ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2856.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2856/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. b. d. p. v. a s. g., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 115/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 35 Co 396/2006-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 35 Co 396/2006-76, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 12. 4. 2006, č. j. 27 C 115/2005-62, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu proti státu na zaplacení 51.168,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Ú. n. L., pobočka L., které pro promlčení skončilo zastavením trestního stíhání osob obžalovaných z trestného činu krádeže osobního počítače s příslušenstvím a tiskárny z kanceláře žalobce, k němuž se žalobce připojil jako poškozený s nárokem na náhradu škody, a vznikem škody ve výši hodnoty těchto odcizených věcí neexistuje vztah příčinné souvislosti. Okolnost, že žalobce v trestním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl vydání požadovaného rozhodnutí o náhradě škody, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, ale není příčinou vzniku škody, neboť zastavení trestního stíhání nebránilo žalobci domáhat se téhož nároku v občanskoprávním řízení; navíc není zřejmé, zda a v jakém rozsahu by byl eventuálně v trestním řízení vůči škůdci úspěšný (nárok na náhradu škody totiž může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li nebo nemohl-li poškozený v důsledku nesprávného úředního postupu úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo mu škodu způsobil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z přesvědčení, že „jsou zde skutečnosti, které mají ve věci zásadní význam“, a to „zda pochybením soudu v trestním řízení, pro které bylo nutno trestní řízení zastavit, bylo negováno procesní postavení žalobce“, „zda došlo nesprávným postupem soudu k poškození žalobce“, zda za této situace „je možno či nutno dovozovat povinnost žalobce zahájit nové soudní řízení a opětovně v takovém řízení znovu uplatňovat svůj již jednou soudně uplatněný nárok“, „jak nesprávný úřední postup dopadá na procesní postavení žalobce v případném jiném řízení z hlediska důkazního břemene“, a „zda lze přípis Krajského soudu v Ú. n. L. – pobočka v L. ze dne 22. 4. 2004 chápat jako uznání nároku“. Namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly ve věci správně, po provedeném dokazování nesprávně posoudily a hodnotily provedené důkazy a prokázané či nesporné skutečnosti a z nich pak dovodily i nesprávné právní závěry. Ohledně podstatných skutečností plně odkázal na obsah všech svých dosavadních podání a tvrzení ve věci a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto, neboť se nejedná o otázku zásadního právního významu (viz v obdobné věci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2073/2006). Žalobce neuplatnil svůj nárok na náhradu škody občanskoprávní cestou a ani z titulu pojištění, ač tak učinit mohl, takže neprokázal vznik škody, která by byla v příčinné souvislosti s průtahy v trestním řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. článku II. části první zákona č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem krajského soudu v trestním řízení vedeném proti osobám podezřelým z krádeže žalobcových věcí a vznikem škody ve výši hodnoty odcizených věcí a ani žádná z dalších otázek uvedených v dovolání nejsou otázkami zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění (srov. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud, ostatně ani soud prvního stupně, nepochybil.
Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1820, C. H. BECK, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007) dovodil, že okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl vydání požadovaného soudního rozhodnutí, sama o sobě škodu nepředstavuje; majetková újma je odškodnitelná, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy jestliže průtahy v řízení byly příčinou újmy, spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena. Škoda ve výši uplatněné pohledávky vzniká věřiteli, jestliže takovou pohledávku skutečně měl, v případě věcného rozhodnutí by se svým nárokem uspěl a přiznaná pohledávka by byla z majetku dlužníka uspokojena. Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno [zjištěný skutkový stav věci nemůže být vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. podroben dovolacímu přezkumu], že nebýt nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích trestního řízení, byli by obžalovaní shledáni vinnými z trestného činu krádeže a byla by jim současně uložena povinnost nahradit žalobci škodu v požadované výši (soud v trestním řízení má také možnost odkázat poškozeného se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní), nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Zároveň nebylo tvrzeno ani prokazováno, že žalobce pozbyl možnost vymoci svůj nárok vůči pachatelům právě v důsledku průtahů trestního řízení. Neobstojí pak ani námitka, že nárok na náhradu škody uplatněný proti škůdci v adhezním řízení by se v důsledku průtahů promlčel, neboť připojí-li se poškozený se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, promlčecí doba ve smyslu §112 obč. zák. po dobu řízení neběží, tj. staví se, a pokračuje až po právní moci rozhodnutí, kterým se trestní stíhání končí.
Je tedy zřejmé, že zásadní právní význam nelze napadenému rozhodnutí pro řešení podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou průtahy v soudním řízení (tedy ani pro řešení ostatních od toho odvozených otázek vymezených v dovolání) přisuzovat, takže dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu