ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4667.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4667/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce C., zast. Mgr. S. B., advokátkou, proti žalovanému 1) L. P., zast. Mgr. V. H., advokátem, 2) L. P., zast. Mgr. A. M., advokátem, 3) L. P., zast. Mgr. V. H., advokátem, 4) V. V., 5) F. D., a 6) P. P., roz. J., o zaplacení 289.573,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 19 Cm 1506/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007 čj. 6 Cmo 373/2006-169, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, čj. 6 Cmo 373/2006-169 se v části týkající se zaplacení úroku ve výši 105.773,- Kč a souvisejícího výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, čj. 6 Cmo 373/2006-169 změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2006, čj. 19 Cm 1506/99-129 v odvoláním napadené části týkající se výroků uvedených pod bodem I. a III. ve vztahu žalobce a žalovaného 1) tak, že žalobu o zaplacení částky 289.573, Kč s přísl. zamítl; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalovanému 1) byl poskytnut právním předchůdcem žalobce na základě úvěrové smlouvy investiční úvěr v původní výši 200.000,- Kč, jenž byl splatný do 31. 7. 1994. Žalovaný 1) úvěr nesplatil, ke dni 10. 5. 1999 byla na jistině neuhrazena částka 183.800,- Kč a na úrocích od 2. 5. 1996 do 10. 5. 1999 částka 105.773,- Kč.
Odvolací soud dále uvedl, že na zjištěný skutkový stav bylo nutné aplikovat zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen „hosp. zák.“), a podle tohoto předpisu posoudit námitku promlčení vznesenou žalovaným 1).
Podle odvolacího soudu u práv banky z poskytování úvěru a u práv proti ručiteli neprobíhá podle ust. §384 hosp. zák. promlčecí doba, pokud na účtě z něhož mají být tyto pohledávky hrazeny, není dostatek prostředků pro jejich úhradu. Promlčecí doba se tedy staví pouze za situace, že byl zřízen účet, z něhož podle dohody s úvěrovým věřitelem měly být prováděny úhrady poskytnutého úvěru, nebo z něhož měl úvěrový věřitel podle dohody právo odepisovat částky k úhradě úvěru a dále za podmínky, že na takovémto účtu nebyl dostatek prostředků pro úhradu.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že nebyl zřízen účet, z něhož by podle zákona nebo dohody s úvěrovým věřitelem měly být prováděny úhrady poskytnutého úvěru, nebo z něhož by úvěrový věřitel měl právo odepisovat částky k úhradě úvěru, a proto nebylo možné aplikovat na běh promlčecí doby ust. §384 hosp. zák. o stavení promlčecí doby. Měl-li být úvěr splacen 31. 7. 1994 a žaloba byla podána 2. 6. 1999, promlčecí tříletá lhůta podle §131a hosp. zák. uplynula dle ust. §385 hosp. zák. dnem 31. 7. 1997. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nárok je promlčen a vznesená námitka promlčení byla důvodná. Proto odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 16. 8. 2007 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I. a II. s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zrekapituloval skutkový stav věci a předchozí řízení. Dále uvedl, že odvolací soud se při posuzování promlčení dle ust. §384 hosp. zák. zaměřil na výklad uvedeného ustanovení „s ohledem na účet, z něhož mají být pohledávky banky z poskytování úvěrů hrazeny“. Dovolatel je toho názoru, že jeho pohledávka za žalovaným 1) není promlčena s ohledem na ust. §384 hosp. zák.ve spojení s ust. §383 hosp. zák. a odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ust. §384 hosp. zák., neboť se nezabýval ust. §383 hosp. zák. Podle dovolatele ust. §384 hosp. zák. ve znění účinném po 1. 5. 1990 chrání banku před uběhnutím promlčecí lhůty v případě, kdy na účtu z něhož má být úvěr splácen (mají být hrazeny pohledávky z úvěru), nejsou dostatečné peněžní prostředky. Žalobce na základě bodu 7 úvěrové smlouvy z 31. 7. 1994 byl oprávněn „vést úvěr na běžném účtu“, připisovat úroky, odměny, náhrady atd. k jistině. Uvedené oprávnění žalobce vykládá tak, že na běžném účtě vede a eviduje peněžní prostředky poskytnuté jako úvěr a na něm vede a eviduje peněžní prostředky, které jsou splátkami úvěru, tj. připisuje a odepisuje prostředky z tohoto účtu či na tento účet. Nejde jen o debetní účet, ale o účet, na nějž se připisují i splátky úvěru, a to ať již bezhotovostně nebo v hotovosti. Úvěr nelze tedy splácet jinak, než prostřednictvím účtu, na němž je veden úvěr. Podle dovolatele „právě z takového účtu mají být hrazeny pohledávky z úvěru“ a účtem, na který odkazuje ust. §384 hosp. zák. je účet zřízený pro vedení úvěru, a pokud na tomto účtu nebyl dostatek peněžních prostředků na uhrazení pohledávek z úvěru, promlčecí lhůta neběžela. Pokud by ust. §384 hosp. zák., jak jej vyložil odvolací soud, odkazovalo na účet, z něhož mají být hrazeny pohledávky úvěru, vznikal by zde zbytečný mezičlánek a pohledávky z úvěru by bylo možné hradit jen bezhotovostně.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl zřízen účet, z něhož by podle dohody měly být prováděny úhrady poskytnutého úvěru. Toto tvrzení odporuje i ust. §383 hosp. zák., podle něhož může banka uhrazovat své pohledávky ze splatných úvěrů i bez upomínání odepsáním z příslušného účtu úvěrované organizace; toto oprávnění banky nevyžaduje uzavření zvláštní dohody. K tomu dovolatel dodává, že žalovaný 1) byl opakovaně vyzýván k úhradě úvěru, proto lze uvažovat o tom, že neměl dostatek peněžních prostředků na žádném z účtů, pokud měl více.
V dovolání žalobce dále namítl, že úroky ze smlouvy o úvěru nebyly podle §382a hosp. zák. příslušenstvím pohledávky, ale samostatným nárokem, který se samostatně promlčuje a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 29 Cdo 151/2001. Proto podle žalobce nemůže být promlčen nárok na úrok, za poslední 3 roky před podáním žaloby, tj. od 3. 6. 1996 do 2. 6. 1999 a v tomto ohledu odvolací soud pochybil, neboť i v případu promlčení pohledávky jako celku, nemůže být žalobci odpírán nárok na „příslušenství“ pohledávky.
Dovolatel vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a obsahu spisu vyplývá, že žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že podle čl. II. bodu 12 zák. č. 7/2009 Sb. je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud poté konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci ve vztahu žalobce a žalovaného 1).
Uplatněným dovolacím důvodem je především nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci (výklad) ust. §384 hosp. zák. ve spojení s ust. §383 hosp. zák., tj. posouzení promlčení práv banky (žalobce) z poskytování úvěrů, a tato ustanovení již zrušeného předpisu je v dané věci nutné aplikovat.
Podle §383 hosp. zák. může banka uhrazovat své pohledávky ze splatných úvěrů i bez upomínání odepsáním z příslušných účtů úvěrované organizace; z účtu ručitele je může uhrazovat až po předchozím uvědomění.
U práv banky z poskytování úvěrů a u práv proti ručiteli (§384 hosp. zák.) neprobíhá promlčecí lhůta, pokud na účtě, z něhož mají být tyto pohledávky uhrazeny, není dostatek prostředků pro jejich úhradu.
Podle §131a hosp. zák. je promlčecí lhůta 3 letá a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným 1) byla uzavřena dne 31. 7. 1994 úvěrová smlouva s dohodnutými splátkami ve výši 15.000,- Kč čtvrtletně se splatností k 20. dni posledního dne sjednaného měsíce.
Žalovaný 1) úvěr nesplatil, ke dni 10. 5. 1999 zůstávalo neuhrazeno na jistině 183.800,- Kč a na úrocích od 2. 5. 1996 do 10. 5. 1999 částka 105.773,- Kč, tedy celkem žalovaná částka 289.573,- Kč.
Právní předchůdce žalobce podal žalobu dne 2. 6. 1999, předmětný úvěr měl být splacen 31. 7. 1994.
Odvolací soud na základě uvedeného a závěru, že nebyl zřízen účet, z něhož by měly být prováděny úhrady poskytnutého úvěru a splácení úvěru nebylo ve smlouvě o úvěru podmíněno zřízením takového účtu a ani samotné vedení úvěru na běžném účtu, není účtem, z něhož by měly být prováděny úhrady poskytnutého úvěru ve smyslu §384 hosp. zák., dovodil, že není možné aplikovat uvedené ustanovení a uplatněný nárok týkající se jistiny ve výši 183.800,- Kč je promlčen.
Dovolací soud se s uvedeným závěrem odvolacího soudu ztotožňuje. K tomu dovolací soud dodává, že není správný výklad dovolatele, který ze smluvního ujednání o vedení „úvěru na běžném účtě“ (bod 7 smlouvy o úvěru) dovozuje, že účet, na němž byl bankou veden předmětný úvěr je zároveň účtem, z něhož měl být úvěr splácen ve smyslu ust. §384 hosp. zák. Tento účet je, nebylo-li sjednáno něco jiného jen účtem, na němž je úvěr veden, z něhož je úvěr vyplácen a na nějž jsou hrazeny splátky úvěru.
Dovolateli lze přesvědčit, že podle ust. §383 hosp. zák. mohla banka uhrazovat své pohledávky ze splatných úvěrů odepsáním z příslušných účtů úvěrované organizace, tj. z jakéhokoli účtu dlužníka, neboť tehdy mohly organizace (i fyzické osoby, žádat o úvěr i jinou banku (spořitelnu), aniž by u ní měly veden svůj účet (viz §2 vyhl. č. 201/1989 Sb., §10 odst. 1 zák. č. 158/1989 Sb., o bankách), pokud tehdejší předpisy nevázaly možnost čerpání peněžních prostředků z účtu např. pouze na určitý účel. Za předpokladu, že by na účtě, z něhož bylo možné čerpat peněžní prostředky na úhradu splátek úvěru nebylo dostatek prostředků, bylo možné aplikovat ust. §384 hosp. zák. s tím důsledkem, že neprobíhala promlčecí doba.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný neměl zřízen účet, z něhož měly být prováděny úhrady splátek poskytnutého úvěru. V řízení dovolatel dále pokládal za účet, z něhož měly být pohledávky z úvěru hrazeny, běžný účet, na němž byl veden úvěr (viz též dovolání) a netvrdil a neprokazoval, že by na jiném účtě žalovaného nebyl dostatek finančních prostředků k úhradě žalobcových pohledávek a tím byla namístě aplikace ust. §384 hosp. zák.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení úroků z úvěru, neboť úroky nebyly dle §382a hosp. zák. příslušenstvím jistiny, a proto se promlčují samostatně.
V žalobě uplatnil žalobce nárok na zaplacení úroků ve výši 105.773,- Kč za období od 2. 5. 1996 do 10. 5. 1999 a dále 14 % úrok z částky 183.800,- Kč počínaje od 11. 5. 1999 do zaplacení.
Dovolací soud s ohledem na ust. §131a hosp. zák. a §382a hosp. zák. dospěl k závěru, že tato námitka žalobce je důvodná. Sjednaný úrok je samostatným nárokem, u něhož se promlčení posuzuje taktéž samostatně. I když úrok z úvěru byl sjednán roční sazbou (3 % nad diskontní sazby, popř. 8 % nad diskontní sazbu), právo na tento úrok vzniká denně, a proto i uplynutí promlčecí lhůty je nutné takto posuzovat.
V daném případě, bylo-li právo na zaplacení úroku uplatněno žalobou dne 2. 6. 1999, pak včas byl uplatněn nárok na zaplacení úroku počínaje od 2. 6. 1996, tj. v období před promlčením jistiny, k němuž došlo 31. 7. 1997.
Odvolací soud, ačkoli byl odvoláním napaden mj. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo rozhodováno o jistině (183.800,- Kč) a úroku (ve výši 105.773,- Kč) a o 14 % úroku z částky 183.800,- Kč počínaje od 11. 5. 1999 do zaplacení, dospěl k závěru, aniž by svůj závěr blíže zdůvodnil, že i uplatněný nárok na úrok je promlčen. Tento závěr odvolacího soudu je zčásti nesprávný, neboť žalobce uplatnil včas nárok na zaplacení úroku za období od 2. 6. 1996 do 31. 7. 1997 (promlčení jistiny). Po promlčení jistiny již nelze úrok přiznat a dovolací soud vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, jehož závěry lze obdobně použít i v posuzovaném případě.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit v celém rozsahu týkajícím se úroku v částce 105.773,- Kč, neboť je třeba posoudit výši úroku v období od 2. 6. 1996 do 31. 7. 1997, čímž se odvolací soud nezabýval a podle výsledku rozhodnout v jaké části bude úrok přiznán a v jaké části bude žaloba zamítnuta. Z uvedeného je dále zřejmé, že nároku na úrok ve výši 14 % s p. a. z částky 183.800,- Kč počínaje od 11. 5. 1999 do zaplacení bylo správně nevyhověno.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání v části týkající se zaplacení částky 183.800,- Kč a úroku ve výši 14 % p. a. z částky 183.800,- Kč od 11. 5. 1999 do zaplacení zamítá pro nedůvodnost a v části týkající se úroku ve výši 105.773,- Kč se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně dovolací soud zrušuje i související výrok o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. listopadu 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu