ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4026.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4026/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Č. r. – M. f., proti žalované M. S. P., a. s., zastoupené JUDr. R. P., advokátem, o zaplacení částky 1,794.251,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 93/99, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 2000, č. j. 9 Cmo 911/2000-84, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 2000, č. j. 9 Cmo 911/2000-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem pro zmeškání ze dne 2. října 2000, č. j. 44 Cm 93/99-71, uložil žalované zaplatit žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci K. b. P., s. p. ú. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 23 Cdo 4026/2007-124) částku 1,794.251,37 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že k jednání nařízenému na den 2. 10. 2000 se nedostavila ani žalovaná, ani její (tento den zvolený) právní zástupce, že omluvu učiněnou několik minut před zahájením jednání nelze považovat za včasnou, neboť žalovaná měla dostatek času na přípravu k jednání a volbu zástupce, a nelze ji považovat ani za důvodnou, neboť za žalovanou někdo jednat mohl, její zmocněnec uplatněný důvod omluvy nedoložil a především bylo věcí žalované, aby si obstarala zastoupení včas.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. prosince 2000, č. j. 9 Cmo 911/2000-84, odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl s odůvodněním, že v posuzované věci nebylo odvolání proti rozsudku pro zmeškání přípustné ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť předpoklady k jeho vydání byly splněny. Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami, jejichž prostřednictvím žalovaná zpochybňovala splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřovala v tom, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního posouzení věci, přičemž poukázala na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolatelka zpochybnila správnost posouzení odvolacího soudu, že v projednávané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Namítla, že argumenty, jimiž odvolací soud odůvodňuje závěr o nevčasnosti omluvy, nemají oporu v zákoně a že za stavu, kdy lhůta k omluvě není stanovena, je třeba za včasnou považovat omluvu vždy tehdy, byla-li soudu doručena před jednáním. Dovolatelka podrobila kritice též správnost úvahy, že někdo za ni jednat mohl a že tudíž mohlo být jednáno přímo s ní v nepřítomnosti jejího zástupce. Namítla rovněž, že zákon neukládá účastníkovi řízení žádnou lhůtu, ve které by si měl zvolit svého zástupce, a že tedy délka doby, kterou měl na přípravu jednání, nemůže být dávána do souvislosti s okamžikem, kdy si zvolí zástupce.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně (resp. ještě její právní předchůdce) se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v projednávané věci, Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je v posuzované věci přípustné, neboť podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl odmítnuto odvolání.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto nejprve zkoumal z úřední povinnosti, zda řízení předcházející napadenému rozhodnutí není zatíženo některou z vad uvedených v posledně citovaném ustanovení; dospěl přitom k závěru, že řízení takto postiženo je.
Podle ustanovení §153b o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (odstavec 1). Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (odstavec 3).
Podle ustanovení §202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud při posuzování přípustnosti odvolání žalované správně vycházel z posledně citovaného ustanovení, leč je nesprávně vyložil. Není pochyb o tom, že odvolání bylo založeno na argumentaci zpochybňující správnost závěru soudu prvního stupně o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání; tak uplatněné odvolací námitky pochopil též odvolací soud, neboť se s nimi v důvodech svého rozhodnutí v tomto ohledu vypořádával. Bylo-li tedy odvolání proti rozsudku pro zmeškání podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, pak takové odvolání podle zcela jednoznačné dikce ustanovení §202 odst. 1 o. s. ř. přípustné je a odvolací soud pochybil, jestliže je na základě úvah, jež se věcně vztahují k důvodnosti odvolání, posoudil jako nepřípustné a odmítl je. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také měla, neboť odvolací soud odepřel žalované přezkum rozsudku soudu prvního stupně, ač k tomu neměl zákonný důvod.
Je tedy naplněn dovolací důvod stanovený v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 2, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu