ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1805.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1805/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce S. f. ž. p. Č. r., , proti žalovanému S. v. a k. I., , zastoupenému JUDr. B. Z., advokátem, , o zaplacení částky 24 490 956,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 195/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2006, č. j. 16 Co 383/2004-518, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2006, č. j. 16 Co 383/2004-518, s výjimkou potvrzující části výroku pod bodem I se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti potvrzující části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2006, č. j. 16 Co 383/2004-518, pod bodem I, se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 11 C 195/2002-495, zamítl žalobu na zaplacení částky 24 490 956,23 Kč s 30% úroky z prodlení ročně z částky 15 662 000 Kč za dobu od 21. 2. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a bývalým státním podnikem J. v. a k. byla dne 8. 3. 1993 uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě poskytl žalobce jmenovanému subjektu finanční prostředky na realizaci stavby městské čistírny odpadních vod a kanalizace v I. v celkové výši 18 537 000 Kč. Dlužník se ve smlouvě zavázal žalobci finanční prostředky vracet ve sjednaných čtvrtletních splátkách po 926 850 Kč počínaje dnem „31.“ 6. 1998 do zaplacení s tím, že poslední splátka bude uhrazena do 31. 3. 2003. V dubnu 1993 vrátil dlužník žalobci částku 2 633 000 Kč a posléze v červenci téhož roku dalších 242 000 Kč. Poté došlo k privatizaci J. v. a k., s. p. rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 15. 9. 1993. Podle rozvahy privatizovaného subjektu k datu 30. 6. 1993 byla pasiva privatizované společnosti ve výši 3 182 204 000 Kč, přičemž cizí zdroje představovaly položku ve výši 79 667 000 Kč. Z účetní rozvahy jiného subjektu, a to V.a. s., a. s., ke dni 30. 6. 1993 vzal soud prvního stupně za prokázané, že na tento v té době vzniklý subjekt přešla pasiva ve výši 331 213 000 Kč, z toho cizí zdroje ve výši 79 667 000 Kč, tedy veškeré cizí zdroje J. v.a k., s. p. Z dohody o převodu majetku uzavřené mezi F. n. m. Č. a žalovaným dne 1. 7. 1994 je zřejmé, který konkrétní nemovitý majetek s uvedením parcelních čísel a rozlohy bezúplatně přešel z F. n. m. ČR na žalovaného. Ze zápisu o předání majetku mezi J. v. a k., s. p. a nabyvatelem (žalovaným) bylo dále zjištěno, že na žalovaného přechází účetní hodnota majetku, a to aktiva ve výši 201 984 269 Kč. Z listin předložených F.n. m. Č. vyplývá, že podle rozvahy J. v. a k.,s. p. ke dni 30. 6. 1994 jsou cizí zdroje ve výši 15 662 000 Kč evidovány jako dlouhodobé závazky státního podniku J. v. a k.. Soud prvního stupně dále zjistil, že v účetních rozvahách V. a. s., a. s., sestavených ke konci roku 1993, 1994 i 1995 je v položce pasiv – dlouhodobých závazků evidován závazek ve výši 15 662 000 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by na žalovaného přešlo vlastnictví majetku bývalého státního podniku J. v. a k., k němuž by se vztahovalo právo žalobce na vrácení půjčky podle smlouvy ze dne 8. 3. 1993. S tím koresponduje okolnost, že jako investor stavby předmětné čistírny odpadních vod a kanalizace je v rozhodnutí stavebního úřadu uveden subjekt V. a. s., a. s., a také to, že přechod vlastnického práva na žalovaného neprokazuje ani dohoda o převodu majetku uzavřená mezi F. n. m.Č. a žalovaným dne 1. 7. 1994, když stavba čistírny odpadních vod a kanalizace v I. mezi převáděnými nemovitostmi uvedena není. V kolaudačním rozhodnutí je jako investor uvedena V. a. s., a.s., žalovaný není zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Žalobce přitom žádný důkaz svědčící o opaku soudu nepředložil, přestože byl poučen ve smyslu §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že veškerá pasiva privatizovaného státního podniku J. v.a k. byla převedena na V. a. s., a. s., která také závazek z půjčky poskytnuté žalobcem tomuto bývalému státnímu podniku evidovala až do roku 1996. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že by závazek ze shora uvedené smlouvy o půjčce přešel na žalovaného, a dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 16 Co 383/2004-518, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 662 000 Kč s 5,5% úrokem z prodlení ročně od 26. 4. 2002 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II) a o úhradě soudního poplatku žalovaným (výrok pod bodem III). Odvolací soud odvolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005. Odvolací soud nejprve zdůraznil, že není v rozporu se zásadou neúplné apelace, pokud účastník až v rámci odvolacího řízení podrobněji vylíčí skutečnost, která byla již před soudem prvního stupně zmíněna za předpokladu, že podrobnějším vylíčením určité skutečnosti v širším rozsahu nebude dotčen skutkový základ věci. Odvolací soud hodnotil skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně, jako povětšinou správná, s výjimkou posouzení tří listinných důkazů – dohody uzavřené mezi F. n. m. Č. a žalovaným dne 1. 7. 1994 o převodu majetku žalovaného, dále zápisu o předání privatizovaného majetku žalovanému z téhož dne, kde jako předávající byl vedle F. ná. m. Č. uveden i privatizovaný státní podnik J. v. a k. a jako nabyvatel žalovaný, a seznamu společného majetku, který byl součástí zmíněného zápisu o předání, a v němž pod položkami 04604 až 04998 byl uveden i předmětný objekt čistírny odpadních vod, tedy stavba, na jejíž pořízení byla v roce 1993 na základě shora zmíněné smlouvy poskytnuta žalobcem půjčka J. v.a k., s. p. Jako správné vzal odvolací soud zjištění soudu prvního stupně, že původní půjčka ve výši 18 537 000 Kč byla dlužníkem ještě před jeho privatizací částečně splacena, takže dlužníku zůstalo uhradit žalobci ještě 15 662 000 Kč. Soud prvního stupně se však nikterak nevypořádal s tím, že tento závazek z půjčky byl veden u dvou rozdílných subjektů – jak u žalovaného, tak u V. a. s., a. s. Rozhodujícím hlediskem je podle závěru odvolacího soudu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. V dané věci na základě shora zmíněných dokumentů, a to dohody uzavřené mezi F. n. m. Č. a žalovaným, zápisu o předání majetku mezi nimi a příloh tohoto zápisu (seznamu majetku) je zřejmé, že na žalovaného přešel příslušný privatizovaný majetek státního podniku J. v. a k., zejména stavba čistírny odpadních vod, tedy objekt, na jehož postavení a zbudování byla poskytnuta zmíněná bezúročná půjčka ze strany žalobce. Jestliže na žalovaného přešlo vlastnické právo k uvedenému privatizovanému majetku (žalovaný taktéž potvrdil, že příslušný majetek, jehož součástí je i stavba čistírny odpadních vod, převzal), přešla na něj i jiná práva a závazky s tímto majetkem související, takže je nepochybné, že žalovaný převzal i závazek ke stavbě se vztahující, tedy závazek doplatit žalobci zbytek půjčky ve výši 15 662 000 Kč. Odvolací soud proto rozhodl, že v této části je nárok žalobce důvodný.
Vlastní smlouvu o poskytnutí půjčky posoudil odvolací soud podle §657 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) s ohledem na to, že se nemohlo jednat o smlouvu o úvěru uzavřenou podle §497 ObchZ, jejíž obligatorní náležitostí je závazek dlužníka zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, naproti tomu smlouva o půjčce takový závazek obsahovat nemusí. Ujednání v uvedené smlouvě o smluvní pokutě a úrocích z prodlení ve výši 30 % ročně z dlužné částky shledal odvolací soud pro jejich neurčitost, nesrozumitelnost a rozpor se zákonem ve smyslu §37 a §39 ObčZ neplatnými, a to s ohledem na to, že výše úroků z prodlení je upravena vládním nařízením č. 142/1994 Sb., kterou se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, a činí dvojnásobek příslušné diskontní sazby platné ke dni prodlení dlužníka. Pokud žalovaný obdržel žalobu 24. 4. 2002, jeho povinností bylo plnit následující den a pokud neplnil, dostal se do prodlení 26. 4. 2002. Ve smyslu §517 ObčZ má žalobce právo na přiznání zákonných úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel namítl, že odvolací soud neposuzoval otázku pasivní věcné legitimace žalovaného správně a poukázal na to, že neexistuje žádná smlouva nebo dohoda, která by přímo zavazovala dovolatele hradit žalobci předmětnou částku z titulu „přechodu zařízení čistírny odpadních vod a kanalizací v I.“, a to zejména s ohledem na obsah zápisu o předání majetku mezi F. n. m. Č. a dovolatelem. V řízení bylo prokázáno, že investorem stavby, ke které se váže dluh, byla V. a. s., a. s., coby právní nástupkyně J.v. a k., s. p. Pokud se odvolací soud opíral o zápis o předání majetku mezi státním podnikem J. v. a k. jako předávajícím a žalovaným jako přebírajícím, dohodu o převodu majetku uzavřenou mezi F. n. m. Č. a dovolatelem a konečně smlouvu o bezúplatném převodu majetku uzavřenou mezi F. n. m. Č. a dovolatelem, pak se jednalo o listiny naprosto neurčité a podle názoru dovolatele tím pádem neplatné. Odvolací soud podle dovolatele pochybil také v interpretaci §10 a §15 zákona č. 92/1991 Sb. Privatizační projekt nebyl nikdy nijak změněn, ani ve věci rozhodnutí o převodu veškerých pasiv bývalého státního podniku J. v. a k. na V. a. s., a. s., v listopadu roku 1993. V červenci dalšího roku, tedy roku 1994, tak již žádná pasiva, která by mohl F. n. m. na dovolatele převést, neexistovala. Vyřazení evidence cizích zdrojů ve výši 15 662 000 Kč z účetnictví V. a. společnosti, a. s., v roce 1996 nemělo žádný význam, neboť k němu nedošlo na základě změny privatizačního projektu, nýbrž dle rozhodnutí valné hromady této společnosti. Podle schváleného privatizačního projektu měl být na V. a. s., a. s., převeden majetek J. v. a k., s. p., způsobilý k tvorbě zisku, kdežto na dovolatele pouze majetek infrastrukturní. Ke změně privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb. nedošlo, a proto tvrzení žalobce, že převod veškerých pasiv na V. a. s., a. s., je omylem, který byl konvalidován ve smyslu §15 zákona č. 92/1991 Sb. tím, že část těchto pasiv uvedl fond jako cizí zdroje v zápisu o předání majetku dovolateli a tím, že V.a. s., a. s., tuto část pasiv vyřadila ze svého účetnictví, je v rozporu se zákonem, a to §10 zákona č. 92/1991 Sb. Dovolatel také namítl, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze shora uvedených důvodů ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.], a také proto spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Poukázal na to, že již v žalobě vycházel ze zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého s převáděným majetkem přecházejí i související závazky. S převodem čistírny odpadních vod, na jejíž pořízení byla poskytnuta předmětná půjčka, přešla na žalovaného i povinnost tuto půjčku splatit. Převod čistírny odpadních vod vyplývá z příslušných privatizačních dokumentů, zejména z dohody o převodu majetku z 1. 7. 2004, ze zápisu o předání majetku z 28. 7. 1994 a doprovodného seznamu převáděného majetku. Těmito podstatnými záležitostmi se dovolání náležitě nezabývá. Žalobce proto navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Dovodil, že v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen, není dovolání subjektivně přípustné, neboť v této části byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. V této části tedy nebyla dovolateli způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno napravit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto rozsahu bylo proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) odmítnuto.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i pokud se týká jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod upravený v §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování..
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném k datu 1. 7. 1994 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), kdy byla uzavřena dohoda mezi F. n. m. Č. a žalovaným o bezúplatném převodu předmětného majetku, s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Jde o ustanovení kogentní povahy, a proto pokud podle privatizačního projektu měl být majetek, k němuž se vztahuje závazek k vrácení předmětné půjčky, převeden na žalovaného a podle smlouvy se tak i stalo, přešel na žalovaného i závazek k vrácení této půjčky. Z tohoto ustanovení správně vyšel i odvolací soud.
Pro rozhodnutí sporu bylo proto nezbytné, aby soud posoudil, zda podle dohody ze dne 1. 7. 1994 převedl F. n. m.. Č. na žalovaného vlastnictví majetku (čistírny odpadních vod a kanalizace v I.), k jehož výstavbě poskytl žalobce půjčku J. v. a k., s.p. S vlastnickým právem k tomuto majetku totiž nepochybně ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přešel závazek k vrácení této půjčky. Nerozhodné přitom bylo, zda privatizační projekt předpokládal případně převedení závazků jinému subjektu, než tomu, na něhož byl převeden příslušný majetek, resp. zda k takovému převedení došlo. Takový postup by totiž byl v rozporu s kogentním ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Námitky dovolatele v tomto směru jsou tedy nesprávné.
Soud prvního stupně však dovodil, že předmětnou dohodou stran ze dne 1. 7. 1994 předmětný majetek (městská čistírna odpadních vod a kanalizace v Ivančicích) převeden nebyl, neboť není uveden mezi převáděnými nemovitostmi.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že na žalovaného podle předmětné dohody a zápisu o předání majetku mezi stranami k převodu majetku, na jehož zbudování byla žalobcem poskytnuta půjčka, zejména stavba čistírny odpadních vod, došlo.
Pouhá skutečnost, že příslušný majetek byl uveden v zápisu o předání majetku, je v této souvislosti irelevantní. Podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu nemovitého majetku do obchodní společnosti dnem vzniku této společnosti nebo ve veřejné dražbě příklepem licitátora, s výjimkou případů upravených zvláštním předpisem. Do katastru nemovitostí se v těchto případech provádí zápis záznamem.
Pro posouzení skutečnosti, zda na žalovaného přešlo vlastnické právo k majetku, na jehož zbudování byla žalobcem poskytnuta půjčka, je tedy rozhodující obsah smlouvy o převodu předmětného majetku, v daném případě dohody ze dne 1. 7. 1994. Převáděný majetek musí být tedy v této smlouvě vymezen. V této souvislosti je třeba podotknout, že toto vymezení by mohlo být provedeno i odkazem na jinou listinu, pokud byla k návrhu smlouvy přiložena či byla stranám známa.
Odvolací soud však takové skutkové zjištění, z něhož by bylo možno posoudit, zda tyto podmínky byly v daném případě splněny, neučinil a pouze uvedl, že podle smlouvy k převodu tohoto majetku na žalovaného došlo. Vzhledem k absenci těchto skutkových zjištění pak nemohl provést ani případný výklad této smlouvy, pokud by byl nutný k určení jejího obsahu.
V důsledku této skutečnosti je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolacímu soudu je navíc třeba vytknout, že na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že podle dohody ze dne 1. 7. 1994 došlo k převodu předmětného majetku na žalovaného, aniž by opakoval důkazy, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k závěru opačnému.
Nejvyšší soud proto (když se v důsledku nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nemohl zabývat námitkou žalovaného o existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v části, ve které je dovolání přípustné, včetně souvisejících výroků rozsudku odvolacího soudu pod body II a III podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu