ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1742.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1742/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně H. n. s p. spol. s r. o., , zastoupené JUDr. J. T., advokátem, , proti žalované V. z.p. Č.r., , zastoupené Mgr. B. K., advokátkou, o zaplacení částky 3 825 124,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 143/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006, č. j. 35 Co 422/2005-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. B. K..
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. března 2005, č. j. 20 C 143/97-145, zamítl žalobu na zaplacení částky 3 825 124,07 Kč spolu s 16% úrokem z prodlení ode dne 16. 1. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byla dne 31. 3. 1994 uzavřena Smlouva o poskytování a úhradě zdravotnické péče (dále jen „Smlouva“), ve které se účastnice dohodly, že se jejich závazkový vztah založený touto Smlouvou bude řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, v tehdy platném znění (dále jen „ObchZ“). Na základě této smlouvy platila žalovaná žalobkyni úhradu za zdravotnickou péči poskytovanou žalobkyní pojištěncům žalované, úhrada za poskytnutou zdravotnickou péči byla žalované řádně fakturována. Dne 30. 3. 1996 uzavřely účastnice ke shora uvedené Smlouvě dodatek č. 5, který doplňoval Smlouvu o způsob omezení úhrad zdravotní péče poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované v období od 1. 4. 1996 do 31. 12. 1996, a to z důvodu překročení výše průměrné úhrady na jednoho pacienta stanovené podle určitých kritérií vycházejících z údajů o průměrných nákladech na ošetření jednoho pacienta v období od 1. 4. 1995 do 31. 12. 1995. V dodatku č. 5 byl dále sjednán způsob provedení případného omezení úhrad. Při zjištění překročení omezení úhrady podle čl. I odst. 1 dodatku č. 5 byla žalovaná povinna nejprve projednat příčiny tohoto překročení se žalobkyní, v případě zjištění neodůvodněného překročení byla potom povinna projednat se žalobkyní výši a způsob úhrady případného přeplatku. V případě, že by žalobkyně neplnila dohodnutý způsob úhrady, byla žalovaná oprávněna provést jednostranné započtení pohledávky v rámci vyúčtování za IV. čtvrtletí roku 1996. Soud dále zjistil, že žalovaná dopisem ze dne 13. 3. 1997 žalobkyni mimo jiné sdělila, že pro zdravotnické zařízení žalobkyně byla vypočtena regulační srážka ve výši 5 022 425,41 Kč. Příčiny překročení dohodnutého omezení úhrady byly mezi žalobkyní a žalovanou projednány dne 24. 3. 1997, kdy byl dohodnut následný postup. Dne 12. 6. 1997 byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena dohoda o úhradě alikvotní částky předpokládaných měsíčních osobních nákladů. Žalovaná poté postupně započítávala pohledávku vyplývající z regulační srážky na faktury vystavované žalovanou v průběhu roku 1997 tak, aby celá regulační srážka byla zaplacena do konce platnosti Smlouvy, tedy do 30. 9. 1997. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaná v souladu s předmětnou Smlouvou a uzavřeným dodatkem č. 5 v rámci omezení úhrad hrazené zdravotní péče poskytované žalobkyní pojištěncům žalované realizovala vůči žalobkyni regulační srážku za období od 1. 4. 1996 do 31. 12. 1996 ve vazbě na vykázanou a žalobkyni uhrazenou zdravotní péči v období od 1. 4. 1995 do 31. 12. 1995 ve výši 5 022 425,41 Kč. Kritériem pro stanovení regulačních srážek byla skutečnost, že došlo k překročení výše průměrné ceny zdravotního výkonu vypočtené v závislosti na počtu tzv. unikátních pacientů ošetřených žalobkyní v předcházejícím roce, skutečnost nárůstu pacientů tedy do samotného výpočtu regulační srážky nevstupovala a výši regulační srážky neovlivňovala. Žalobkyně současně nevyužila možnost, kterou jí poskytoval zákon o všeobecném zdravotním pojištění, napadnout nesprávné nebo nepřiměřené uplatnění regulační srážky, a žalobkyně nad to s výší stanovené regulační srážky vyslovila souhlas.
V otázce neplatnosti uzavřeného dodatku č. 5, kterou žalobkyně namítala, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v dané situaci nelze aplikovat ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), jelikož na straně žalobkyně neexistoval nedostatek svobody vůle při uzavírání dodatku č. 5. Případný tzv. ekonomický nátlak vyvíjený v souvislosti s uzavřením předmětného dodatku č. 5 na žalobkyni ze strany žalované lze považovat pouze za tíseň a nápadně nevýhodné podmínky podle §49 ObčZ. Soud prvního stupně s odkazem na §267 odst. 2 ObchZ uzavřel, že v daném případě nelze namítat neplatnost uzavřeného dodatku č. 5 z důvodu tísně žalobkyně při jejím uzavírání, jelikož v obchodněprávních vztazích je aplikace §49 ObčZ vyloučena. Obchodník-podnikatel musí zvážit podmínky vztahu, do kterého vstupuje, a ty platí, i když pro něj nebudou výhodné. Možnost obchodní tísně totiž patří k podnikatelskému riziku. Soud prvního stupně nepovažoval jednání žalované ani za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 ObchZ, jelikož omezení úhrad za poskytování péče bylo vázáno na určitá pravidla, jejichž smyslem bylo hledání rezerv a úspor v systému poskytované zdravotní péče. Ono omezení potom plně korespondovalo s ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb. v tehdy účinném znění. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že dodatek č. 5 je v rozporu s ustanovením §574 odst. 2 ObčZ proto, že se jím vzdala do budoucna nároku na úhradu zdravotní péče, kterou měla pacientům poskytnout teprve v budoucnu. Podle soudu prvního stupně omezení úhrady stanovené dodatkem č. 5 vycházelo z ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb. a smluvní strany byly ze zákona k takovému omezení budoucích úhrad plně oprávněny. Jelikož ustanovení dodatku č. 5 podle názoru soudu prvního stupně neodporují zákonu č. 550/1991 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ani jej neobcházejí, nelze je prohlásit za absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 ObčZ. Soud prvního stupně neshledal neplatnost dodatku ani z důvodu namítané nemožnosti plnění, jelikož dodatek č. 5 nezpůsobuje nemožnost chovat se tak, jak bylo sjednáno. K námitce žalobkyně, že dodatek je pro ni principielně nevhodný, soud prvního stupně zopakoval, že žalobkyně jako obchodník-podnikatel měla zvážit vhodnost dodatku za podmínek v něm uvedených a bylo tak pouze a jedině na ni, aby jej akceptovala, jelikož jak již dříve soud prvního stupě uvedl, nikdo žalobkyni k uzavření dodatku nenutil.
Soud prvního stupně po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že dodatek č. 5 ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotnické péče je platným právním úkonem, ve kterém byla dohodnuta možnost jednostranného započtení pohledávky. Jestliže podle toho žalovaná strana postupovala, nemůže žalobkyně uplatňovat právo na vrácení žalované částky, případně na zaplacení smluvní pokuty. Soud prvního stupně dále naznal, že ani skutečnost, že žalovaná provedla jednostranné započtení v rámci vyúčtování v roce 1997 na místo sjednaného čtvrtletí roku 1996, nezpůsobuje neplatnost sporného dodatku a není důvodem pro úhradu požadovanou žalující stranou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2006, č. j. 35 Co 422/2005-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně co do jejich výše, jinak jej potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel při přezkoumávání odvoláním napadeného rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a ztotožnil se i s právními závěry, které učinil soud prvního stupně. Dodatek č. 5 nepovažoval odvolací soud za neplatný ze stejných důvodů, jako soud prvního stupně. Odvolací soud v této souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1491/99, který se touto otázkou zabýval v analogické věci a uzavřel, že účastníci byli oprávněni ke smluvnímu omezení úhrady nepřekračujícímu rámec ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb., že ustanovení předmětného dodatku neodporují citovanému zákonnému ustanovení, ani jej neobcházejí, a proto nelze dovodit, že jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle §39 ObčZ. Odvolací soud ani nedovodil, že by postup žalobkyně podle předmětného dodatku ke Smlouvě byl výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, když dodatek byl uzavřen v souladu s ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb. Nemůže být proto zneužitím práva ani hrubým poškozením žalobkyně, jestliže se následně ukázalo, že smlouva je pro ni nevýhodná. Odvolací soud odmítl doplnit dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění, že žalovaná postupovala vůči žalobkyni při vědomí toho, že se „akce frekvence“ na ni funkčně nevztahovala, neboť bylo na žalobkyni, aby zvážila vhodnost Smlouvy pro své podmínky. Stejně tak odmítl odvolací soud provést důkaz odborným posudkem MUDr. L. A., navrhovaný žalobkyní, neboť dodatek č. 5 byl uzavřen svobodně a žalobkyně měla zvážit, zda je dodatek pro ni vhodný nebo nikoli, a ne po zjištění, že dodatek nepřinesl očekávané výsledky, se dovolávat toho, že o těchto výsledcích nevěděla, resp. nemohla vědět.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá žalobkyně na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda je možné na smluvní vztahy, kde jsou smluvní strany vůči sobě v organizační, společenské a ekonomické nerovnováze, bez dalšího aplikovat ustanovení §267 odst. 2 ObchZ a ustanovení §37 odst. 1 ObčZ. Ač to dovolatelka výslovně neuvádí, z obsahu dovolání lze dovodit, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož je toho názoru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Dovolatelka namítá, že v řešeném případě došlo ze strany žalované k jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které podle §265 ObchZ nepožívá právní ochrany, žalovaná svým jednáním porušila i ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, jelikož zneužila své právo plynoucí ji z dodatku č. 5 na úkor dovolatelky. Dovolatelka dále namítá, že ustanovení §267 odst. 2 ObchZ nelze přičítat v její neprospěch, jelikož jí bylo známo, že neuzavřením dodatku č. 5 ke Smlouvě je ohroženo uzavření další smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče se žalovanou, což by ve výsledku znamenalo bezprostřední ukončení poskytování zdravotní péče občanům města Bílina a jejímu spádovému území. Dovolatelka proto trvá na tom, že se, ač je podnikatelkou, nemohla svobodně rozhodnout, zda dodatek č. 5 ke Smlouvě podepíše či nikoliv. Proto je dovolatelka toho názoru, že žalovaná vůči ní zneužila své postavení v procesu poskytování a hrazení zdravotní péče a že jednání žalované bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a nepožívá tak právní ochrany ve smyslu §265 ObchZ. Současně s tím dovolatelka odmítá dogmatickou aplikaci §267 odst. 2 ObchZ a §37 odst. 1 ObčZ na smluvní vztahy, kdy smluvní strany jsou vůči sobě v organizační, společenské a ekonomické nerovnováze a jediným průsečíkem jejich smluvního vztahu je poskytování zdravotní péče zdravotnickým zařízením a její úhrada zdravotní pojišťovnou. Z těchto důvodu dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání předně uvádí, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam, neboť dle jejího názoru byla otázka platnosti obdobného ustanovení, jakým je dodatek č. 5 ke Smlouvě, již v minulosti Nejvyšším soudem České republiky řešena v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1491/99 a soudy nižších stupňů je doposud řešena v souladu s uvedeným rozhodnutím. Žalovaná se plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a domnívá se, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací celou věc správně posoudily, když vycházely z pečlivě a úplně zjištěného skutkového stavu. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání usnesením odmítl jako nepřípustné; v případě, že dojde k závěru, že je přípustné, aby dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v dané věci není přípustné.
Dovolatelka označuje za otázku zásadního právního významu to, zda je možné na smluvní vztahy, ve kterých jsou strany vůči sobě v organizační, společenské a ekonomické nerovnováze, bez dalšího aplikovat ustanovení §267 odst. 2 ObchZ a ustanovení §37 odst. 1 ObčZ. Ustanovení §267 odst. 2 ObchZ je kogentní povahy, proto v právních vztazích, které jsou podřízeny obchodnímu zákoníku, nelze jeho aplikaci smluvně ani jinak vyloučit. V obchodněprávních vztazích, a to i když jsou jejich subjekty ve vzájemné ekonomické nebo společenské nerovnováze, je třeba ctít zásadu pevnosti sjednaných obchodněprávních závazků a zásadu smluvní volnosti, která dává subjektům právních vztahů volbu učinit nebo neučinit právní úkon. Ochrana slabší strany se v obdobných věcech projevuje jen v právu občanském, kde §49 ObčZ umožňuje odstoupit od smlouvy v případě, že byla smlouva uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V obchodněprávních vztazích je argumentace tísní a nápadně nevýhodnými podmínkami slabšího subjektu právě s odkazem na §267 odst. 2 ObchZ vyloučena, neboť jedním ze specifik obchodněprávních vztahů je právě i priorita ochrany vzniklého právního vztahu, i když tento je pro některou z jeho stran nevýhodný, před možností zániku právního vztahu, i kdyby postavení jeho stran nebylo zcela vyrovnané. Tato otázka navíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě založit nemůže, neboť podle ustanovení §267 odst. 2 ObchZ ve vztazích upravených tímto zákonem neplatí ustanovení §49 ObčZ. Podle tohoto ustanovení účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. V daném případě však žalobkyně právní úkon odstoupení od smlouvy neučinila, naopak se domáhá plnění ze smlouvy.
Ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel soud odvolací soud, nevyplývá, že by právní úkon uzavření dodatku č. 5 ke Smlouvě nebyl žalobkyní učiněn svobodně. Závěr odvolacího soudu, že nejde o neplatný právní úkon ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ, tedy není v rozporu s hmotným právem. Totéž se týká i závěru, že by jednání žalované mělo být v rozporu s ustanovením §265 ObchZ.
Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, či že by byly splněny další podmínky, jež vyžaduje ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby bylo možno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud současně podotýká, že obdobnou problematiku řešil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1491/99. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že předmětný dodatek tak, jak byl formulován, omezuje úhrady za poskytnutou zdravotní péči v souladu s ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb., a proto jej nelze považovat za absolutně neplatný pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 ObčZ.
Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž by se věcí dále zabýval, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu