ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.870.2006.1
sp. zn. 23 Odo 870/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) J. D., a b) L. G., obou zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti žalovanému B. L., zastoupenému JUDr. M. Z., advokátem, o zaplacení částky 97 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 11/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 12 Co 356/2005-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 325 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. S., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. října 2004, č. j. 8 C 11/98-108, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům společně a nerozdílně částku 2 520 Kč s 19% úrokem od 12. 10. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu v části, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky 95 000 Kč s 19% úrokem od 12. 10. 1997 do zaplacení, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako mandatář uzavřel dne 1. 5. 1997 s V. S. jako mandantem mandátní smlouvu, v níž se zavázal vyvíjet činnost směřující k uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí - chalupy v H. s příslušenstvím a pozemky za minimální kupní cenu ve výši 250 000 Kč s tím, že odměna mandatáři náleží v částce převyšující požadovanou kupní cenu. Žalovaný se současně zavázal zajistit sepsání kupní smlouvy. Účastníci se dohodli na tom, že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Žalovaný inzeroval prodej rekreační chalupy v obci H., v nabídce uvedl kupní cenu 480 000 Kč, celkovou plochu pozemků 1 000 m2, zastavěnou plochu 120 m2, výměru zahrady 880 m2. Dne 26. 5. 1997 byla v kanceláři žalovaného uzavřena kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí mezi manžely V. a Š. S. jako prodávajícími a žalobci jako kupujícími s dohodnutou kupní cenou ve výši 480 000 Kč. Návrh na vklad vlastnického práva z uvedené smlouvy však byl Katastrálním úřadem v Š. zamítnut pro nesrozumitelnost projevů účastníků kupní smlouvy. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný zajistil zájemce o nemovitost mandanta a že žalobci jako kupující zaplatili prodávajícím kupní cenu ve výši 480 000 Kč, z níž prodávající manželé S. převzali částku 300 000 Kč a 180 000 Kč si ponechal žalovaný jako odměnu mandatáře. Dne 8. 9. 1997 uzavřeli stejní prodávající - manželé S. se stejnými kupujícími - žalobci novou kupní smlouvu o převodu týchž nemovitostí, vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy byl povolen Katastrálním úřadem v Š. ke dni 22. 9. 1997. Prodány byly nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 78 pro obec a katastrální území H., a to pozemek parc. číslo 84, zastavěná plocha, o výměře 72 m2 s domem čp. 27, pozemek parc. číslo 161/2, zahrada, o výměře 378 m2, a pozemek parc. číslo 197/2, louka, o výměře 89 m2, za dohodnutou kupní cenu 300 000 Kč. Současně s novou kupní smlouvou uzavřeli žalobci s manžely S. dohodu o vypořádání vzájemných nároků z titulu neplatné kupní smlouvy ze dne 26. 5. 1997, v níž se dohodli tak, že „na úhradu této kupní ceny se započítává částka 480 000 Kč, kterou manželé V. a Š. S. obdrželi jako kupní cenu podle neplatné kupní smlouvy z 26. 5. 1997, takže zbývá k vypořádání část původní kupní ceny ve výši 180 000 Kč“. Ohledně zbývající částky 180 000 Kč se dohodli tak, že manželé Smetanovi postupují žalobcům veškerá práva založená mandátní smlouvou ze dne 1. 5. 1997 uzavřenou mezi manžely S. a žalovaným, „zejména pak právo požadovat po B. L. vrácení odměny mandatáře ve výši 180 000 Kč, s tím, že J. D. zohlední při vymáhání postoupené pohledávky ve výši 180 000 Kč vůči B. L. skutečnost, že B.L. mu vyplatil před podpisem této dohody částku 85 000 Kč“. Soud prvního stupně posoudil žalobu jako dva samostatné nároky, z nichž prvý je ve výši 2 520 Kč a představuje částku uhrazenou žalobci žalovanému za sepis první kupní smlouvy. Podle závěru soudu prvního stupně se jedná o plnění bez právního důvodu vzhledem k tomu, že právní vztah týkající se sepisu kupní smlouvy vyplývající z uzavřené mandátní smlouvy ze dne 1. 5. 1997 byl mezi žalovaným a manžely S., nikoliv mezi žalovaným a žalobci, žalovaný je proto povinen tuto částku žalobcům vydat. U zbývající částky 95 000 Kč uplatňované žalobci z titulu postoupené pohledávky shledal soud prvního stupně nedostatek věcné aktivní legitimace žalobců. Mandátní smlouvou z 1. 5. 1997 byl sjednán závazek žalovaného vyvíjet činnost směřující k uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí ve vlastnictví manželů S. - jejich rekreační chalupy s pozemky v H., přičemž platně byla sjednána i odměna mandatáře. Žalovaný jako mandatář splnil závazek z této smlouvy a sjednanou činnost vyvíjel (splnění závazku, ani odměna mandatáře nebyly V. S. zpochybňovány). Z hlediska těchto skutečností posoudil soud prvního stupně identifikaci pohledávky, která byla převáděnou smlouvou o postoupení pohledávky, jako neurčitou a dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) z důvodu neurčitosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 12 Co 356/2005-123, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku pod bodem II změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné částku 95 000 Kč s 19% úrokem od 12. 10. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Skutkové závěry soudu prvního stupně odvolací soud akceptoval, neztotožnil se však s jeho právními závěry o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z 9. 9. 1997 (podle zjištění soudu prvního stupně z 8. 9. 1997). Podle odvolacího soudu ze smlouvy o postoupení pohledávky jednoznačně a určitě plyne, že předmětem postoupení je pohledávka ve výši 180 000 Kč. Vzhledem k tomu, že v uvedeném rozsahu šlo o přímé plnění, které na základě sporné mandátní smlouvy poskytli žalobci přímo žalovanému a žalovaný z toho titulu i podle smlouvy z 9. 9. 1997 částečně plnil co do částky 85 000 Kč přímo žalobci, odpadá tím možnost závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, která vyhovuje jak obecným náležitostem právních úkonů podle §37 a násl. ObčZ, tak i speciálním náležitostem tohoto smluvního typu podle §524 a násl. ObčZ. Odvolací soud se dále ztotožnil s odvolací námitkou žalobců zaměřenou do naplnění podmínek §571 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a bez dalšího na ni odkázal. Podle této odvolací námitky žalobců žalovanému nevzniklo právo na zaplacení odměny mandatáře i proto, že nevykonal řádně činnost, ke které byl povinen. Žalovaný totiž zajistil zájemce o koupi předmětné nemovitosti ochotné zaplatit požadovanou kupní cenu 480 000 Kč pouze díky tomu, že poskytl zájemci (žalobcům) nepravdivé údaje o hranicích prodávaného pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil jak při posuzování vztahu mezi žalovaným a manžely S., resp. zániku tohoto vztahu v případě dovolání se absolutní neplatnosti jejich smluvního vztahu, tak i při posuzování vztahu mezi žalobci a žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatel poukázal na to, že smlouva, kterou uzavřel dne 1. 5. 1997 (žalovaný nesprávně uvedl dne 3. 5. 1997) s panem S., jakožto oprávněným jednat jménem vlastníků nemovitosti v H., byla platně uzavřena a závazky z ní plynoucí byly řádně splněny. Žalovaný podle této smlouvy obstaral více potenciálních kupců, mezi nimiž byli i žalobci, kterým prodávající poskytli veškeré podrobné informace o nemovitostech, před podpisem kupní smlouvy předložili doklady osvědčující jejich vlastnické právo k nemovitostem, konkrétně darovací smlouvu ze dne 16. 1. 1981, aktuální list vlastnictví, čísla pozemků s jejich výměrami, katastrální mapu a geometrický plán. Celková výměra všech pozemků byla 539 m2. Prodávající také umožnili žalobcům podrobnou prohlídku těchto nemovitostí, při níž byli seznámeni s geometrickými značkami vyznačujícími přesné hranice pozemků a s jejich výměrou dle předloženého listu vlastnictví. Prodávající (manželé S.) před podpisem kupní smlouvy převzali v hotovosti od žalobců jako kupujících dohodnutou kupní cenu ve výši 480 000 Kč, z níž pan S. uhradil žalovanému dohodnutou smluvní odměnu ve výši 180 000 Kč. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá, že mezi prodávajícími a žalovaným nikdy žádná pohledávka neexistovala a tudíž ani v budoucnu vzniknout nemohla. Žádná pohledávka nevznikla ani mezi kupujícími (žalobci) a žalovaným. Vyplacení částky 85 000 Kč žalobci a) žalovaným dne 16. 6. 1997 žalovaný odůvodnil nátlakem ze strany žalobce a), který žalovanému sdělil, „že podle jeho názoru za to, že pokud nechal dovolateli vydělat a to tím, že nemovitosti koupil, má nárok na polovinu z této provize“ s tím, že v opačném případě vyvine veškeré úsilí k tomu, aby žalovaného co nejvíce poškodil. Žalovaný poukázal na to, že pan S. jako zástupce prodávajících s žalovaným shodně konstatovali naplnění předmětu mandátní smlouvy, takže na žalovaném nikdy vrácení sjednané provize nepožadoval. Tvrzení žalobce a) o tom, že byl uveden v omyl při stanovení výměry pozemků, označil žalovaný za smyšlené. Žalobce a) nedoložil žádný důkaz, jímž by toto tvrzení prokázal. Soudu prvního stupně předložil pouze počítačem zpracovanou reklamní nabídku, kterou si pravděpodobně sám zhotovil a podle své potřeby textově upravil tak, aby korespondovala s jeho tvrzením. Tento tiskopis, přestože je naprosto neprůkazný a je v rozporu s předloženými, obsahově průkaznými a podpisy ověřenými listinnými důkazy, byl soudem prvního stupně brán jako nesporný důkaz. Pokud by bylo možno žalobci a) uvěřit, došlo ze strany dovolatele ke zkreslení výměry pozemku o 461 m2. Sporný pozemek, jenž měli prodávající pouze v užívání, je tvořen mírným až příkrým svahem, nemá samostatnou přístupovou ani příjezdovou cestu a je obklopen pozemky jiných majitelů. Tržní hodnota tohoto sporného pozemku činila zhruba 13 830 až 27 660 Kč a soudu nic nebránilo ve vyhotovení znaleckého posudku ohledně jeho ceny. Pokud by totiž skutečně vznikla pohledávka mezi účastníky kupní smlouvy na základě rozdílu ve výměře pozemků, její výše by musela odpovídat této skutečné tržní ceně. Eventuální platnost předmětného postoupení pohledávky by měla za následek, že by se žalobci jako prodávající stali současně kupujícími a také vydávajícími i přijímajícími kupní cenu, což je nesmysl nepožívající právní ochrany. Žalovaný také namítl, že odvolací soud nevzal na zřetel písemné důkazy předložené žalovaným, zejména účetní a příjmové doklady.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí, či zamítnutí, neboť podle jejich názoru je právní posouzení věci odvolacím soudem přesvědčivé a správné. Žalovaný podstatnou část svého dovolání věnuje „rekapitulaci smluvního vztahu“, která je jen opakováním dřívějších skutkových tvrzení žalovaného. Dovolání přes svoji obsáhlost postrádá konkrétní právní námitky. Žalovaný v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. svoje dřívější tvrzení doplňuje a pozměňuje. Dovolatel se namísto konkrétního vymezení odvolacím soudem nesprávně řešených právních otázek omezuje na obecná tvrzení, že žalovaný v daném případě postupoval v souladu se zákonem. Projevem nepochopení řešených právních vztahů je úvaha žalovaného ohledně smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 1997.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel ve svém obsáhlém dovolání, které koncipuje jako opětovné popsání skutkového stavu věci a průběhu řízení, uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou dne 8. 9. 1997 mezi manžely S. a žalobci, neboť touto smlouvou jsou postoupena pouze práva, nikoliv však povinnosti z mandátní smlouvy na kupující, tedy mimo jiné i pokyn k uzavření kupní smlouvy, nárok na odměnu atd. Kupující se tedy stávají současně prodávajícími, kupujícími a také vydávajícími a přijímajícími kupní cenu. Tato nesmyslnost však nemůže požívat právní ochrany. Dovolatel tedy zřejmě namítá neplatnost této smlouvy pro rozpor s právními předpisy.
Z obsahu dovolání se dále podává, že dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že mu podle ustanovení §571 odst. 2 ObchZ nevzniklo právo na úplatu, jelikož řádně nevykonal činnost, ke které byl povinen, neboť zajistil zájemce o koupi předmětných nemovitostí ochotné zaplatit požadovanou kupní cenu 480 000 Kč pouze v důsledku skutečnosti, že zájemcům (žalobcům) poskytl nepravdivé údaje o hranicích prodávaných pozemků a o jejich výměře. Dovolatel současně namítl, že i kdyby tomu tak bylo, činí tržní hodnota pozemku, který byl údajně nabízen nad skutečnou výměru, 13 830 až 27 660 Kč. Pokud by skutečně vznikla pohledávka mezi účastníky kupní smlouvy na základě rozdílu ve výměře pozemků, její výše by musela odpovídat této tržní ceně.
Z obsahu dovolání se konečně podává, že dovolatel (i když to výslovně neuvádí) uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel v této souvislosti uvádí, že tvrzení žalobce a), že byl uveden v omyl při stanovení výměry pozemků, je v rozporu s prokázanými skutečnostmi doloženými písemnými důkazy. Žalobce a) podle dovolatele nedoložil žádný důkaz, z jehož obsahu by toto tvrzení bylo prokázáno. Soudu prvního stupně pouze předložil počítačem zpracovanou reklamní nabídku, kterou si pravděpodobně sám zhotovil a podle své potřeby textově upravil tak, aby korespondovala s jeho tvrzením. Tento tiskopis, přestože je naprosto neprůkazný a je v rozporu s listinnými důkazy, byl soudem prvního stupně brán jako nesporný důkaz.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování - logicky vzato - takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný, nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod není v daném případě naplněn.
Odvolací soud převzal skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně přitom zjistil, že žalovaný inzeroval prodej předmětných nemovitostí, přičemž v nabídce uvedl celkovou výměru pozemků 1 000 m2, výměru zastavěné plochy 120 m2 a výměru zahrady 880 m2. Ve skutečnosti však podle kupní smlouvy ze dne 8. 9. 1997 uzavřené mezi manžely S. a žalobci činila výměra zastavěné plochy 72 m2, výměra zahrady 378 m2 a výměra louky 89 m2. Skutkové zjištění o výměře pozemků nabízených k prodeji má oporu v provedeném dokazování – v písemném oznámení žalovaného o prodeji předmětných nemovitostí. Tento důkaz není přitom v rozporu s jinými listinnými důkazy, jak bez bližší specifikaci namítá dovolatel, a není ani v rozporu s výpověďmi svědků (manželů S.), resp. s výpověďmi žalobců. Pokud žalovaný namítá, že listina o oznámení žalovaného o prodeji předmětných nemovitostí, kterou provedl důkaz soud prvního stupně, není pravá, jde o nové tvrzení žalovaného až v dovolacím řízení, k němuž dovolací soud ve smyslu ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout nemůže.
Nejvyšší soud dále dovodil, že i právní posouzení věci odvolacím soudem je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Pokud totiž ze skutkového zjištění, z něhož vycházel odvolací soud, vyplývá, že žalovaný nabízel žalobcům k prodeji předmětné nemovitosti s uvedením větších výměr pozemků, než odpovídaly skutečnosti, přičemž podle tvrzení žalobců byla právě tato skutečnost (výměra pozemků a to, že hranici pozemků měl tvořit potok) důvodem pro uzavření kupní smlouvy s kupní cenou ve výši 480 000 Kč, nelze dospět k závěru, že žalovaný řádně splnil svůj závazek ve smyslu §571 odst. 2 ObchZ a že mu tudíž vznikl nárok na úplatu. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této kupní smlouvy ze dne 26. 5. 1997 byl pravomocným rozhodnutím Katastrálního úřadu v Š. zamítnut pro neurčitost kupní smlouvy. Následně pak manželé S. a žalobci uzavřeli novou kupní smlouvu ze dne 9. 9. 1997, avšak již za sjednanou kupní cenu ve výši 300 000 Kč. Žalovanému tedy nevzniklo právo na úplatu podle mandátní smlouvy ze dne 1. 5. 1997. Pokud mu V. S. tuto úplatu ve výši 180 000 Kč zaplatil, šlo o plnění bez právního důvodu a V. S. byl oprávněn požadovat po žalovaném vrácení této částky z titulu bezdůvodného ustanovení podle ustanovení §451 ObčZ.
Tuto pohledávku pak byl oprávněn postoupit žalobcům, námitka žalovaného o neplatnosti této smlouvy o postoupení pohledávky je tudíž z tohoto hlediska neopodstatněná. Nejvyšší soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že tato smlouva je určitá v rozsahu, ve kterém bylo postoupeno právo na vrácení předmětné částky. Pokud V. S., který se žalovaným mandátní smlouvu uzavřel, vzniklo právo na vrácení odměny z této smlouvy, byl oprávněn postoupit toto právo žalobcům.
Neopodstatněná je i námitka dovolatele, že žalobci by měli případně pouze nárok na zaplacení částky v rozmezí 13 830 Kč až 27 660 Kč odpovídající tržní hodnotě pozemků, o jejichž výměru byla jejich skutečná plocha menší, než nabízená. V daném případě šlo totiž o posouzení otázky, zda žalovanému vzniklo uzavřením kupní smlouvy ze dne 26. 5. 1997 podle ustanovení §571 odst. 2 ObchZ právo na zaplacení úplaty ve výši 180 000 Kč podle sjednané mandátní smlouvy, či nikoliv. Pokud toto právo žalovanému nevzniklo, nemohl požadovat ani částečnou úhradu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 11 250 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu