ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1011.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1011/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. n. b., a 2) České republice – Ministerstvu financí ČR, zastoupené advokátem, o 8,663.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 160/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 20 Co 209/2006-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 2. 2006, č. j. 12 C 160/2003-87, zastavil řízení ohledně částky 1,732.732,50 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedostatečném dohledu státu nad činností U. b., a. s., v níž měl uloženy finanční prostředky ze své podnikatelské činnosti, které mu nebyly dosud vráceny, a proto se domáhá jejich náhrady. Soud vyšel ze zjištění, že U. b., a. s., byla zrušena s likvidací a dne 29. 5. 2003 byl na její majetek prohlášen konkurs. S ohledem na to, že banka nadále existuje a v rámci konkursního řízení proběhne ještě řada úkonů směřujících k uspokojení jejích pohledávek, dospěl soud k závěru, že nebyl splněn základní předpoklad vzniku nároku na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to vznik majetkové újmy. Teprve poté, kdy budou vyčerpány všechny možnosti žalobce domoci se svých práv, bude možno uplatnit právo na náhradu škody, a proto soud žalobu zamítl pro předčasnost.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 20 Co 209/2006-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným, jinak jej ve zbývajících výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žaloba byla podána předčasně. Dlužníkem žalobce je U. b., a. s., která se v prvé řadě musí s ním vypořádat, a před skončením konkursního řízení nelze předjímat, zda pohledávka žalobce z vkladového vztahu bude či nebude uspokojena, příp. v jaké výši. Na tom nic nemění ani okolnost, že žalobce byl odsouzen k finančnímu plnění vůči svým věřitelům, když o vzniku majetkové újmy by bylo možno uvažovat až na základě faktické úhrady peněžních částek, k jejichž plnění byl odsouzen. Protože žalobce neprokázal vznik škody, není třeba se zabývat splněním ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu ani otázkou případného promlčení nároku. Ve vztahu k první žalované Č. n. b. odvolací soud dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť ve sporu o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci může být podle §3 zák. č. 82/1998 Sb. pasivně legitimovaným pouze stát, za který jedná podle §6 tohoto zákona příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek, zda došlo u klienta banky ke vzniku škody „v případě, že z důvodu prodlení banky s vyplacením cizích prostředků složených na účtu jejího klienta, jsou vůči tomuto klientovi pravomocně skončena soudní řízení o zaplacení těchto cizích prostředků včetně probíhající exekuce jeho majetku,“ a zda „v případě nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu Č. n. b., je tato pasivně legitimována v řízení o náhradu škody“, neboť tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Dovozuje, že jeho případ se odlišuje od nároků poškozených na náhradu za nevyplacené vklady v družstevních záložnách, a odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, která měla spočívat v neúplném zjištění skutkového stavu věci a neprovedení navržených důkazů. Tvrdí, že podmínka vzniku škody byla splněna, neboť mu byly „obstaveny“ veškeré účty, „stržena“ částka cca 80.000,- Kč z účtů a proběhla fyzická exekuce jeho majetku. Pokud na něm leží důkazní břemeno ohledně vzniku škody a soud neprovedl navrhované důkazy, došlo k odmítnutí spravedlnosti. Nesouhlasí se závěrem o nedostatku pasivní legitimace Č. n. b., neboť tento názor je v rozporu s ust. §6 odst. 4. zák. č. 82/1998 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Přípustnost dovolání se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají - srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje takové právní otázky, které dovolatel označil. Dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázka vzniku škody, spočívající v neuspokojené pohledávce žalobce vůči peněžnímu ústavu, jehož je klientem, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech opakovaně řešena, a to kromě rozhodnutí, na něž poukázal odvolací soud, dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2822, v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, roč. 2007, v nichž byl vysloven názor, že odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok klienta na vrácení svěřených finančních prostředků (zde složených na účtu) nebyl finanční institucí (zde bankou) uspokojen, lze uplatňovat až poté, co tato újma ze závazkového vztahu mezi finanční institucí a jejím klientem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být bankou uspokojeno. Vznik škody v takovém případě předpokládá, že právo vkladatele na výplatu vložených prostředků není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Samotné prodlení banky s výplatou prostředků, jež žalobce složil na účtu, není příčinou vzniku újmy, jejíž náhrada je na žalovaných požadována, neboť žalobce požaduje náhradu za nevyplacené prostředky ze svého účtu, tedy za ztrátu (nedobytnost) své pohledávky vůči bance, a ve vztahu mezi bankou a jejím klientem není podstatné, jaké prostředky měl klient na účtu u banky složeny.
Dovolatelem předložená otázka, zda u klienta banky, který na svém účtu měl složeny cizí prostředky, došlo ke vzniku škody v případě, že pravomocným soudním rozhodnutím mu byla uložena povinnost zaplatit tyto prostředky a exekučně mu bylo strženo cca 80.000,- Kč postižením účtů a dalšího majetku ve prospěch jeho věřitelů, nemá v dané věci právní význam pro rozhodnutí. Podstatné je, náhrada jaké újmy (za co) je požadována. Předmětem řízení učinil žalobce nárok na náhradu za prostředky, jež složil na svém účtu u banky a které mu nebyly bankou vyplaceny, a nikoliv nárok na náhradu částek, jež dluží svým věřitelům a pro jejichž vymožení je vedena exekuce na jeho majetek, což je nárok založený na jiném skutkovém základě. Ostatně, jak dovodila judikatura, samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není skutečnou škodou ani ušlým ziskem (R 14/2005). V tomto směru je posouzení odvolacího soudu v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) však zakládá otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to výklad §6 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. z hlediska pasivní věcné legitimace Č. n. b. (dále i „ČNB“) ve sporu o náhradu škody způsobené jejím nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím.
Podle ust. §3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.
Podle ust. §6 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.
Podle ust. §6 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Č. n. b. nebo N. k. ú. nebo došlo-li u Č. n. b. nebo N. k. ú. k nesprávnému úřednímu postupu, jednají za stát tyto orgány.
Podle ust. §6 odst. 5 zák. č. 82/1998 Sb. úřad určený podle odstavců 1 až 4 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda žalovaný je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti, a tedy účastníkem příslušného právního vztahu, o nějž v řízení jde.
Ve sporech o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci je pasivně věcně legitimovaným subjektem stát (§3 zákona č. 82/1998 Sb.), který vystupuje v soukromoprávních vztazích, tj. i v odpovědnostních vztazích založených zákonem č. 82/1998 Sb., jako právnická osoba v rovném postavení. Za stát vystupuje v soudním řízení organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná a která sama nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ustanovení §6 odst. 4 cit. zák. výslovně stanoví, že Č. n. b. (a N. k. ú.) jedná jménem státu ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem při její vlastní činnosti. ČNB jako ústřední banka České republiky a orgán vykonávající dohled nad finančním trhem má status veřejnoprávního subjektu (resp. právnické osoby), kterému jsou svěřeny kompetence správního úřadu ve stanoveném rozsahu (§1 zákona o Č. n. b. č. 6/1993 Sb.). ČNB (na rozdíl od organizačních složek státu) má právní subjektivitu i způsobilost být účastníkem řízení, avšak ve sporech o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jedná pouze za stát, který je subjektem odpovědným za škodu, a tedy žalovaným (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 211/2002). Ustanovení §6 odst. 4 cit. zák. nezakládá namísto státu odpovědnost ČNB vůči poškozenému za škodu způsobenou její činností (nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem), nýbrž pouze stanoví její oprávnění jednat ve vymezených věcech náhrady škody za stát, který je nositelem odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu věci a neprovedení navržených důkazů, pak ve skutečnosti vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který nelze v dovolacím řízení při přípustnosti založené podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně uplatnit (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1066, popř. rozhodnutí publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 167/2004).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu