ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1499.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1499/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) T. O2 C. R., a. s., a 2) S. Š., zastoupené advokátem, o uvedení domu do původního stavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 335/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 15 Co 65/2006 - 259, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 21 C 335/2002-177, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaní uvedli na vlastní náklady do původního stavu rodinný dům v L. čp., a to především zpevněním podloží a opravou trhlin; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené na domě žalobce při provádění výkopových prací. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem rodinného domu čp. v L., v jehož blízkosti druhá žalovaná prováděla na jaře 1998 pro objednatele (první žalovanou) výkopové práce za účelem pokládky telefonních kabelů, a to na základě územního rozhodnutí na zemní práce vydaného dne 29. 10. 1997 Stavebním úřadem Městského úřadu v R. n. L. Dne 31. 3. 1998 podal žalobce na oddělení policie trestní oznámení, že výkopové práce jsou prováděny před jeho domem a stěžoval si především na neodborně provedený výkop, v jehož důsledku mělo dojít k poškození stability domu a k prasklinám ve zdech a podlaze v některých místnostech, a jeho žádosti, aby výkop byl proveden mimo jeho dům, stavbyvedoucí organizace provádějící výkop nevyhověl. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody uvedením do předešlého stavu je podle §106 obč. zák. promlčen. Žalobce již dne 31. 3. 1998 věděl o vzniku škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, neboť situaci řešil s pracovníky obou žalovaných. Žaloba byla podána dne 17. 4. 2001, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která uplynula již dne 31. 3. 2000.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 15 Co 65/2006-259, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil nárok podle §420 obč. zák. a s ohledem na vznesenou námitku promlčení správně aplikoval §106 obč. zák. Skutečnost, že žalobce se o škodě dozvěděl dne 31. 3. 1998, vyplývá z jeho výpovědi i z trestního oznámení, které učinil na Policii ČR téhož dne. Tento den již věděl, že výkopové práce provádí druhá žalovaná a již předtím věděl o tom, že stavební práce jsou prováděny pro první žalovanou, o čemž svědčí jeho stížnosti adresované stavebnímu úřadu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na náhradu škody je promlčen v dvouleté subjektivní promlčecí době, nepřípadný je proto odkaz žalobce na objektivní desetiletou promlčecí dobu a je nadbytečné doplňovat řízení důkazy navrženými žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů vyjmenovaných v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel rekapituluje skutkový stav věci a nesouhlasí se závěrem soudů, že jeho nárok na náhradu škody je promlčen. Jestliže dne 31. 3. 1998 podal podnět v jiném řízení, neznamená to, že stejný den byl seznámen se škodou a s osobou, která za ni odpovídá. Uvádí, že záležitost poškození stavby není záležitostí jednorázovou, jde o technický a technologický proces, který má své trvání a průběh, když tento proces může trvat v řádu dní, týdnů, měsíců, ale i roků. V dalších námitkách popisuje proces vzniku škody v závislosti na provedených výkopových pracích. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval všemi navrženými důkazy, a proto nemohl dospět ke spolehlivým skutkovým závěrům. Rozsudek soudu prvního stupně označil za předčasný. V doplnění dovolání dále uvedl, že je otázkou, zda žaloba byla skutečně podána až dne 17. 4. 2001 či zda se tak stalo již dříve faxovým podáním ze dne 30. 3. 2001. V ostatním opakuje argumenty již předestřené, vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že se o škodě a odpovědné osobě dozvěděl již v den výkopu, a uvádí, že zjištěný skutkový stav odporuje stavební teorii a veškerým stavebním zkušenostem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Obě žalované v podstatě shodně ve svých vyjádřeních k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Vlastní posouzení počátku a konce běhu subjektivní promlčecí lhůty vychází z ust. §106 odst. 1 obč. zák. Dovolatel v podaném dovolání pouze rekapituluje průběh řízení a svoje skutková tvrzení. Navrhly odmítnutí odvolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky dovolatele se týkají především otázek skutkových a spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Dovolací důvod se totiž neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001).
Přípustnost dovolání nezakládá paušální námitka nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Její počátek stanovil soud na základě výsledků řízení a jeho závěr v tomto směru je podložen skutkovými zjištěními. Po právní stránce soudy obou stupňů odůvodnily promlčení nároku uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody (dne 31. 3. 1998), a uplynula před podáním žaloby (17. 4. 2001). Z právního pohledu je posouzení otázky promlčení v souladu se zákonem (srov. §106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou, takže nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud posuzoval otázku promlčení na základě konkrétních skutkových zjištění, přičemž závěr, kdy se žalobce o vzniku škody dozvěděl, je otázkou skutkovou.
Ostatně i v případě, že by žaloba byla podána již dříve dne 30. 3. 2001, byl by nárok na náhradu škody promlčen. Další námitky mají povahu stavebnětechnických a technologických úvah, které přípustnost dovolání nezakládají.
Kromě skutkových námitek a stavebnětechnických úvah, dovolatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní a v čem spočívá nesprávnost právního posouzení rozhodnutí odvolacího soudu. Ani dovolací soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v neprovedení navržených důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládá ani případná vada řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ. Ostatně návrhy žalobce na provedení dalšího dokazování byly soudy zamítnuty s řádným odůvodněním, nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo rozhodnuto.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, první žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly a vzhledem k tomu, že dovolání žalobce je evidentně nepřípustné, nebyla druhé žalované v rámci náhrady účelně vynaložených nákladů přiznána náhrada za vyjádření k dovolání sepsaného advokátem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu