ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.6.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 6/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně JUDr. S. R., správkyně konkursní podstaty úpadce Z. T., podnikatele, zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti žalovanému R. D., zastoupenému JUDr. P. Č., advokátem, o 744 547 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 221/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2008, č.j. 47 Co 121/2008-122, ve znění opravného usnesení ze dne 2. září 2008, č.j. 47 Co 121/2008-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. června 2008, č.j. 47 Co 121/2008-122, ve znění opravného usnesení ze dne 2. září 2008, č.j. 47 Co 121/2008-128, dovoláním napadeným výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. června 2005, č.j. 7 C 221/2004-72, v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 744 547 Kč.
Okresní soud ve Vyškově dospěl k závěru, že návrh žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je oprávněný, neboť žalovaný, jako zhotovitel, nepředal v souladu se smlouvou o dílo ze dne 20.6.1998 včas (do 30.11.1998) hrubou stavbu řadového domu v P.-M. žalobkyni, resp. úpadci, proto žalobkyni přísluší smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,05% ze sjednané ceny díla za každý den prodlení od 1.12.1998 do 15.6.2000, kdy byla uzavřena mezi účastníky smlouva o dílo s předmětem díla – dokončení stavby. Vzhledem k datu podání žaloby uznal vznesenou námitku promlčení části smluvní pokuty za dobu od 1.12.1998 do 15.2.1999 a žalobkyni přiznal smluvní pokutu pouze za období od 16.2.1999 do 15.6.2000 ve výši 861 928 Kč a rovněž úroky z prodlení za nezaplacení této částky včas.
Krajský soud v Brně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný na základě smlouvy o dílo ze dne 20.6.1998 se zavázal provést pro žalobkyni, resp. úpadce, hrubou stavbu domu do 30.11.1998 a že dílo nebylo dokončeno ani podle následné smlouvy o dílo do 15.6.2000. Neuznal námitku žalovaného, že by k prodlení žalovaného s dokončením díla došlo vinou neplnění povinností žalobkyně. Dospěl k závěru, že ve smlouvě o dílo ze dne 15.6.2000 byl nově upraven závazek žalovaného položit střešní krytinu a provést klempířské práce a byla nově upravena splatnost tohoto závazku žalovaného, čímž podle §570 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) došlo v této části k privativní novaci závazku vyplývajícího ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 20.6.1998. Odvolací soud dále dovodil, že závazek zaplatit smluvní pokutu za neprovedení díla, týkající se položení střešní krytiny a provedení klempířských prvků, zanikl uzavřením smlouvy o dílo dne 15.6.2000, proto žalobkyně nemá nárok na zaplacení části smluvní pokuty z ceny díla společně s daní z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) celkem ve výši 480 359,25 Kč a má nárok pouze na zbylou část smluvní pokuty z ceny zbytku ceny díla ve výši 3 063 983 Kč, což činí 744 547 Kč, když mimo nově upraveného závazku ohledně střešní krytiny zůstaly ostatní závazky ze smlouvy o dílo ze dne 20.6.1998 zachovány. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání smluvní pokuty ve výši 744 547 Kč a ve zbytku přiznané smluvní pokuty v rozsahu 117 389 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl. V části týkající se úroků z prodlení za nezaplacení smluvní pokuty včas, považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, proto v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání do potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že dovolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo smlouvou o dílo ze dne 15.6.2000 k privativní novaci závazku ze smlouvy o dílo ze dne 20.6.1998. Je přesvědčen, že tyto smlouvy je nutno považovat za samostatné právní úkony, byť jsou spjaté s jednou stavbou. Namítá rovněž, že se soud nezabýval cenou díla a domnívá se, že pouze ze skutečnosti, že ve smlouvách byla stanovena odlišně cena díla, není možno dovozovat, že jsou splněny podmínky §570 obč. zák. o privativní novaci. Není-li najisto postavena cena díla, nelze podle dovolatele učinit závěr o smluvní pokutě, kterou je žalovaný povinen zaplatit. V tomto směru dovolatel navíc namítá, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav a rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné. Navrhl proto, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve výroku I. zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda v napadeném rozsahu má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Namítá-li dovolatel, že v daném případě byla nesprávně posouzena otázka nároku na smluvní pokutu s ohledem na závěr soudu o privativní novaci závazku vyplývajícího ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 20.6.1998 smlouvou o dílo ze dne 15.6.2000, je třeba nejprve připomenout, že odvolací soud nárok na smluvní pokutu za neprovedení díla včas, týkající se položení střešní krytiny a provedení klempířských prvků, nepovažoval z důvodu privativní novace závazku za oprávněný a v této části v rozsahu 117 389 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl. Uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu o části smluvní pokuty spojený se závěrem o privativní novaci není tedy předmětem dovolání.
Předmětem dovolání v dané věci je zbytek nároku na smluvní pokutu za prodlení s dokončením a předáním díla podle smlouvy o dílo ze dne 20.6.1998, a to pouze v rozsahu předmětu díla, které nebylo změněno, tj. původní závazek v nezměněném rozsahu.
Odvolací soud v této části správně aplikoval §571 obč. zák., podle něhož se dosavadní závazek pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku, a rozhodl v souladu s hmotným právem, dospěl-li k závěru, že smlouvou o dílo ze dne 15.6.2000 nedošlo ke zrušení smlouvy ze dne 20.6.1998, jestliže ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by vůle účastníků směřovala ke zrušení starého závazku a zřízení závazku nového.
Původní smlouvou ze dne 20.6.1998 se žalovaný zavázal zhotovit pro žalobkyni hrubou stavbu včetně střešní konstrukce a smlouvou ze dne 15.6.2000 byl nově upraven jen závazek žalovaného položit střešní krytinu a provést klempířské prvky, zatímco zbytek práv a povinností ze smlouvy o dílo ze dne 20.6.1998 nebyl smlouvou o dílo ze dne 15.6.2000 dotčen. Závazky z těchto práv a povinností zůstaly zachovány, tj. i nárok na smluvní pokutu. Vedle části nového závazku, týkající se závazku o dokončení střešní krytiny, existoval nadále i starý závazek (viz §516 obč. zák. upravující kumulativní novaci). Ve smyslu §571 obč. zák. byl dosavadní závazek nahrazen pouze v rozsahu, který nepochybně vyplýval z dohody o novém závazku ohledně dokončení střešní krytiny.
Na základě výše uvedeného je nutno učinit závěr, že dovolatel se nesprávně domnívá, že smlouvy o dílo ze dne 20.6.1998 a ze dne 15.6.2000 jsou samostatnými smlouvami.
Je nutno konstatovat, že v rozsahu napadeného potvrzující výroku rozsudku odvolacího soudu se ale názor dovolatele neliší od závěru odvolacího soudu v tom, že původní smlouva o dílo nebyla změněna v rozsahu závazku, o němž bylo rozhodnuto potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu. V rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu totiž ke změně smlouvy nedošlo a vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalovaný v tomto rozsahu dílo nesplnil, nedošlo k předání a převzetí hrubé stavby domu v písemné formě a nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla v prodlení, které by způsobilo prodlení žalovaného se splněním díla, odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem podle §544 obč. zák., uzavřel-li, že žalobkyně má právo na sjednanou smluvní pokutu v rozsahu, jak je vymezena v potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu.
V této souvislosti je třeba připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vychází z neúplného dokazování, jak dovolatel namítá v souvislosti se zjištěním ceny díla u smluv o dílo a kdy se zároveň domnívá, že v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, když dovolatel pouze napadá skutkový závěr soudu, který soud ohledně ceny díla dovodil z důkazů provedených smlouvami o dílo ze dne 20.6.1998 a 15.6.2000, a jestliže dovolatel nesouhlasí se závěrem hodnocení těchto důkazů.
Je případné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), v němž Nejvyšší soud uvedl, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 6/2006, pod označením 48/2006).
Při úvaze o přípustnosti dovolání proto Nejvyšší soud nepřihlížel k těm argumentům, které dovolatel spojuje s tvrzením o existenci vady řízení - s tvrzením o existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; tyto argumenty ostatně též postrádají judikatorní přesah, a dovolatel ani se svými námitkami závěr o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po stránce právní nespojuje, v dovolání neuvedl žádnou otázku, kterou by v tomto směru považoval za otázku zásadního právního významu, a nadto jeho námitkou o nesprávném závěru o ceně díla je ve skutečnosti (argumentem, že označený závěr o ceně díla „nemá oporu v provedeném dokazování“) uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v části namířené proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této části nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v rozsahu určeném výrokem I. rozsudku odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem (§544 a 571 obč. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalovaného v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu