ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4562.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4562/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. K. L., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti žalovanému S. b. d. D., zastoupenému JUDr. J.K., advokátem, o zaplacení 918 540 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 169/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 3 Cmo 183/2008 - 217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 3 Cmo 183/2008 - 217, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2008, č.j. 61 Cm 169/2003-190, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 918 540 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem, jako mandatářem a žalovaným, jako mandantem, byla dne 28.1.1994 uzavřena mandátní smlouva, ve znění dodatku č. 1 ze dne 30.12.1996, v níž se žalobce zavázal ve sjednaném rozsahu provádět pro žalovaného správu bytového fondu a žalovaný za výkon správy zaplatit sjednanou úplatu. Oba soudy dále vyšly ze zjištění, že žalobce neprokázal, že by v měsících listopadu 2001 a v měsících následujících prováděl pro mandanta nějakou činnost.
S ohledem na uvedená skutková zjištění soudy dospěly k závěru, že za měsíc listopad 2001 žalobci nárok na odměnu podle §567 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) pro neplnění sjednané činnosti nevznikl. Za další měsíce prosinec 2001 až červenec 2002 shledaly důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku na zaplacení odměny, když za toto období počala čtyřletá promlčecí doba běžet podle smluvních ujednání dne 5.12.2001 a skončila dnem 5.7.2006. Žalobce uplatnil nárok na zaplacení odměny až dne 16.4.2007, tedy po uplynutí promlčecí doby. Z těchto důvodů odvolací soud považoval návrh žalobce za nedůvodný a potvrdil zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a důvodu v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávného právního posouzení věci.
Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že nebyl v souladu s právním předpisy předvolán na jednání soudu prvního stupně, nemohl tak náležitě hájit své zájmy a prokázat svá tvrzení a odvolací soud nezjednal v tomto pochybení nápravu. Dále namítá, že se soud řádně nezbýval navrženými důkazy a pochybil i v tom, že v řízení byly vyslechnuty jako svědci osoby působící jako statutární zástupci žalovaného, ač měly být vyslechnuty jako účastníci řízení, což mohlo mít vliv podle jeho názoru na hodnocení věrohodnosti výpovědí.
Za otázku zásadního právního významu považuje použití §571 odst. 2 obch. zák. v případě, že písemná smlouva stanoví povinnost k úhradě bez dalšího, tedy přednost smluvního ujednání před zákonem v případě jeho dispozitivní úpravy.
Žalobce nesouhlasí se závěrem, že jeho nárok je promlčen. Má za to, že soudy v tomto směru učinily nesprávný závěr, neboť rozšíření žaloby v roce 2007 se týká téže věci, ohledně níž byla podána žaloba již v roce 2002.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (18.11.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pochybil, jestliže nenapravil nesprávný postup soudu prvního stupně ohledně jeho řádného předvolání k soudu, a že se soudy řádně nezabývaly jím navrženými důkazy, je třeba konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci však taková otázka nastolena nebyla, neboť dovolatel namítá pouze konkrétní nesprávný procesní postup soudů v otázce jeho předvolání k soudu a vedení dokazování.
V této souvislosti je nutno rovněž připomenout, že námitky k nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolací soud dospěl k závěru, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit námitka dovolatele ke vzniku nároku na zaplacení úplaty přímo z mandátní smlouvy. Dovolatel totiž vychází ze zjevně nesprávného názoru, že dispozitivní ustanovení §571 odst. 2 obch. zák. je vyloučeno tím, že účastníci ve smlouvě nesjednají žádné podmínky pro vznik nároku na odměnu. Naopak v takovém případě se aplikuje ustanovení §571 odst. 2 obch. zák., které stanoví, že pokud nevyplývá ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.
Jestliže tedy ze smlouvy nevyplývá něco jiného, je splněna zákonná podmínka pro užití právní úpravy v §571 odst. 2 obch. zák. a soudy tedy rozhodly v souladu s hmotným právem, když dospěly k závěru, že pokud žalobce nevykonal činnosti z mandátní smlouvy, nemá nárok na úplatu, konkrétně na úplatu za listopad 2001.
Oba soudy správně v souladu s §391 odst. 1 a §397 obch. zák. posoudily i vznesenou námitku promlčení. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že odměna mandatáře byla splatná do 5. dne v měsíci za příslušný měsíc, tudíž soudy správně dovodily, že promlčecí doba za prosinec 2001 až červenec 2002 počala dnem běžet 5.12.2001 a skončila 5.7.2006. Soudy tedy v souladu s právní úpravou promlčení v obchodním zákoníku (§391 odst. 1, §397) dospěly k závěru, že žalobcem požadovaný nárok je promlčen, byl-li uplatněn u soudu až 16.4.2007. Pokud žalobce namítá, že nárok uplatnil v žalobě již v roce 2002, je nutno poukázat na znění žaloby, v níž uplatnil pouze nárok na zaplacení odměny z mandátní smlouvy za listopad 2001, avšak nárok na zaplacení odměny za prosinec 2001 až červenec 2002 uplatnil až u soudního jednání dne 16.4.2007 s upřesněním ze dne 11.5.2007 po výzvě soudu – viz č.l. 120 spisu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na odměnu z mandátní smlouvy v rozporu s hmotným právem (§571 odst. 2 obch. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu