ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3158.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3158/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně A. E., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. J. Č., notářky, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 43/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2006, č. j. 21 Co 167/2006-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici JUDr. J. Č., k rukám jejího zástupce, na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na státu náhrady škody ve výši 10.245.537,- Kč, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudu a notářky v řízení o dědictví po M. S. Nesprávný úřední postup spatřovala jednak v tom, že soud nevykonával řádně dohled nad výkonem funkce částečného správce dědictví V. E., jednak v tom, že jí bylo znemožněno nakládat s polovinou nemovitostí (jejichž součást tvořil hotel), kterou prodala M. S., poté od kupní smlouvy odstoupila, a přesto tato polovina nemovitostí nebyla vyňata ze soupisu aktiv dědictví. Požadovala nahradit škodu spočívající v úroku z hodnoty předmětných nemovitostí, v nájemném za zařízení hotelu, v zaplacené dani z nemovitostí, v nákladech právního zastoupení, v úrocích z půjčky u Č. s., v ušlé mzdě její a jejího manžela, v ušlém nájemném z nemovitostí, v ušlém čistém zisku z provozu hotelu a v nákladech souvisejících s půjčkou od soukromé osoby, včetně nákladů exekuce.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, č. j. 11 C 43/2005-108, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako prodávající uzavřela dne 26. 10. 1995 s M. S. jako kupujícím kupní smlouvu ohledně ideální poloviny domu na pozemku p.č. 137/1 v katastrálním území H. v P., že ve prospěch M. S. bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí k převáděnému podílu na nemovitostech, že kupující nezaplatil kupní cenu a dne 15. 1. 1996 zemřel, že předmětné nemovitosti byly pojaty do soupisu aktiv dědictví, že se žalobkyně nejprve přihlásila do dědického řízení se svou pohledávkou z kupní ceny, že však 12. 1. 1998 od kupní smlouvy odstoupila a 27. 10. 1998 podala k Okresnímu soudu v Jičíně žalobu o určení, že je vlastníkem uvedených nemovitostí, a že řízení bylo přerušeno do skončení dědického řízení, které dosud probíhá. Správcem části dědictví byl ustanoven V. E., jenž byl notářkou opakovaně vyzýván k předložení dokladů souvisejících se správou dědictví, byla mu uložena pořádková pokuta, bylo nařízeno jeho předvedení a nakonec byl pro nečinnost soudem funkce zproštěn. V dědickém řízení byli postupně zjišťováni potenciální dědicové, vzhledem ke značnému počtu a výši pohledávek uplatněných věřiteli zůstavitele všichni dědicové dědictví odmítli a usnesením ze dne 20. 4. 2005 soud nařídil likvidaci dědictví. Soud prvního stupně posuzoval vztahy mezi účastníky v době do 15. 5. 1998 podle zákona č. 58/1969 Sb. a po tomto datu podle zákona č. 82/1998 Sb. a dovodil, že žalobkyni nevznikla škoda nesprávným úředním postupem ani nezákonným rozhodnutím v dědickém řízení podle žádného z obou citovaných zákonů. Soud připustil, že dědické řízení trvá dlouhou dobu, což bylo způsobeno nutností zjišťovat okruh dědiců, jakož i značným počtem věřitelů, kteří uplatnili své pohledávky vůči zůstaviteli. Zdůraznil, že žalobkyně není účastníkem dědického řízení, že tedy nemohlo být průtahy v tomto řízení porušeno její právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a že i kdyby k takovému porušení došlo, právní řád neumožňuje za to přiznat žalobkyni jakoukoli satisfakci s výjimkou vyslovení, že toto právo bylo porušeno. Žalobkyni rovněž nebylo nesprávným úředním postupem soudu či notáře znemožněno nakládat s nemovitostmi, které převedla kupní smlouvou na zůstavitele. Sporná jedna polovina nemovitostí byla notářem správně pojata do soupisu aktiv dědictví, neboť se jednalo o majetek, k němuž zůstavitel nabyl vlastnické právo ještě před svou smrtí. Odstoupením od kupní smlouvy (doručeným státu jako jedinému nástupci zůstavitele poté, co všichni zjištění potenciální dědici odmítli dědictví) byla smlouva zrušena od počátku, obnovilo se vlastnictví žalobkyně, která tak mohla nadále s nemovitostmi nakládat bez ohledu na případný souhlas notáře. K obnovení zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně bylo třeba buď deklaratorního rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, anebo souhlasné prohlášení či potvrzení, o kterých však žalobkyně ani netvrdila, ani z dědického řízení neplyne, že by je požadovala po soudu či notáři. Volba postupu byla tedy na žalobkyni a průběh dědického řízení neměl od data odstoupení od smlouvy na obnovení vlastnického práva žalobkyně vliv. Pochybení soudu neshledal soud ani ve vztahu k ustanovení V. E. správcem části dědictví, neboť tak učinil k návrhu všech původních osob povolaných k dědictví v době, kdy tyto osoby ještě dědictví neodmítly. Ze strany soudu i notáře pak byly využity veškeré zákonné možnosti a prostředky pro vynucení povinností správce dědictví v době, kdy toho bylo pro účely dědického řízení třeba (pořádková pokuta, předvedení, zproštění funkce). Pokud V. E. způsobil žalobkyni při výkonu své funkce škodu, odpovídá za ni on. Soud prvního stupně uzavřel, že neshledal nesprávný úřední postup soudu či notářky v dědickém řízení a neshledal ani příčinnou souvislost mezi tímto postupem a žalobkyní tvrzenou škodou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 6. 2006, č. j. 21 Co 167/2006-153, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do 5.245.537,- Kč, v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), nepřipustil změnu žaloby požadující dalších 1.000.000,- Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (výrok II), v části zamítající žalobu ohledně částky 5.000.000,- Kč rozsudek potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV a V). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, odkázal na jeho odůvodnění a dodal, že zařazení spoluvlastnického podílu na nemovitostech do aktiv dědictví bylo opodstatněné a tvrzení žalobkyně jako osoby stojící vně dědického řízení o jejím vlastnickém právu nesplňovalo předpoklady §175k odst. 3 o.s.ř., aby se k těmto aktivům nepřihlíželo. To však nemohlo bránit žalobkyni v uplatnění jejího vlastnického práva a bylo její věcí, proč nenakládala s nemovitostmi tak, aby jí nevznikla tvrzená majetková újma. Nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu vzniklou porušením povinností správce dědictví, neboť podle §175f odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004 správce dědictví odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti jeho výrokům II, III a V) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Za otázky zásadního právního významu označuje 1) dosud neřešenou otázku přípustnosti uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v případech, kdy prvoinstanční soud rozhodoval podle právní úpravy platné před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a odvolací řízení proběhlo již za účinnosti tohoto zákona; 2) rovněž dosud neřešenou otázku, zda existuje odpovědnost státu za faktické bránění v uplatnění vlastnického práva v důsledku nevyhovění žádosti o vydání osvědčení o tom, že majetek původně zahrnutý do aktiv dědictví přestal být součástí těchto aktiv; 3) otázku řešenou v rozporu s konstantní judikaturou, zejména s rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 916/2003, podle něhož stát odpovídá za škodu i těm, kteří nejsou účastníky řízení, když doba takového řízení překračuje rozumné meze a je dokonce soudem konstatováno, že takové řízení je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Nesprávnost výroku II spatřuje dovolatelka v tom, že částka 1.000.000,- Kč nepředstavuje nový nárok, ale nárok zahrnutý do celkově požadované částky 5.000.000,- Kč požadované z titulu náhrady škody s tím, že po účinnosti novely zákona č. 82/1998 Sb. zákonem č. 160/2006 Sb. žalobkyně pouze specifikovala část svého nároku s odkazem na možnost danou touto novelou. V řízení před soudem prvního stupně nemohl být tento nárok uplatněn, neboť novela nabyla účinnosti až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nicméně s ohledem na prioritu mezinárodního práva a na závazky žalované ze smluv o ochraně lidských práv a svobod, jejichž obsah je dotvářen judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, existovalo toto právo žalobkyně již před nabytím účinnosti citované novely. Dle názoru žalobkyně odvolací soud aplikoval právo v rozporu s mezinárodně uznávanými principy o odpovědnosti státu za morální škody, s ustanovením §216 odst. 2 o.s.ř i s přechodnými ustanoveními zákona č. 160/2006 Sb., z nichž vyplývá, že odpovědnost podle citované novely se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí její účinnosti. K potvrzujícímu meritornímu výroku III dovolatelka uvádí, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť i když platně odstoupila od smlouvy, žalovaná pokračovala v řízení, jako by součástí aktiv dědictví zůstala i ta část majetku, která odstoupením znovu připadla žalobkyni, která se pak nemohla domoci vydání soudního rozhodnutí potřebného pro změnu údajů v katastru nemovitostí, a byla tak fakticky omezena po celou dobu dědického řízení ve výkonu svého vlastnického práva. Podle názoru dovolatelky již sama skutečnost, že odstoupila od smlouvy, měla být dostatečným důvodem pro vynětí jejího majetku z aktiv dědictví a mělo jí být umožněno v příslušném řízení prokázat, že opět nabyla svého vlastnictví, a na tomto základě vyznačit tuto skutečnost v katastru. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila napadené rozhodnutí za správné a spravedlivé a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že dovolání žalobkyně je nepřípustné a zjevně bezdůvodné, a navrhla proto, aby bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Pokud dovolatelka napadá výrok II napadeného rozsudku, jímž odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, nutno konstatovat, že uvedený výrok není výrokem potvrzujícím ani měnícím a především není rozhodnutím ve věci samé, proto ustanovení §237 o.s.ř. přípustnost dovolání proti němu nezakládá, a jelikož uvedené rozhodnutí není uvedeno ani v taxativním výčtu dalších rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§238, §238a a §239 o.s.ř.), lze uzavřít, že dovolání proti výroku II napadeného rozsudku není přípustné.
Tvrzení dovolatelky, že částka 1.000.000,- Kč nepředstavuje nový nárok, ale nárok obsažený v částce 5.000.000,- Kč již dříve v řízení uplatněné, neodpovídá skutkovému vymezení žalobou uplatněných nároků. Z toho pak vyplývá též irelevantnost úvah dovolatelky o existenci jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy před účinností zákona č. 160/2006 Sb. s ohledem na prioritu mezinárodních závazků na ochranu lidských práv a svobod. Nebyl-li totiž tento nárok v řízení před soudem prvního stupně uplatněn a jeho uplatnění v odvolacím řízení odvolací soud nepřipustil (přičemž toto jeho rozhodnutí dovolacímu přezkumu nepodléhá – viz výše), nemohl odvolací soud o opodstatněnosti tohoto nároku vůbec rozhodovat.
Žalobkyně dovoláním dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé (III), jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku tak lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky zásadního významu.
Otázku, zda existuje odpovědnost státu za faktické bránění v uplatnění vlastnického práva v důsledku nevyhovění žádosti o vydání osvědčení o tom, že majetek původně zahrnutý do aktiv dědictví přestal být součástí těchto aktiv, za zásadně právně významnou považovat nelze, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, když odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že soud ani notářka svým postupem v dědickém řízení žalobkyni v nakládání s jejím majetkem nikterak nebránily, a že tedy mezi postupem soudu, popřípadě notáře a žalobkyní tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Primárně skutkový závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem soudu (notářky) v dědickém řízení a žalobkyní tvrzenou škodou přitom dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. úspěšně zpochybnit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1024/2007).
Otázka, zda stát odpovídá za škodu i těm, kteří nejsou účastníky řízení, když doba takového řízení překračuje rozumné meze a je dokonce soudem konstatováno, že takové řízení je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kterou dle názoru dovolatele řešil odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou (zejména rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 916/2003), napadené rozhodnutí zásadně významným nečiní, neboť toto rozhodnutí na řešení uvedené otázky nespočívá (neopodstatněnost uplatněného nároku nedovodil odvolací soud proto, že by žalobkyně nebyla účastníkem řízení, naopak odvolací soud výslovně uvedl, že ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby poškozený byl účastníkem řízení, v jehož rámci došlo k nesprávnému úřednímu postupu – viz str. 6 poslední odstavec rozsudku odvolacího soudu).
Námitka, že žalobkyně se nemohla domoci vydání soudního rozhodnutí potřebného pro změnu údajů v katastru nemovitostí, neobstojí v situaci, kdy soudy obou stupňů neshledaly v řízení o určení vlastnictví (které bylo procesně regulérním postupem přerušeno) ani v dědickém řízení neodůvodněné průtahy, a kdy žalobkyně nevyužila možností, které měla, aby se výkonu svých vlastnických práv mohla ujmout.
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech odvolacího řízení (V), ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za stavu, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, proto by byla povinna nahradit žalované a vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení. Žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Vedlejší účastnice má právo na náhradu nákladů v celkové částce 10.300,- Kč. Tyto náklady sestávají z odměny za vyjádření k dovolání sepsané advokátem v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, 16 odst. 2, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu