ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.5148.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 5148/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně H. p. h., a.s. - v likvidaci, zastoupené JUDr. I. K., advokátem, proti žalovanému JUDr. J. B., zastoupenému JUDr. J. T., advokátem o určení neplatnosti mandátní smlouvy a jejích dodatků, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 173/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2008, č.j. 3 Cmo 363/2007-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2008, č.j. 3 Cmo 363/2007-291, potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2007, č.j. 13 Cm 173/2004-257, kterým byl zamítnut návrh, že mandátní smlouva, uzavřená dne 24.8.2001 mezi H. p. h., a.s., jednajícím Mgr. J. N., generálním ředitelem a JUDr. J. B., advokátem, ve znění dodatku č. 1 ze dne 17.9.2001, dodatku č. 2 ze dne 20.10.2001 a dodatku č. 3 ze dne 30.7.2002 je neplatná; zároveň rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že není dán naléhavý právní zájem, který má na mysli ustanovení §80 odst. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na určení neplatnosti mandátní smlouvy ze dne 24.8.2001, uzavřené mezi účastníky.
Soud prvního stupně dovodil, že není opodstatněný důvod na určení neplatnosti mandátní smlouvy s odůvodnění, že finanční částka, která by měla být na základě případné neplatnosti mandátní smlouvy vyplacena do likvidační podstaty, je zajištěna policií, a že by určovací žalobou bylo možné zabránit jiným osobám uskutečnit úkony rozporné s účelem likvidace, jako odkupování vlastních akcií, obcházení rozhodnutí Komise pro cenné papíry, která odkup zakázala, a předběžné opatření soudu zakazující dispozici s majetkem žalobkyně. Soud dovodil, že ani v případě porušení těchto zákazů nebo jejich hrozba nemá vliv na platnost či neplatnost mandátní smlouvy, když neplatný by byl úkon, jímž by byl zmíněný zákaz porušen. Konstatoval, že mohlo být žalováno přímo na plnění, což by v případě úspěchu žalobkyně ve věci znamenalo rovněž vyplacení této částky do likvidační podstaty. V případě, že by žalobkyně žalovala přímo na plnění, což měla učinit, musel by se soud ve svém rozhodnutí zabývat rovněž platností či neplatností mandátní smlouvy s jejími dodatky, jako otázkou předběžnou.
Soud prvního stupně neuznal za opodstatněný požadavek žalobkyně na určení neplatnosti mandátní smlouvy ani z pohledu určení, jaké finanční prostředky a kolik z titulu mandátní smlouvy náleží do likvidační podstaty, s odůvodněním, že likvidátor potřebuje vymezit majetek zahrnutý do likvidačního zůstatku. Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o neplatnosti mandátní smlouvy nemůže nahradit inventarizaci prostředků náležejících z titulu mandátní smlouvy do likvidační podstaty, zejména ne prostředků, které již byly vyplaceny. Vzal přitom v úvahu, že žalovaný fakturoval z titulu mandátní smlouvy žalobkyni již nějaká částečná plnění. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti mandátní smlouvy nedovodil soud prvního stupně ani z tvrzení žalobkyně, že musí v různých souvislostech deklarovat, jaký je její majetek, neboť zjištění existence majetku mohla žalobkyně docílit rovněž žalobou na plnění, která má v daném případě přednost.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že určovací žaloba v daném případě nemá preventivní charakter, není způsobilá postavit najisto právní postavení žalobkyně či vyřešit ohrožení práva, nelze jí účinněji než jinými právními prostředky vystihnout obsah a povahu právního vztahu účastníků a dosáhnout úpravy, která by byla zárukou odvrácení budoucích sporů. Doplnil, že za situace dlouhodobě nepřehledné situace ve společnosti žalobkyně, kdy naprostá většina rozhodnutí přijatých na valných hromadách společnosti byla napadena žalobami, a za situace dlouhodobě vedeného trestního řízení proti obžalovaným V. K. a Ing. B. V., nelze předpokládat, že by určovací žaloba mohla vytvořit pevný právní rámec vztahů mezi účastníky z předmětné mandátní smlouvy a předejít budoucím možným sporům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byla-li v něm řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Poukazuje na to, že mandátní smlouva ze dne 24.8.2001 se netýká v judikatuře řešených případů ohledně přednosti žaloby na plnění před žalobou na určení u sporů na určení vlastnictví. Odlišnost posuzované věci je podle dovolatelky demonstrována tím, že v daném případě byla usnesením policejního orgánu určitá finanční částka uložená na bankovním účtu, jímž disponuje podle mandátní smlouvy žalovaný, zajištěna podle §79a trestního řádu. Z povahy tohoto zajišťovacího institutu plyne, že zajištění postihuje přímo dispoziční práva majitele účtu, jenž ale zpravidla není majitelem – vlastníkem na účtu uloženého obnosu. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné mandátní smlouvy spatřuje žalobkyně v tom, že pokud dojde k situaci, že bude zajištění zrušeno, nebude-li ho již pro řešení trestní věci třeba, mohl by majitel účtu, v dané věci žalovaný, disponovat s finančním prostředky na účtu a předisponovat je společnosti, která by tvrdila svůj nárok na ně, při současném nerespektování zápisu v obchodním rejstříku, že osoba jednající za žalobkyni nebyla k jednání za žalobkyni legitimována a neplatná jsou podle rozhodnutí soudů všechna rozhodnutí valných hromad žalobkyně, o něž se opírala údajná legitimace osoby, resp. osob, jednajících při uzavírání mandátní smlouvy za žalobkyni.
Žalobkyně považuje zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné mandátní smlouvy z důvodu absence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. za nesprávné a dovolává se dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně konstatoval, že ve společnosti žalobkyně je situace dlouhodobě nepřehledná, a nevzal ani v úvahu, že pravomocným usnesením soudu ze dne 2.9.2005. bylo najisto postaveno, že společnost H. p. h., a.s. - v likvidaci byla zrušena rozhodnutím valné hromady ze dne 20.8.1997, má od 15.12.2000 zapsaného likvidátora jmenovaného soudem, který jediný mohl jednat za společnost, a nebyl to Mgr. J. N., jenž za žalobkyni s žalovaným uzavíral dne 24.8.2001 mandátní smlouvu. Mnohost jiných podaných žalob nemohla podle dovolatelky v tomto směru nic změnit na posouzení naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti mandátní smlouvy.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v dané věci v souladu s §80 písm. c) o. s. ř. a s dosavadní judikaturou.
Podle ustanovení §80 o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména
b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva;
c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Dosavadní soudní judikatura dopadá i na posuzovaný případ a odvolací soud se správně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že určovací žaloba v daném případě nemá preventivní charakter, není způsobilá postavit najisto právní postavení žalobkyně či vyřešit ohrožení práva a nelze jí účinněji než jinými právními prostředky vystihnout obsah a povahu právního vztahu účastníků a dosáhnout úpravy, která by byla zárukou odvrácení budoucích sporů.
Nelze přisvědčit žalobkyni, že by posuzovaná věc byla v otázce posouzení naléhavého právního zájmu odlišná v tom směru, že se týká případného ohrožení práva žalobkyně, které spatřuje v zabránění jiným osobám uskutečnit úkony rozporné s účelem likvidace společnosti žalobkyně, jako odkupování vlastních akcií, obcházení rozhodnutí Komise pro cenné papíry, která odkup zakázala, a předběžné opatření soudu zakazující dispozici s majetkem žalobkyně.
Soud prvního stupně správně dovodil a odvolací soud se s jeho závěrem správně ztotožnil, že v případě porušení uvedených zákazů nebo jejich hrozba nemá vliv na platnost či neplatnost mandátní smlouvy, když neplatný by byl úkon, jímž by byl zmíněný zákaz porušen. Žalobkyně by se pak mohla domáhat svých nároků na základě porušení práva či porušení smluvních povinností žalovaného z mandátní smlouvy žalobou na plnění a soud by se ve svém rozhodnutí musel zabývat platností či neplatností mandátní smlouvy včetně jejích dodatků, jako otázkou předběžnou.
Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti mandátní smlouvy správně, v souladu s §80 o. s. ř. a dosavadní judikaturou.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu