ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1420.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1420/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně G. M. A., a.s., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, proti žalovaným 1. Ing. M. Č., a 2. G. T., o zaplacení částky 308 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 114/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2006, č. j. 8 Cmo 502/2004-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2004, č. j. 21 Cm 114/2002-38, zamítl žalobu, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 308 000 Kč s 0,5% úrokem z prodlení od 27. 6. 2002 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že druhý žalovaný jako prodávající uzavřel dne 30. 5. 2002 se žalobkyní jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo osobní vozidlo značky A. za dohodnutou kupní cenu 770 000 Kč bez DPH s tím, že bude uhrazena ve dvou splátkách - záloha ve výši 308 000 Kč a záloha ve výši 3 350 Kč na lustraci a doplatek ve výši 458 650 Kč. Uzavření této smlouvy zprostředkoval prvý žalovaný na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 29. 5. 2002 podle §774 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), kterou uzavřel s druhým žalovaným jako zájemcem, v níž se zavázal obstarat druhému žalovanému uzavření kupní smlouvy o prodeji uvedeného automobilu. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobkyně uhradila prostřednictvím prvého žalovaného druhému žalovanému sjednanou zálohu na kupní cenu ve výši 308 000 Kč a zálohu na lustraci ve výši 3 350 Kč. Žalobkyně poté svým přípisem ze dne 24. 6. 2002 doručeným oběma žalovaným odstoupila od uvedené kupní smlouvy, což odůvodnila právní vadou prodávané věci, spočívající v evidenci předmětného vozidla na území S. jako odcizeného a tím, že jeho skutečným vlastníkem je pojišťovna A. a poté vyzvala druhého žalovaného k vrácení uhrazené zálohy na kupní cenu. Soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu žalobkyně a druhého žalovaného jako platně uzavřenou podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), nevzal však za prokázané tvrzení žalobkyně, že předmětné vozidlo A. bylo odcizeno, že je v SRN vedeno ke dni 24. 11. 2000 jako odcizené, a že jeho vlastníkem je společnost A. Jediný důkaz předložený žalobkyní k prokázání tohoto tvrzení bylo osvědčení společnosti C. D., spol. s r.o., ze dne 4. 6. 2002, v němž tato společnost uvedené skutečnosti deklarovala. Tuto listinu nepovažoval soud prvního stupně za autorizované potvrzení o tom, že v SRN bylo ke dni 24. 11. 2000 hlášeno předmětné vozidlo jako odcizené, ani, že jeho majitelem je německá pojišťovna A. a dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že majitelem vozidla před realizací předmětné kupní smlouvy byl někdo jiný, než druhý žalovaný, a proto odstoupení od kupní smlouvy žalobkyní posoudil jako neplatné.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. února 2006, č. j. 8 Cmo 502/2004-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud posoudil důkaz osvědčením společnosti C. D., spol. s r.o., shodně se soudem prvního stupně za nedostatečné pro prokázání tvrzení žalobkyně o porušení povinnosti druhým žalovaným, tj. existence právních vad předmětného automobilu, neboť z tohoto osvědčení neplyne skutečnost, že by se třetí osoba domáhala svých práv k tomuto vozidlu, a rovněž nemůže toto osvědčení sloužit ani jako autorizovaný doklad o vlastnictví tohoto vozidla určitou konkrétní osobou. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala existenci právní vady prodávaného automobilu a stala se na základě uvedené kupní smlouvy vlastníkem předmětného vozidla, a to i s ohledem na ustanovení §446 ObchZ, podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží. Z předloženého velkého technického průkazu podle odvolacího soudu vyplývá, že vozidlo je řádně evidováno a bylo postupně převáděno až na druhého žalovaného, z čehož vyplývá, že prodávající byl při prodeji v dobré víře, že vozidlo je jeho vlastnictvím (v řízení se opak neprokázal). Odvolací soud uzavřel, že pokud nebylo prokázáno, že druhý žalovaný prodával zboží s právními vadami, neměla žalobkyně důvod odstoupit od uzavřené kupní smlouvy a neprokázala tak existenci nároku na vrácení vyplacené zálohy na kupní cenu jak proti druhému žalovanému, tak i proti prvému žalovanému, proti němuž podala, jak sama uvedla, žalobu jen z opatrnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující jen vůči druhému žalovanému, v němž podle svého tvrzení uplatňovala dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně považuje za otázku zásadního právního významu posouzení důkazního prostředku použitého v řízení – osvědčení společnosti C. D., spol. s r.o. – a sice, zda na základě tohoto důkazu, který označuje jako pozitivní lustraci, byla žalobkyně oprávněna odstoupit od kupní smlouvy pro právní vadu prodávané věci, zda lze dovodit dobrou víru druhého žalovaného, že je vlastníkem vozidla, z osvědčení o registraci vozidla (tzv. OTP), když není prokázán opak, zda lze právní vady věci prokázat osvědčením z informačního servisu právnické osoby, která se dlouhodobě zabývá prověrkami vozidel v rámci států EU, a zda může kupující od převodce, který je držitelem, nabýt vlastnictví k věci. Podle názoru žalobkyně posoudil odvolací soud nesprávně důkaz provedený osvědčením společnosti C. D., spol. s r.o. a nepostupoval podle zásad upravených v §132 a násl. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) a podle §125 o. s. ř., podle něhož mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Žalobkyně dále vytkla odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že jejich rozhodnutí postrádají právní kvalifikaci a chybí v nich odkaz na ustanovení příslušných právních předpisů, obecný odkaz na ustanovení §433, 435 a 436 ObchZ, týkající se obecné úpravy právních vad zboží a nároků z vad zboží, je podle jejího názoru nepostačující. Odvolací soud pak odkazuje na ustanovení hmotněprávního předpisu pouze jednou, a to v souvislosti s tím, že žalobkyně měla prokázat, že řádně odstoupila od kupní smlouvy, a že zboží má právní vady. Neprovedením výkladu práva odvolacím soudem došlo podle názoru žalobkyně k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Základní účel smlouvy spočívající v nerušeném užívání věci nebyl v dané věci naplněn, neboť vozidlo by bylo při cestě do SRN s vysokou pravděpodobností zabaveno. Pokud žalobkyně zaplatila druhému žalovanému zálohu na lustraci vozidla, musel druhý žalovaný nutně předvídat, že pozitivní lustrace je pro žalobkyni překážkou představující zmaření účelu smlouvy. Žalobkyně také nesouhlasí se závěry, které odvolací soud dovodil z velkého technického průkazu – především existenci dobré víry druhého žalovaného, že prodávané vozidlo je jeho vlastnictvím. Žalobkyně se domnívá, že tím soud směřoval k právnímu posouzení oprávněné držby tímto žalovaným z hlediska toho, že držitel má stejná práva jako vlastník. Dovodil tedy, že převodce, tedy druhý žalovaný je oprávněným držitelem a tak nabyla žalobkyně vlastnictví k vozidlu. Žalobkyně dále poukázala na nesprávný výklad poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem, představující vadu, která vedla k nesprávnému posouzení věci. Nedostatek tohoto poučení soudem prvního stupně měl soud odvolací v rámci systému neúplné apelace řešit kasací tohoto rozhodnutí a nikoliv zamítnutím návrhu žalobkyně na provedením dalších důkazů ke splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy, když otázka zániku kupní smlouvy nepochybně má pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu se také odchýlilo od ustálené judikatury, podle níž je to vždy kupující, který je povinen prokázat, že v případě nabytí věci od nevlastníka byl v dobré víře. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále popřením zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že v prvé řadě nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Tím však dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci, ze kterého vycházel odvolací soud, a skutkového stavu, který tvrdí dovolatelka. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který nepovažoval osvědčení společnosti C. D., spol. s r.o., za potvrzení skutečnosti, že vozidlo bylo v SRN odcizeno, a toto osvědčení shledal nedostatečným k prokázání existence právních vad předmětného automobilu, neboť z něj neplyne, že by se třetí osoba domáhala svých práv k tomuto vozidlu a rovněž neslouží jako autorizovaný doklad o vlastnictví tohoto vozidla určitou konkrétní osobou. Otázka, zda došlo k odcizení předmětného vozidla, však nepředstavuje právní otázku, jedná se o otázku skutkovou. Dovolací soud však není oprávněn, jak výše uvedeno, zabývat se při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jinými než právními otázkami, neboť je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Dovolatelkou namítaná otázka důkazní hodnoty listiny vydané společností C. D., spol. s r.o., tedy nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze skutkového závěru, který odvolací soud učinil, a který ze shora uvedených důvodů dovolací soud přezkoumávat nemůže, není možno učinit jiný závěr, než že uplatňovaná právní vada dána není. Za této situace tedy již nemělo opodstatnění, aby se odvolací soud zabýval otázkou aplikace ustanovení §446 ObchZ. Námitky dovolatelky zpochybňující závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému automobilu i vzhledem k ustanovení §446 ObchZ, tedy rovněž nemohou odůvodnit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému druhému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu