ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3894.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3894/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně G. M. B., a. s., proti žalované 1) T. P., spol. s r. o., a 2) T., a. s., zast. JUDr. M. F., advokátkou, o zaplacení částek 5.629.975,82 Kč a 15.942,51 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 55/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č. j. 9 Cmo 349/2005-243, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.450,50 Kč do tří od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám její právní zástupkyně, JUDr. M. F., advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 32 Cm 55/2001-157, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.614.033,- Kč, přičemž žalovaná 2) je z titulu svého ručitelského závazku povinna zaplatit žalobkyni částku 2.000.000,- Kč a žalovaná 3) je z titulu svého ručitelského závazku povinna zaplatit žalobkyni částku 1.429.089,- Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že v rozsahu plnění žalovaných 2) a 3) zaniká povinnost plnění žalované 1) v rozsahu plnění ostatních žalovaných částkou vyšší než 3.614.033,- Kč zaniká v rozsahu převyšujícím částku 3.614.033,- Kč povinnost žalované 2) a v rozsahu plnění ostatních žalovaných částkou vyšší než 4.184.944,- Kč zaniká v rozsahu převyšujícím částku 4.184.944,- Kč povinnost žalované 3) (odst. 1 výroku), dále uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 15.942,51 Kč spolu s 25 % úrokem od 18. 9. 200 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II výroku), uložil všem žalovaným povinnost žalobkyni náklady řízení ve výši 326.321,- Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. III rozsudku).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. února 2007, č. j. 9 Cmo 349/2005-243, změnil odst. I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se žalované 2) tak, že žaloba o zaplacení 2.000.000,- Kč se proti žalované 2) zamítá (odst I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 154.256,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované 2).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu je nárok žalobkyně uplatněný na základě ručitelského závazku žalované 2) (odvolací řízení bylo vůči žalované 3/ usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 7. 2004, č. j. 32 Cm 55/2001-206, pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno), převzatého do výše 2.000.000,- Kč ručitelským prohlášením ze dne 29. 11. 1995 (dále též jen „Prohlášení“) vůči K. b., a. s. (předchůdkyni žalobkyně), za závazek žalované 1) ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 11. 1995. Odvolací soud zopakoval důkaz zápisem z jednání představenstva žalované 2) ze dne 31. 7. 1995, jenž byl předložen právní předchůdkyní žalobkyně (K. b., a. s.), a Prohlášením, a shledal, že z uvedených (a ani jiných) důkazů nevyplývá oprávnění J. Š., člena představenstva žalované 2), k převzetí ručitelského závazku žalovanou 2) za závazek žalované 1) vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, neboť nebylo prokázáno, že by k tomuto úkonu byl zmocněn písemným pověřením představenstva (dvěma jeho členy). K námitce žalobkyně, že J. Š. byl jako generální ředitel oprávněn k učinění platného ručitelského prohlášení, odvolací soud uvedl, že výkon funkce ředitele „nezakládá bez dalšího oprávnění jednat a zavazovat společnost vůči třetím osobám v otázkách zásadní obchodní strategie a přejímání závazků mimo běžnou provozní činnost, ke které převzetí významné obchodní záruky nesporně patří“. Dále uvedl, že z Prohlášení nebylo zřejmé, v jakém postavení J. Š. jednal a listinu podepsal, a proto nelze ani zkoumat jeho oprávnění k převzetí ručitelského závazku.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 18. 6. 2007, doručeným soudu prvního stupně dne 25. 6. 2007, napadla žalobkyně, zastoupena advokátem (podáním ze dne 12. 12. 2007, doručeným dovolacímu soudu dne 31. 1. 2008, právní zástupce žalobkyně dovolacímu soudu oznámil ukončení jejího právního zastupování v dovolacím řízení), rozsudek odvolacího soudu v jeho odst. I. a II. výroku s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, tj. otázka, zda Jindřich Štajnc mohl zavazovat žalovanou 2).
V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména uvedla, že ze zápisu z jednání představenstva plyne, že představenstvo žalované 2) na svém zasedání v roce 1995 uložilo tehdejšímu členu a generálnímu řediteli J. Š. zajistit vše potřebné k poskytnutí ručení za závazky ze smlouvy s tím, že toto pověření představenstvem bylo ústní a vyplývá z uvedeného zápisu. Z obchodního rejstříku nevyplývá, že k převzetí ručení generálním ředitelem J. Š. bylo zapotřebí písemné pověření k jednání, a proto jeho absence nemůže mít za následek neplatnost takového úkonu, jak dovodil odvolací soud. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkla nesprávné hodnocení důkazu – notářsky ověřeného zápisu z jednání představenstva žalované 2), neboť notářsky ověřená listina nemá charakter veřejné listiny a jen z tohoto důvodu – aniž by byl důkaz (zápis) předložený žalobkyní věcně zpochybněn - jej nemůže odvolací soud považovat za správný. K tomu dovolatelka dodala, že při hodnocení pravosti obou listin měl dovolací soud přihlédnout k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně (K. b., a. s.) by pro částku 2.000.000,- Kč neriskovala své dobré obchodní jméno a ztrátu důvěry klientů. Žalobkyně v dovolání dále namítla, že nejasná úprava oprávnění osob žalované 2) jednat pouze s písemným pověřením má za následek, že se neplatnosti úkonu učiněného J. Š. nemůže dovolat žalovaná 2), tj. osoba, která si takový způsob jednání a podepisování nechala zapsat do obchodního rejstříku, přičemž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Zároveň odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval aplikací dispozitivní úpravy §191 odst. 1 obchod. zák., dle kterého by byl ručitelský závazek platný. Dovolatelka je přesvědčena, že J. Š. byl jako generální ředitel žalované 2) oprávněn k jednání za ni dle §15 obchod. zák. ke všem úkonům týkajícím se podnikání společnosti, aniž by k tomu potřeboval plnou moc, a to bez ohledu na to, jak bylo jednatelského oprávnění vymezeno ve vnitropodnikových normách, a odkázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Oprávnění J. Š. jednat za žalovanou 2) potvrdila dle dovolatelky ústně i žalovaná 2). Žalobkyně zastává názor, že J. Š. byl oprávněn k převzetí ručení za závazek žalované 1) a že šlo o obvyklý úkon generálního ředitele s ohledem na jeho postavení a obvyklé vztahy mezi žalovanou 1) a 2). V případě, že by soud dovodil neoprávněnost J. Š. k přijetí ručitelského závazku, pak dovolatelka namítá, že byla v dobré víře, poněvadž nevěděla a ani nemohla vědět o případném překročení interních omezení tohoto oprávnění, a proto žalovanou 2) ručitelský závazek J. Š. zavazuje. Současně upozornila, že žalovaná 2) v řízení netvrdila a neprokazovala, že žalobkyně věděla o překročení jednatelského oprávnění předsedy představenstva a generálního ředitele žalované 2).
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 25. 7. 2007, doručeným soudu prvního stupně dne 26. 7. 2007, doplnila žalobkyně své dovolání ze dne 18. 6. 2007.
V obsáhlém podání ze dne 6. 9. 2007 se k podanému dovolání vyjádřila žalovaná 2) a zejména uvedla, že J. Š. nebyl oprávněn jednat za žalovanou 2), neboť z výpisu z obchodního rejstříku a stanov společnosti k datu 28. 11. 1995 mohli za společnost jednat a podepisovat pouze 2 členové představenstva nebo samostatně jeden člen představenstva s písemným zmocněním, avšak to nebylo uvedené osobě uděleno. Nesouhlasí se závěry žalobkyně, že představenstvo rozhodlo o převzetí záruky na úvěr pro obchodního partnera T. P., spol. s r. o. a že současně představenstvo uložilo J. Š. zajistit vše potřebné k poskytnutí ručení za závazky, neboť takový závěr z žádného, v řízení provedeného, listinného důkazu neplyne. Dále v podání brojí proti tvrzení žalobkyně, že žalovaná 2) věcně nezpochybnila obsah zápisu z jednání představenstva žalované 2), předloženého v řízení žalobkyní, k níž soud neměl přihlížet, jestliže žalobkyně tuto listinu nepředložila v originále. Žalovaná 2) v řízení předložila zápis téhož čísla s jiným obsahem a bylo na žalobkyni, aby prokázala původ a pravost jí předložené listiny. Žalovaná 2) napadla tvrzení žalobkyně, že J. Š. byl v rozhodné době generálním ředitelem žalované 2), jelikož toto tvrzení nemá oporu v provedeném odkazování. Je přesvědčena, že ručitelské prohlášení není obvyklým úkonem při provozu podniku dle §15 obchod. zák., jak mj. plyne i z živnostenského zákona. Žalovaná 2) zastává názor, že pokud právní předchůdkyně žalobkyně netrvala na podepsání ručitelského prohlášení v souladu se způsobem jednání představenstva žalované 2) tak, jak bylo zapsáno v obchodním rejstříku, a spokojil se s podpisem J. Š. bez dalšího, přestože vědět měl a mohl, že kdo a jak jménem společnosti navenek jedná, pak jednala „hrubě nedbale“, což nemůže jít k tíži žalované 2) a žalobkyně se ani nemůže dovolávat dobré víry.
Ze shora uvedených důvodů žalovaná 2) závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně odmítl.
Podáním ze dne 10. 12. 2007 žalobkyně navrhla, aby na její místo dle §107a o. s. ř. nastoupil Mgr. T. S., jemuž byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2007 pohledávka za společností T. P., spol. s. r. o. postoupena.
Podáním ze dne 12. 12. 2007 oznámil právní zástupce žalobkyně, že ukončuje právní zastoupení v dovolacím řízení.
Podáním ze dne 25. 2. 2008 doplnila své vyjádření žalovaná 2) a uvedla, že vzhledem k postoupení pohledávky na Mgr. T. S. namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k řízení po podání dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (čl. II – „přechodná ustanovení“, odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Zbývá dodat, že dovolací soud nemohl přihlédnout k podání žalobkyně ze dne 25. 7. 2007, doručenému soudu prvního stupně dne 26. 7. 2007, jímž své včas podané dovolání doplnila, poněvadž dle §241b odst. 3 věty prvé o. s. ř. mohla od počátku dovolacího řízení advokátem zastoupená žalobkyně své dovolání, resp. její právní zástupce, doplnit pouze po dobu trvání zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání, jež uplynula dnem 2. 7. 2007.
Poté se dovolací soud zabýval návrhem žalobkyně na vstup Mgr. T. S. v řízení na její místo dle §107a o. s. ř., protože mu byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2007 pohledávka za společností T. P. spol. s. r. o., žalobkyní postoupena.
Z ust. §107a o. s. ř. vyplývá, že k tomu, aby soud podle uvedeného ustanovení vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Z uvedeného je zřejmé, že právě podmínka, aby návrh na vstup účastníka byl podán za řízení, tj. dříve, než soud o věci samé rozhodl, nebyla splněna, poněvadž rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 5. 2007, tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním podaným u soudu prvního stupně dne 25. 6. 2007 a předmětný návrh na změnu účastníka řízení na straně žalobkyně dle §107a o. s. ř. byl doručen soudu prvního stupně dne 19. 12. 2007, tj. po pravomocném rozhodnutí ve věci samé a po zahájení dovolacího řízení. K tomu je nutné dodat, že možnost aplikace ust. §107a o. s. ř. v dovolacím řízení výslovně vylučuje ust. §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl (viz např. usnesení ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1019/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu / C. H. BECK č. 5/2007), že o procesním nástupnictví nelze rozhodnout poté, co bylo o věci pravomocně rozhodnuto, a proto nebylo možné návrhu žalobkyně na vstup Mgr. T. S. do řízení na její místo vyhovět a v dovolacím řízení o něm rozhodnout. Proto dovolací soud k uvedenému návrhu, jímž byl žádán o rozhodnutí dle §107a o. s. ř. v dovolacím řízení, jako k bezpředmětnému nepřihlédl.
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud nadále jednal a rozhodl o dovolání žalobkyně – G. M. B., a. s.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelka dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jenž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu, jíž se žalobkyně po žalované 2) domáhala zaplacení částky 2.000.000,- Kč, zamítl.
Dovolání žalobkyně je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jak je patrné z obsahu dovolacích námitek, žalobkyně v dovolání polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že v souzené věci nedošlo k platnému převzetí ručitelského závazku žalovanou 2), neboť J. Š. v předmětné době ředitel žalované 2) a člen představenstva, nebyl oprávněn tento úkon samostatně bez písemného pověření představenstva učinit.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že J. Š., jenž za žalovanou 2) podepsal dne 28. 11. 1995 prohlášení ručitele, v němž žalovaná 2) prohlásila, že ručí za závazek T. P., spol. s r. o. vzniklý ze smlouvy o úvěru č. P-ÚS/95/97 uzavřené dne 20. 11. 1995 do výše 2.000.000,- Kč, byl v době učinění ručitelského prohlášení členem představenstva a současně ředitelem žalované 2). Dále ze skutkových zjištění (článku 30 stanov a výpisu z obchodního rejstříku žalované 2/) plyne, že v posuzovaném období za společnost podepisovali „buď dva členové představenstva nebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem pověřen. Všichni tak činí způsobem, že k názvu společnosti či otisku razítka společnosti připojí svůj podpis“.
Z uvedeného je zřejmé, že J. Š., jenž dne 28. 11. 1995 podepsal prohlášení ručitele, byl v této době současně členem představenstva a ředitelem obchodní společnosti. Stanovy žalované 2) v souladu s §191 odst. 1 obchod. zák. ve znění účinném do 30. 6. 1996, jenž ve větě třetí a čtvrté stanovil, že pokud stanovy neurčí jinak, je oprávněn jednat jménem společnosti každý člen představenstva, a že členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku, výslovně ve svém článku 30 stanovily jinak, a to že za společnost podepisují „buď dva členové představenstva nebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem pověřen. Všichni tak činí způsobem, že k názvu společnosti či otisku razítka společnosti připojí svůj podpis“. Možnost daná uvedeným ustanovením, aby stanovy určily odchylně od zákonné úpravy, že jednat jménem společnosti nemohou členové představenstva každý samostatně, sleduje ochranu společnosti. Určení ve stanovách, že jednat mohou jen dva členové představenstva, popř. jeden jeho člen s pověřením od představenstva, vyjadřuje vůli společnosti (akcionářů) členy představenstva při jednání jménem společnosti dovoleným způsobem omezit. Není možné zde štěpit funkce jedné osoby – ředitele žalované 2) a jejího člena představenstva, neboť tímto postupem by docházelo k obcházení zákona, resp. vůle společnosti (akcionářů), omezit členy představenstva při jednání jménem společnosti. Nebyl-li J. Š. z titulu své funkce člena představenstva žalované 2) oprávněn bez pověření, popř. bez dalšího člena představenstva žalované 2), podepsat předmětné ručitelské prohlášení, nemohl být k tomu samostatně oprávněn ani z titulu své funkce ředitele žalované 2).
K problematice jednání člena představenstva a zároveň jeho jednání jako pověřeného zástupce ve smyslu ust. §15 obchod. zák. se vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí velkého senátu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, jednalo-li se o právní úkon uznání závazku, a to tak, že při uznání závazku družstva nemůže předseda družstva jednat jako zákonný zástupce družstva podle §15 obchod. zák. Tento závěr lze vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy statutární orgán měl jako zákonný zástupce dle ust. §15 obchod. zák. podepsat ručitelské prohlášení.
Žalobkyně dále v dovolání namítala, že ze zápisu č. 6/95 z jednání představenstva, který jí byl předložen, tj. zápis bez ověřovací doložky, vyplývá, že J. Š. bylo uloženo zajistit vše potřebné k poskytnutí ručení a pověření představenstva bylo ústní a toto ústní pověření mělo vyplývat z uvedeného zápisu.
K tomu dovolací soud dodává, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že svá skutková zjištění opírá o zápis ze dne 31. 7. 1995 z jednání představenstva žalované 2), který byl předložen K. b. před uzavřením smlouvy o úvěru (tj. zápis neopatřený notářskou ověřovací doložkou). V tomto zápise je mj. v bodě 3 uvedeno, že „dále představenstvo rozhodlo o převzetí záruky za úvěr pro svého obchodního partnera T., spol. s r. o., do částky 2.000.000,- Kč … pro K. b.“.
V zápise taktéž ze dne 31. 7. 1995, patřeného notářskou ověřovací doložkou je mj. v bodě 2 uvedeno „Dále představenstvo jednalo o převzetí záruky na úvěr pro svého obchodního partnera T., spol. s r. o. (…) do částky 2.000.000,- Kč (…) pro K. b. Rozhodnutí musí parafovat celé představenstvo.“.
Odvolací soud s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně ve spojení s opakovaným dokazováním dospěl k závěru, že z Prohlášení a ze zápisu a ani z žádného jiného důkazu (a to ani ze zápisu s notářskou ověřovací doložkou) nevyplývá oprávnění člena představenstva pana Š. k učinění sporných úkonů a tento jeho závěr je správný, Ze zápisu nelze dovozovat pověření pana Š, a to ani při event. užití výkladových pravidel obsažených v ust. §35 odst. 2 občan. zák. a §266 obchod. zák.
Vzhledem k tomu jsou nedůvodné námitky směřující k tomu, že J. Š. byl oprávněn ručitelské prohlášení podepsat jako ředitel ve smyslu ust. §15 obchod. zák., popř. že k tomu úkonu byl pověřen.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle důvodné, a proto podle ust. §243b odst. 2, věty před středníkem rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a 137 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení (vč. DPH) částku 34.450,50 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §16 odst. 2, §18 odst. 1 (ust. §18 odst. 1 bylo aplikováno, neboť v pořadí druhé podané vyjádření žalované 2/ namítající nedostatek aktivní legitimace žalobkyně po učiněném návrhu žalobkyně na změnu účastníka řízení na straně žalobkyně bylo vzhledem ke shora uvedenému bezpředmětné a obsahově irelevantní) vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu