ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2302.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2302/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň a) J. Č., a b) K. Č., obou zastoupených advokátem, proti žalované JUDr. I. G., zastoupené advokátkou, za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 6/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č.j. 39 Co 198/2007-228, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č.j. 39 Co 198/2007-228, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2007, č.j. 16 C 6/2000-198, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly na žalované advokátce náhrady škody ve výši 1,030.421,50 Kč, která měla být způsobena jejich právnímu předchůdci K. Č. pochybeními žalované jako jeho právní zástupkyně při uplatňování jeho nároku na vydání nemovitostí v katastrálním území L. (dále jen „nemovitosti“). Uplatněná částka se skládá z náhrady za nevydanou nemovitost (1.000.000,- Kč) a z náhrady nákladů neúspěšného řízení o vydání nemovitosti (30.421,50 Kč).
Poté, co mezitímní rozsudek ze dne 25. 2. 2005, č.j. 16 C 6/2000-134, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 shledal uplatněný nárok co do základu důvodným, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, č.j. 39 Co 431/2005-172, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 1. 2007, č.j. 16 C 6/2000-198, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako zmocněnec právního předchůdce žalobkyň uplatňovala jeho nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění do 9. 6. 1992 (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), proti povinným osobám, které dne 25. 4. 1991 a poté opětovně dne 17. 9. 1991 vyzvala k vydání nemovitostí, avšak ony jejím výzvám nevyhověly. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 6. 1997, č.j. 12 C 130/92-186 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1998, č.j. 35 Co 434/97-210), žalobu o vydání nemovitostí zamítl pro nedostatek výzvy podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (u první výzvy nebylo prokázáno její doručení povinným osobám, druhá výzva neměla požadované náležitosti) a následnou prekluzi nároku oprávněné osoby. Přestože žalovaná nenavrhla podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 připuštění dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1998, č.j. 35 Co 434/97-210, dovolání podala a toto dovolání bylo dovolacím soudem jako nepřípustné odmítnuto. Dne 2. 4. 1999 právní předchůdce žalobkyň opětovně požádal Ministerstvo financí České republiky (dále jen „ministerstvo“) o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Bez ohledu na závěry vyslovené v rozsudcích soudů obou stupňů v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 130/92 ministerstvo po přezkoumání spisové dokumentace dospělo k závěru, že nebylo prokázáno, že by povinné osoby nabyly nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo že by při jejich získání byly jinak zvýhodněny, a přiznalo právnímu předchůdci žalobkyň finanční náhradu ve výši 266.313,- Kč, jež se po jeho smrti stala předmětem vypořádání v dědickém řízení. Při úvaze o odpovědnosti žalované soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná tím, že nepodala za svého klienta řádnou výzvu k vydání nemovitostí podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., porušila svou povinnost hájit a prosazovat zájmy a práva klienta s náležitou odbornou péčí ve smyslu §14 a §22 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, ve znění do 30. 6. 1996 (dále jen „zákon č. 128/1990 Sb.“). Jelikož však právní předchůdce žalobkyň požádal ministerstvo o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti a ministerstvo mu uvedenou náhradu poskytlo, tvrzená škoda spočívající v nevydání věci – domu č.p. 263 v katastrálním území L. (dále jen „předmětný dům“) mu nevznikla. Z tohoto důvodu obvodní soud neshledal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a žalobkyněmi tvrzenou škodou, neboť žalované nelze přičítat k tíži, že žalobkyně (resp. jejich právní předchůdce) požádaly o poskytnutí finanční náhrady, ani to, v jaké výši jim tato náhrada byla vyplacena. Námitku promlčení soud neuznal důvodnou s tím, že tříletá objektivní i dvouletá subjektivní promlčecí doba začaly běžet dnem právní moci zamítavého rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 12 C 130/92 (17. 2. 1998), takže žaloba v projednávané věci podaná 5. 1. 2000 byla podána před uplynutím promlčecích dob.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č.j. 39 Co 198/2007-228, rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a vedlejším účastníkem potvrdil, změnil jej ohledně nákladů řízení mezi žalobkyněmi a žalovanou, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v předchozím průběhu řízení soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předpokládal-li zákon č. 87/1991 Sb. buď vydání nemovitosti nebo vyplacení finanční náhrady, nikoli však obojí, a byla-li žalobkyním finanční náhrada poskytnuta, tvrzená škoda jim nevznikla. Za této situace zjištěné porušení právní povinnosti žalovanou nevyvolalo ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyň žádný následek, a tudíž není dána příčinná souvislost mezi tímto porušením a tvrzenou škodou. Shodně se soudem prvního stupně posoudil i otázku promlčení. Z těchto důvodů rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a v němž odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že jejich právnímu předchůdci nevznikla tvrzená škoda. Zdůrazňují, že zákon č. 87/1991 Sb. umožňuje oprávněné osobě požadovat namísto vydání nemovitosti finanční náhradu pouze v případech výslovně uvedených v §7 odst. 3, 4 a 5 zákona, tj. byla-li vydávaná nemovitost zhodnocena či znehodnocena, případně stala-li se neoddělitelnou součástí jiné věci. Tato náhrada náleží oprávněné osobě rovněž tehdy, jestliže jí nemovitost nelze vydat pro stanovenou překážku
(§8 zákona č. 87/1991 Sb.). V dané věci však předmětná nemovitost nebyla vydána v důsledku prekluze nároku způsobené pochybením právní zástupkyně oprávněného. Nárok na poskytnutí náhrady právní předchůdce žalobkyň uplatnil v zákonné lhůtě pouze z opatrnosti pro případ, že by držitelé nemovitostí nebyli shledáni osobami povinnými k jejich vydání. Dovolatelky odmítají rovněž závěr, podle něhož „způsobená škoda byla nahrazena odškodněním poskytnutým podle zákona č. 87/1991 Sb.“ Smyslem náhrady poskytnuté podle citovaného zákona je zmírnění (resp. částečná náprava) vzniklých křivd – nejedná se o institut sloužící k náhradě škody způsobené protiprávním jednáním. V posuzované věci vznikla pochybením žalované právnímu předchůdci dovolatelek škoda spočívající v nevydání předmětného domu. Její výše odpovídá hodnotě domu v okamžiku vzniku škody, tj. ke dni 17. 2. 1998, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o jeho vydání. Z těchto důvodů dovolatelky navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňový rozsudek zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 1. 2007 rozhodl ve věci jinak než rozsudkem ze dne 25. 2. 2005 proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 22. 3. 2006) a je opodstatněné.
Podle §22 odst. 1 věty první zákona č. 128/1990 Sb. advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se advokát uvedené odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti objektivní (tj. bez zřetele k zavinění) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004).
Škodu soudní praxe pojímá jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno – nebýt škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ušlým ziskem je proto rovněž majetková újma spočívající v zániku restitučního nároku na vydání nemovitosti, neboť se jedná o majetkový prospěch oprávněné osoby, který bylo možno s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat a k němuž v důsledku jednání škůdce (škodné události) nedošlo. Předpokladem odpovědnosti advokáta za tuto škodu je vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody, tedy tím, že restituční nárok poškozeného zanikl prekluzí, a mezi okolností, jež toho byla příčinou, tedy opomenutím advokáta včas a řádně tento nárok uplatnit. Škoda přitom vzniká marným uplynutím prekluzivní lhůty dle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy nárok na vydání nemovitosti zanikl, a tedy bez ohledu na to, zda byla či nebyla restituční žaloba proti povinné osobě podána. Proto soudní rozhodnutí o žalobě na vydání věci na prekluzi, a tedy na ztrátě restitučního nároku oprávněné osoby nemohlo již nic změnit (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, publikovaného pod C 4651 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 899/07).
Pro posuzovanou věc z uvedeného vyplývá, že v důsledku vadného uplatnění nároku na vydání nemovitosti žalovanou vznikla právnímu předchůdci žalobkyň škoda v podobě ušlého zisku, který bylo možno při pravidelném běhu věcí důvodně očekávat, neboť právě o uvedenou nemovitost se jeho majetek oproti očekávání nezvětšil. Z hlediska posouzení vzniku škody, je nerozhodné, že byla ministerstvem poskytnuta finanční náhrada za nevydanou nemovitost. K vyplacené finanční náhradě lze přihlédnout toliko při určení výše škody existující v majetkové sféře žalobkyň v době vyhlášení rozhodnutí (§154 odst. 1 o.s.ř.). Rovněž okolnost, že zákon č. 87/1991 Sb. předpokládal buď vydání nemovitosti, nebo finanční náhradu, odpovědnost žalované za škodu nevylučuje, neboť nelze přehlédnout, že hodnota nemovitosti v době, kdy zanikl nárok na její vydání, nemusí být totožná s finanční náhradou; vydání nemovitosti je primární formou uspokojení restitučního nároku a finanční náhrada přísluší oprávněné osobě pouze v zákonem stanovených případech, kdy vydání nemovitosti brání zákonná překážka anebo zákon umožňuje (za stanovených podmínek) oprávněné osobě volbu způsobu uspokojení jejího nároku (srov. §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu (tj. existenci škody a navazující příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody) v rozporu hmotným právem.
Žalobou byl uplatněn též nárok na náhradu skutečné škody vzniklé vynaložením nákladů v řízení o vydání nemovitosti. Předpoklady odpovědnosti za tuto skutečnou škodu nejsou totožné s předpoklady odpovědnosti za ušlý zisk spočívající v nevydání nemovitosti, rovněž otázku promlčení je třeba posoudit ve vztahu k tomuto samostatnému nároku zvlášť, avšak odvolací soud ani soud prvního stupně se tímto nárokem nezabýval; řízení proto trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. Při posouzení otázky promlčení, jejíž řešení je s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení zásadně prvořadé (srov. stanovisko uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, pod č. 29), nepřehlédne soud prvního stupně (odvolací soud) závěry vyslovené ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 721/2005). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu