ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1190.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1190/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně R. G. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, zastoupené advokátem, o 7.229.107,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 251/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 13 Co 369/2006 - 89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.157,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, č. j. 18 C 251/2004-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 7.299.107,70 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené na věcech žalující společnosti, nacházejících se v objektu v P. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 8. 1994 byl proveden soupis movitých věcí žalobkyně na návrh příspěvkové organizace O. a Z. a M. M. k zajištění jejich pohledávky ve výši 6.750.000,- Kč, kterou měli vůči žalobkyni z titulu neuhrazeného nájemného za užívání budovy. Dne 3. 1. 1996 oznámila zaměstnankyně organizace O. na policii, že do objektu vnikl neznámý pachatel a odcizil asi 60 % všech věcí. Žalobkyni byl předán seznam věcí, které v prostorách zbyly. Usnesením Policie ČR bylo vyšetřování zastaveno s tím, že se nepodařilo zjistit skutečnosti, které by opravňovaly zahájit trestní stíhání konkrétní osoby. Ke dni 31. 12. 1997 byla příspěvková organizace O. zrušena a práva a závazky přešly na příspěvkovou organizaci Č. c. c. r., která dne 28. 12. 1998 sjednala se žalovanou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mj. též pohledávka za žalobkyní ve výši 6.750.000,- Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena důvodně a s ohledem na datum podání žaloby (16. 12. 2004) je nárok žalobkyně podle §106 obč. zák. promlčen. Ze skutkových zjištění totiž nevyplývá, že by ke škodné události došlo v době po 16. 12. 2001, naopak bylo zjištěno, že k tomu došlo již v roce 1996, kdy do místností, v nichž byly věci uloženy, vnikl neznámý pachatel, a nelze ani dovodit, že by ke škodné události došlo v době, kdy věci měla ve svém držení žalovaná, která je převzala až v souvislosti s uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1998. Ostatně smlouvou o postoupení pohledávek došlo v souladu s ust. §524 obč. zák. k postoupení pohledávek věřitele a smlouva nezaložila nástupnictví žalované ve vztahu k povinnostem, ale pouze k právům (pohledávkám).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. 13 Co 369/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám ohledně důkazního břemene uvedl, že žalobce musí tvrdit a prokazovat splnění základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a nebylo na žalovaném, aby prokazoval, že škoda nenastala v době po 16. 12. 2001, nýbrž na žalobkyni, že se tak stalo právě po 16. 12. 2001. Žalobkyně neprokázala protiprávní jednání žalované ani vznik škody, tím méně pak příčinnou souvislost. Její žalobní tvrzení zůstala jen ve zcela obecné rovině. Důkazy výslechem blíže nespecifikovaných pracovníků žalované byly navrženy v rozporu s ust. §205a o. s. ř., kromě toho svědci nebyli řádně označeni a povinnost k označení svědka nelze přenášet na jiného účastníka. Správný je závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen. Nebylo prokázáno, že by k jakékoli újmě došlo po 16. 12. 2001 (§106 odst. 2 obč. zák.). Nadto nájemní smlouva, na jejímž základě žalobce původně užíval nemovitost, zanikla dne 31. 12. 1992 a pokud žalobce nemovitost dále užíval, činil tak bez právního důvodu. Tehdejšímu vlastníkovi domu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli pohledávka z titulu dlužného nájemného, a nemohlo tedy dojít ke vzniku zástavního práva na movitých věcech ve smyslu §672 obč. zák.; tím méně pak mohla tato práva a povinnosti přejít na právního nástupce příspěvkové organizace O.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka soudům vytýká nesprávný závěr ohledně pasivní věcné legitimace, neboť se domáhá náhrady škody na žalované, která má věci v držení, a to i z titulu postoupení pohledávky, jedná se o výkon zadržovacího práva, a pasivně legitimována tedy je. Uvádí, že měla první možnost seznámit se fyzicky se stavem uskladněných věcí teprve v srpnu 2004, kdy zajistila jejich prohlídku znalcem, a toto datum považuje za rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Namítá, že soud dospěl k mylnému závěru, že celá škoda vznikla v souvislosti s vloupáním do prostor v roce 1996, kde byly věci uskladněny, což je zcela nepodložený skutkový závěr soudu. Je nepochybné, že k poškození části věcí docházelo i po vloupání v roce 1996, jen část škody vznikla odcizením věcí, a proto nárok mohl být promlčen jen částečně. Nedostatečné zjištění toho, co bylo odcizeno, neumožňuje žalobkyni specifikovat výši škody, nicméně odvolací soud mohl využít ust. §136 o. s. ř. a určit výši škody úvahou. Namítá, že na ní nelze spravedlivě požadovat, aby plně unesla důkazní břemeno, a dovozuje, že žalovaná byla odpovědnosti zproštěna pro nemožnost přesného zjištění rozsahu škody a přesného časového určení doby jejího vzniku. Jednání žalované, která zapříčinila znehodnocení věcí, i výkon zadržovacího práva, jenž směřoval k poškození zájmů žalobkyně, je jednáním v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, nejedná se o rozhodnutí zásadního právního významu, což ani žalobkyně netvrdí. Žalobkyně nebyla vůbec schopna blíže vymezit, kdy mělo ke škodě dojít, nesplnila svou povinnost tvrzení ani povinnost důkazní. Věcně legitimována ve sporu mohla být jedině v příspěvková organizace Č. c. c. r., neboť postoupením pohledávky nepřechází na postupníka závazky postupitele. Pokud byly žalované počátkem roku 1999 předány zbytky předmětných movitých věcí, nestala se tím osobou odpovědnou za škodu, která vznikla dávno předtím, než jí byly věci předány. Žalobkyně nebyla v řízení před soudem prvního stupně schopna specifikovat, kdy mělo ke škodě dojít, a následně v odvolacím řízení v rozporu s ust. §205a o. s. ř. začala tvrdit, že se o škodě dozvěděla až po 16. 12. 2001. Žalobkyně ostatně dobře věděla, že ke škodě došlo již v roce 1996, dokonce asistovala Policii ČR při vyčíslování škody, o čemž svědčí její tvrzení v protokolu ze dne 2. 5. 2006. Nepodložená jsou její tvrzení, že ke škodě došlo v důsledku porušení povinnosti žalované a že výkon jejích práv byl v rozporu s dobrými mravy; poté, co žalovaná zjistila, že zástavní právo patrně vůbec nevzniklo, vyzvala žalobkyni, aby si předmětné movité věci vyzvedla, ta to však do dnešního dne neučinila. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, z něhož vychází napadené rozhodnutí, o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.).
Občanský zákoník vychází z kombinace dvou promlčecích dob nároku na náhradu škody (§106 obč. zák.), a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i v případě, že běh druhé promlčecí doby ještě neskončil.
Závěr odvolacího soudu, že tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody uplynula v daném případě ještě před podáním žaloby, vychází ze skutkových zjištění o pravděpodobné příčině vzniku škody na uskladněných věcech v důsledku vloupání v r. 1996, když žádné jiné skutkové okolnosti, jež by po roce 2001 způsobily škodu na věcech, nebyly prokázány a prokázáno nebylo ani nějaké protiprávní jednání žalované, jež by mohlo zapříčinit vznik škody, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je promlčen uplynutím objektivní promlčecí doby, jsou zcela bez významu její další vesměs skutkové námitky o tom, kdy se o škodě dozvěděla a kdy měla možnost si věci poprvé prohlédnout. Vědomost poškozeného o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá, se váže pouze k počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolá-li se dlužník důvodně promlčení, soud žalobu zamítne, aniž by zkoumal, zda uplatňované právo věřitele existuje či nikoliv (R 29/1983).
Jestliže dovolatelka namítá, že ke škodě mohlo dojít až po vloupání v roce 1996, předkládá vlastní verzi skutkového stavu a z toho vyplývá i její právní názor, že nárok není promlčen. Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje jiný právní závěr, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani paušální námitka, že výkon zadržovacího práva žalované byl v rozporu s dobrými mravy. Nehledě k tomu, že žalovaná zadržovací právo k věcem žalobkyně neměla, nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle skutkových okolností konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004). Právní otázka splňuje totiž atribut zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde jen o posouzení jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203).
Ani otázka důkazního břemene není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu. Odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku správně vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat předpoklady odpovědnosti žalované za škodu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 20.000,- Kč [odměna z částky určené podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.,(dovolací řízení bylo zahájeno dne 29. 1. 2007), krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 9. 2. 2007), vše navýšeno o 19% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 24.157,- Kč. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení k rukám advokáta žalované v souladu s ust. §149 odst. 1 o. s. ř
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu