu, není v souladu s ust. §243b o. s. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalované zamítl.
V podání ze dne 19. října 2009 doplnila žalovaná své dovolání ze dne 5. 5. 2009 a odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s tím, že žalovaná již v roce 2003 složila do soudní úschovy u soudu prvního stupně částku ve výši 31.785,- Kč, představující odměnu za služby, jež jí byly poskytnuty, ale žalovaná měla pochybnosti, kdo je jejím věřitelem. Dále zdůraznila, že žádná smlouva nebyla mezi účastníky nikdy uzavřena a že její existence nebyla v řízení prokázána. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a dále aby určil lhůtu pro rozhodnutí o jejím dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaná), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je v dané věci přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu je postaven na závěru, že mezi účastníky byla v polovině roku 1999 uzavřena ústně smlouva o poskytování účetního a daňového poradenství, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla uvedené práce a následně žalované fakturami vystavenými v období od 20. 7. 1999 do 4. 9. 2002 vyúčtovala smluvenou odměnu, kterou žalovaná v žalované částce neuhradila, a proto byla shledána povinnou ji zaplatit, a to včetně úroku z prodlení.
Dovolatelka v dovolání brojí zejména proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že mezi účastníky byla v polovině roku 1999 uzavřena ústně smlouva o poskytování účetního a daňového poradenství, z faktur – daňových dokladů vystavených žalobkyní a z přehledů jednotlivých činností, v nichž jsou konkretizovány mj. i doby a sazby jednotlivých výkonů prováděných pro žalovanou žalobkyní, plyne, že žalobkyně na základě ústně uzavřené smlouvy žalované fakturovala za zpracování účetnictví, mezd a dalších výkonů jednotlivé částky. Žalovaná žalobkyni z faktur vystavených v předmětném období neuhradila 13, konkrétně fakturu - daňový doklad vystavenou dne 9. 3. 2000 a splatnou dne 23. 3. 2000, znějící na částku 18.350,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 9. 3. 2001 a splatnou dne 23. 3. 2001, znějící na částku 7.917,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 6. 6. 2001 a splatnou dne 20. 6. 2001, znějící na částku 32.137,- Kč, fakturu - daňový doklad č., vystavenou dne 30. 6. 2001 a splatnou dne 27. 7. 2001, znějící na částku 34.219,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 31. 7. 2001 a splatnou dne 14. 8. 2001, znějící na částku 22.551,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 31. 1. 2002 a splatnou dne 20. 2. 2002, znějící na částku 6.280,20 Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 6. 3. 2002 a splatnou dne 20. 3. 2002, znějící na částku 5.899,20 Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 5. 4. 2002 a splatnou dne 19. 4. 2002, znějící na částku 5.161,20 Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 13. 5. 2002 a splatnou dne 27. 5. 2002, znějící na částku 2.808,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 10. 6. 2002 a splatnou dne 24. 6. 2002, znějící na částku 12.643,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 9. 7. 2002 a splatnou dne 23. 7. 2002, znějící na částku 4.003,20 Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 19. 8. 2002 a splatnou dne 2. 9. 2002, znějící na částku 8.747,- Kč a fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 4. 9. 2002 a splatnou dne 18. 9. 2002, znějící na částku 1.775,- Kč, tj. faktur znějících na celkovou částku 162.490,80 Kč, jejíž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala. Žalovaná v řízení nezpochybňovala, že tyto práce jí byly žalobkyní poskytnuty, ovšem s tím, že se domnívala, že žalobkyně tuto činnost prováděla pro společnost A. – agentura daňových rad, s. r. o., s níž měla žalovaná uzavřenu mandátní smlouvu ze dne 11. 1. 1999 o vedení účetnictví a daňovém poradenství.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Citované ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. Nedodrží-li uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že na základě provedených důkazů, a to jak listinných, tak i výslechem svědků MUDr. P. a RNDr. B., tento soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla v ústní formě uzavřena smlouva o poskytování účetních a daňových služeb.
Odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování svědeckou výpovědí shora uvedených osob (odvolací soud MUDr. P. a RNDr. B. sice třikrát předvolal na jednání dne 3. 12. 2008, 21. 1. 2009 a 11. 2. 2009 za účelem jejich výslechu, přičemž z účasti na jednání dne 3. 12. 2008 a 21. 1. 2009 se svědci omluvili), rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 69 Co 386/2008-231, tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 162.490,80 Kč s příslušenstvím a přitom vycházel ze skutkového závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování účetních prací a daňového poradenství, aniž by k tomuto odchylnému závěru vyslechl uvedené svědky, jejichž svědectví bylo klíčové pro posouzení uzavření předmětné smlouvy v ústní formě.
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Lze s ohledem na shora uvedené uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl důkaz svědeckou výpovědí svědků a na základě jejich výpovědi zachycené v protokolu z jednání u soudu prvního stupně a v rozsudku soudu prvního stupně vyvodil jiný skutkový závěr.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout fakt, že v odůvodnění svého rozsudku mylně uvádí, že „řízení doplnil“ dle §213 odst. 1 o. s. ř., aniž by tak skutečně učinil. Rovněž je dovolací soud nucen poukázat na pochybení odvolacího soudu v tom směru, že ve spise se nenachází protokol o vyhlášení jeho rozsudku, ke kterému mělo dojít (pravděpodobně) na jednání dne 11. 2. 2009.
Nejvyšší soud České republiky na základě výše uvedeného dovodil, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl naplněn, neboť řízení u odvolacího soudu trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud v daném případě, kdy je dovolání přípustné, přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky, aniž se zabýval argumenty uplatněnými v dovolání a bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), rozhodl podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu