ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.995.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 995/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně S. S. s.r.o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti žalované W. c. p., a.s, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 20/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2006, č. j. 2 Cmo 121/2006-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č. j. 13 Cm 20/2004-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 250 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci vyřešili své sporné nároky uzavřením dohody o narovnání ze dne 20. 11. 2002. V článku VI této dohody se žalovaná zavázala, že nejpozději do deseti dnů po připsání poslední splátky úhrady dluhu žalobkyně vezme zpět svoji žalobu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 41/2001. Podle článku VIII poslední věty dohody o narovnání byla sjednána pro případ, že žalovaná společnost nevezme žalobu v plném rozsahu zpět, smluvní pokuta ve výši 250 000 Kč. Žalobkyně měla poslední splátku uhradit do 28. 2. 2003, svůj závazek však splnila tak, že poslední splátka dluhu byla připsána na účet žalované dne 7 . 3. 2003, takže žalované vznikla povinnost vzít zpět žalobu u Krajského soudu v Praze nejpozději do 17. 3. 2003. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná sepsala dne 14. 3. 2003 zpětvzetí žaloby, a toto předala poště k přepravě dne 17. 3. 2003. Reklamačním řízením u Č. p., s.p., odštěpného závodu S. Č. P., pak bylo prokázáno, že předmětná zásilka byla převzata osobně odnašečem soudu dne 19. 3. 2003. Řízení vedené pod shora uvedenou spisovou značkou bylo následně zastaveno usnesením ze dne 5. 4. 2004. Soud prvního stupně sjednanou desetidenní lhůtu posoudil analogicky podle §57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako lhůtu procesní; podle tohoto ustanovení je lhůta zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Tak tomu bylo podle závěru soudu prvního stupně i v daném případě, kdy žalovaná učinila zpětvzetí žaloby podle dohody o narovnání ze dne 20. 11. 2002 podáním na poště dne 17. 3. 2003 včas, a z toho důvodu nevznikl žalobkyni nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2006, č. j. 2 Cmo 121/2006-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Rozhodující je podle názoru odvolacího soudu ujednání v článku VI dohody o narovnání, kde si účastníci smluvili pouze to, že žalovaná se zavazuje po zaplacení třetí splátky vzít zpět předmětnou žalobu nejpozději do deseti dnů po připsání poslední splátky na svůj účet zpět. K připsání poslední splátky na účet žalované došlo dne 7. 3. 2003 a žalovaná dodržela lhůtu tím, že dne 17. 3. 2003 podala poště k přepravě podání adresované krajskému soudu obsahující zpětvzetí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §273 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní právní otázku považuje otázku, zda lhůta sjednaná účastníky dohody o narovnání je lhůtou procesní či lhůtou hmotněprávní. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož lze na lhůtu aplikovat občanský soudní řád. Protože vznik nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty byl vázán na učinění, resp. neučinění úkonu v dohodnuté lhůtě, nemůže být podle názoru dovolatelky tato sjednaná lhůta lhůtou procesní, ale jedná se o lhůtu hmotněprávní. Předmětný úkon byl proto dovršen až okamžikem doručení listiny obsahující zpětvzetí žaloby Krajskému soudu v Praze. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání odkázala na své vyjádření k odvolání a navrhla, aby dovolací soud prozkoumal její námitky zde obsažené, kterými se odvolací soud vzhledem k výsledkům odvolacího řízení již nezabýval. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelka učinila předmětem dovolacího přezkumu otázku výkladu projevu vůle účastníků řízení promítnuté v jejich dohodě o narovnání uzavřené dne 20. 11. 2002, a to v části týkající se sjednaného závazku žalované vzít zpět žalobu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 41/2001 nejpozději do deseti dnů po připsání poslední splátky úhrady dluhu žalobkyně. Otázka výkladu projevů vůle smluvních stran předmětné dohody účastníků však nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Odvolací soud se zabýval a musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami, což představuje vždy otázku posouzení konkrétního případu. Jeho rozhodnutí proto nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah. Nelze ani konstatovat, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem, pokud byl výklad předmětného ujednání provedený odvolacím soudem proveden tak, že žalovaný dodržel sjednanou lhůtu tím, že před jejím skončením podal poště k přepravě podání obsahující zpětvzetí žaloby ve shora označené věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní právní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1, když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu