ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3848.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3848/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce S. m. B., proti žalované S. B. s. r. o. v likvidaci, zastoupené JUDr. J. M., advokátem, o zaplacení částky 420.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 251/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2007, č. j. 7 Cmo 164/2005-206, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2007, č. j. 7 Cmo 164/2005-206, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2004, č. j. 19 Cm 251/97-152, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č. j. 19 Cm 251/97-152, uložil žalované zaplatit žalobci částku 420.000,- Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem dne 4. 4. 1995 se žalovaná zavázala provést výstavbu náhradního rodinného domu ve prospěch M. Š., která se smlouvy zúčastnila jako vedlejší účastník na straně objednatele. Dílo mělo být dokončeno a předáno do 1. 3. 1996, přičemž žalovaná se zavázala provést vnitřní omítky do 30. 11. 1995, což mělo být výslovně uvedeno ve stavebním deníku. Ve smlouvě bylo ujednáno, že vlastnické právo k dílu má do jeho předání zhotovitel, a dále že podstatným porušením smlouvy, při kterém je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, je mimo jiné bezdůvodné přerušení prací zhotovitelem trvající déle než 30 dnů. Dne 7. 8. 1995 byla z účtu žalobce odepsána ve prospěch účtu žalované částka 420.000,- Kč jako úhrada faktury, kterou žalovaná žalobci vystavila dne 28. 7. 1995 za práce provedené k tomuto dni. Dopisem ze dne 5. 12. 1995, jenž byl žalované doručen dne 3. 1. 1996, žalobce odstoupil od smlouvy o dílo na základě ustanovení §348 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) s odůvodněním, že ze strany zhotovitele nedojde ke splnění závazku v dohodnutém termínu a mimo jiné ke dni 30. 11. 1995 nebyly provedeny zednické práce, ke kterým se zhotovitel výslovně zavázal. Vytkl též žalované, že nepředložila k odsouhlasení závazný položkový rozpočet, nevyžádala si dodatek ke smlouvě o způsobech úhrady ceny za dílo, zahájila provádění díla bez předání staveniště a zástupce žalobce nebyl obeslán na kontrolní dny.
Poté, co ocitoval ustanovení §348 odst. 1, §349 odst. 1, §351 odst. 1, věty první, a §351 odst. 2 obch. zák., soud prvního stupně konstatoval, že již odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004, č. j. 7 Cmo 331/2002-118, nepochybně zjistil, že účinky odstoupení od smlouvy nastaly, a tímto právním názorem je soud prvního stupně vázán, přičemž zmíněné skutkové zjištění obsahuje již odůvodnění zrušeného rozsudku ze dne 14. května 2002, č. j. 19 Cm 251/97-99. S poukazem na tyto skutečnosti se soud prvního stupně zabýval pouze zjištěním, jaká plnění si strany podle smlouvy o dílo poskytly a co jsou si v důsledku odstoupení od smlouvy povinny vrátit. Dovodil, že podle smlouvy (kterou zřejmým nedopatřením označil za smlouvu kupní) náleželo vlastnické právo k dílu (rozuměj ke zhotovované věci – srov. §542 obch. zák.) do jeho předání zhotoviteli, na základě čehož uzavřel, že žaloba na zaplacení částky 420.000,- Kč je důvodná, neboť jde o plnění, které žalobce poskytl žalované jako dílčí plnění za „první etapu nemovitosti“ podle uvedené smlouvy a žalovaná je proto povinna toto plnění vrátit. Závěrem soud prvního stupně zdůraznil, že jednotlivá skutková zjištění učiněná z ostatních listinných důkazů a z výpovědí účastníků a svědků již neuvádí, neboť z výše uvedených důvodů je nepochybné, že skutkový stav byl citovanými důkazy beze zbytku zjištěn.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 7 Cmo 164/2005-206, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem pod bodem II).
Odvolací soud, aniž zaujal stanovisko ke skutkovému stavu věci zjištěnému soudem prvního stupně, usoudil, že žalobce platně odstoupil od smlouvy o dílo. Poukázal na to, že podle ustanovení §348 odst. 1 obch. zák. se odstoupení od smlouvy může vztahovat i na povinnosti, které ještě nebyly splněny a mají být tudíž splněny v budoucnu, a že žalobce coby objednatel v odstoupení od smlouvy ze dne 4. 4. 1995 uvedl jako jeden z důvodů odstoupení od smlouvy fakt, že žalovaná ke dni 30. 11. 1995 neprovedla zednické práce, ač se k tomu výslovně zavázala. Odvolací soud dovodil, že takovéto chování strany povinné, jakož i další okolnosti vyjádřené v odstoupení od smlouvy, vedou k závěru, že ještě před dobou stanovenou pro splnění smluvní povinnosti bude tato povinnost podstatným způsobem porušena, neboť jestliže žalovaná ve sjednané lhůtě nevykonala penzum stavebních prací, k nimž se výslovně zavázala, lze se důvodně domnívat, že se dostane do prodlení se stavebními pracemi navazujícími. Odvolací soud uzavřel, že podle smlouvy byl do předání díla jeho vlastníkem zhotovitel, z čehož vyplývá, že pokud žalobce od smlouvy o dílo odstoupil, pak mu dílo být předáno nemohlo, jeho vlastníkem zůstala žalovaná a žalobci v důsledku odstoupení vzniklo právo na vrácení finančních prostředků, které do díla investoval. S odkazem na princip neúplné apelace se odvolací soud odmítl zabývat námitkami žalované, že soud prvního stupně nepřihlédl k obchodním podmínkám a k tvrzení žalované ohledně škody, jež jí měla vzniknout postupem žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásila tedy dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná v prvé řadě namítla, že jíž v řízení před soudem prvního stupně zakládala svou obranu na tom, že chtěla vůči žalobci uplatnit pohledávku z titulu náhrady škody, jež jí vznikla v souvislosti s tím, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil neplatně, a vytkla soudům nižších stupňů, že jí neposkytly poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. o tom, že nárok na náhradu škody je třeba přesně vyčíslit a vůči nároku žalobce započítat, případné převýšení tohoto nároku pak uplatnit vůči žalobci protinávrhem. Stejně tak měla být poučena, aby označila důkazy ke svému tvrzení, že žalobce jí nepředal ve stanovené lhůtě staveniště.
Dále žalovaná zdůraznila, že podle závěru odvolacího soudu došlo k odstoupení od smlouvy z důvodu stanoveného v §348 odst. 1 obch. zák., a vytkla tomuto soudu, že dospěl k závěru o naplnění tohoto důvodu odstoupení na základě ujednání smlouvy o dílo, podle kterého měla ke dni 30. 11. 1995 provést zednické práce – vnitřní omítky díla. Přehlédl přitom ujednání, jímž se žalobce zavázal předat žalované staveniště do 15. 2. 1995 a zároveň vyznačit možnosti napojení vody a elektrické energie s tím, že pokud se tak nestane, sjednané termíny se prodlužují o stejný počet dní, po které trvalo prodlení s předáním staveniště. Zápis o předání staveniště, který měl být podle smlouvy vyhotoven, neexistuje a ze stavebního deníku vyplývá, že předávání staveniště započalo teprve po cca třech měsících oproti sjednanému termínu. Odstoupení od smlouvy bylo vyhotoveno dne 5. 12. 1995, tedy teprve pět dní po uplynutí lhůty sjednané k dokončení zednických prací, tedy v době, kdy žalovaná nebyla v prodlení s plněním svého závazku s ohledem na opožděné předání staveniště ze strany žalobce. Z provedeného dokazování podle mínění žalované vyplývá, že konečný termín dokončení díla skutečně nemohl být splněn, leč z důvodu na straně žalobce. Předmětem smlouvy o dílo bylo též vybudování přípojek inženýrských sítí, což ovšem předpokládalo vybudování příslušných sítí. Ze zápisu ze dne 25. 6. 1997 předloženého soudu však vyplývá, že teprve tímto dnem byly předány kabelové rozvody.
Závěrem žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že ačkoliv při posouzení důvodnosti odstoupení od smlouvy aplikoval ustanovení §348 obchodního zákoníku, vůbec se nezabýval tím, zda byla splněna podmínka, že povinná strana neposkytne po vyzvání oprávněné strany bez zbytečného odkladu dostatečnou jistotu. Uvedla, že takto vyzvána nebyla a aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v úvahu.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k čl. II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V posuzované věci jde o případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí druhým a bylo jím rozhodnuto jinak (opačně) než předchozím rozsudkem proto, že soud prvního stupně byl (v zásadní otázce právní kvalifikace uplatněného nároku) vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je tedy přípustné bez dalšího, přímo ze zákona, bez zřetele na chybné poučení dané účastníkům odvolacím soudem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Je třeba přisvědčit dovolatelce, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů neumožňuje učinit právní závěr, že došlo k účinnému odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované (dále též jen „žalovaná“). Je tomu tak však proto, že tyto soudy skutkové závěry potřebné pro posouzení platnosti a tedy účinnosti odstoupení vůbec neučinily.
Soudy nižších stupňů vycházely shodně z posouzení, že žalobce odstoupil od smlouvy nikoliv z důvodu stanoveného ve smlouvě, nýbrž z důvodu stanoveného v zákoně (srov. §344 obch. zák), totiž v ustanovení §348 odst. 1 obch. zák., podle něhož ohledně povinnosti, jež má být plněna v budoucnu, lze od smlouvy odstoupit, když z chování povinné strany, nebo z jiných okolností nepochybně vyplývá ještě před dobou stanovenou pro plnění smluvní povinnosti, že tato povinnost bude porušena podstatným způsobem, a povinná strana neposkytne po vyzvání oprávněné strany bez zbytečného odkladu dostatečnou jistotu.
Skutková podstata obsažená v hypotéze citovaného ustanovení zahrnuje dva předpoklady, které musí být oba (kumulative) splněny, aby nastal stav upravený v dispozici, tj. aby oprávněné straně vzniklo právo odstoupit od smlouvy. Především tu musí být takové chování povinné strany nebo jiné okolnosti, z nichž nepochybně vyplývá, že povinná strana poruší podstatným způsobem svou smluvní povinnost, a dále pak tu musí být výzva oprávněné strany k poskytnutí dostatečné jistoty, jíž povinná strana bez zbytečného odkladu nevyhoví. Ve skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů nelze nalézt poznatky o skutečnostech, jež by tyto znaky skutkové podstaty naplňovaly.
Soud prvního stupně neučinil k důvodům, pro něž žalobce odstoupil od smlouvy, vůbec žádná skutková zjištění, a neučinil je ani ve svém předchozím zrušeném rozsudku, na nějž odkazuje (srov. v té souvislosti právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002). I ve vztahu k dodržení lhůty, v níž měly být podle smlouvy zhotoveny vnitřní odmítky, učinil pouze poznatek o tom, co statutární orgán vypověděl v rámci své účastnické výpovědi, aniž z této výpovědi učinil příslušné skutkové zjištění. Pokud se soud prvního stupně odvolává na závazný právní názor odvolacího soudu, že účinky odstoupení od smlouvy nastaly, pak především v kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 10. srpna 2004, č. j. 7 Cmo 331/2002-118, není takový právní názor vyjádřen, byť je zřejmě v jeho odůvodnění obsažen implicitně (srov. nepodmíněný pokyn, aby se soud prvního stupně zabýval důsledky odstoupení). Zejména by však takový právní závěr, i kdyby jej odvolací soud v kasačním rozhodnutí zaujal, nezbavoval soud prvního stupně povinnosti vyložit v odůvodnění svého nového rozhodnutí mimo jiné, které z právně významných skutečností (též uplatněných důvodů odstoupení) má prokázány a které nikoliv a jaký učinil závěr o skutkovém stavu (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud se přezkumem skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (též se zřetelem na jeho úplnost) vůbec nezabýval, ač je to – při respektu principu neúplné apelace (srov. §213 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění) – jeho povinností (srov. §213 odst. 1, §212a odst. 1 o. s. ř.), a ač žalovaná již před soudem prvního stupně a též v odvolání zpochybňovala závěr o platném odstoupení od smlouvy též prostřednictvím skutkové argumentace. K uplatněným důvodům odstoupení vlastní skutková zjištění neučinil a ani učinit nemohl, neboť dokazování neopakoval ani nedoplnil (srov. 213 odst. 2 o. s. ř., v rozhodném znění). Při absenci příslušných skutkových zjištění soudu prvního stupně tak neměl k dispozici skutkový základ pro aplikaci ustanovení §348 odst. 1 obch. zák. Závěr, že žalobce platně odstoupil od smlouvy, proto opřel o vyhodnocení toho, co jako důvod odstoupení uvedl žalobce v listině ze dne 4. 4. 1995, namísto toho, co bylo v řízení o takto uplatněných důvodech zjištěno (zda se žalovaná skutečně zachovala způsobem popsaným v odstoupení a zda tu byly též další okolnosti v něm vylíčené). Takový postup nemůže obstát; soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.), k němuž dospívá hodnocením provedených důkazů (§132 o. s. ř.), nemůže-li vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o. s. ř.) nebo nejde-li o skutečnosti, které není třeba dokazovat (§121 o. s. ř.). Porušením citovaných procesních předpisů zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř]; absence skutkových zjištění o právně významných skutečnostech a z nich vyvozených skutkových závěrů v každém případě znemožňuje správné právní posouzení věci. K takové vadě přihlíží dovolací soud v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Lze ostatně poznamenat, že ani skutkový závěr, že žalovaná neprovedla vnitřní omítky ve sjednané lhůtě do 30. 11. 1995, by (pokud by byl učiněn a pokud by zjištěný skutkový stav nevedl k závěru o prodloužení sjednaného termínu) neopodstatnil sám o sobě úvahu, že z takového chování žalované nepochybně vyplývalo ještě před dobou stanovenou pro splnění její smluvní povinnosti (tj. přede dnem 1. 3. 1996, do něhož se zavázala dílo provést), že tato povinnost bude porušena podstatným způsobem. Takový závěr nemůže bez dalšího založit ani případný poznatek, že jsou důvodné též další výtky na adresu žalované uvedené v odstoupení. I kdyby tedy odvolací soud založil svůj právní závěr na zjištěném skutkovém stavu věci a ne na tom, co uvedl žalobce v odstoupení od smlouvy, bylo by právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, v této otázce nesprávné [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř].
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že naplněním druhého z předpokladů odstoupení od smlouvy podle ustanovení §348 odst. 1 obch. zák. (zda žalobce vyzval žalovanou k poskytnutí dostatečné jistoty a žalovaná této výzvě nevyhověla bez zbytečného odkladu), se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vůbec nezabýval. Se zřetelem na to je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i v této otázce nesprávné [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř].
Důvodnou neshledal Nejvyšší soud dovolací námitku, jejímž prostřednictvím žalovaná vytkla soudům nižších stupňů nedostatek poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. o tom, že nárok na náhradu škody, jímž v rámci své procesní obrany argumentovala, je třeba vyčíslit a vůči nároku žalobce započítat a převýšení tohoto nároku uplatnit vzájemnou žalobou. Ve vztahu k tomu, co bylo předmětem řízení (jímž je soud podle §153 odst. 1 o. s. ř. vázán), by měla argumentace žalované stran škody, která jí měla být žalobcem způsobena, význam pouze tehdy, kdyby žalovaná vzájemnou pohledávku z titulu práva na náhradu škody započetla; započtení, pokud by bylo účinné, by vedlo k zániku žalobou uplatněné pohledávky, ať již zcela či zčásti. Soudy však poskytují účastníkům poučení pouze o jejich procesních právech a povinnostech (srov. §5 o. s. ř.). Poučovat účastníky o hmotném právu, tedy též o tom, jakých hmotněprávních úkonů je třeba, aby byla jejich žaloba či jejich procesní obrana úspěšná, soud není povinen, a není ani oprávněn; takovým poučením by porušil zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. §18 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a tím též právo na spravedlivý proces (srov. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Namítaným nedostatkem poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. o potřebě označit důkazy k tvrzení, že žalobce nepředal ve lhůtě staveniště, by byl důvod se zabývat pouze tehdy, pokud by odvolací soud založil své právní posouzení na závěru, že žalovaná neunesla v této skutkové otázce důkazní břemeno. Odvolací soud však ani takovýto skutkový závěr neučinil.
Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) jsou naplněny a rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud je proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu