ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3858.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3858/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. K., za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupené Č. p., a.s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 99/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006, č. j. 17 Co 289/2003-400, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po částečném zpětvzetí a rozšíření žaloby domáhal zaplacení částky 1.900.511,90 Kč na náhradě škody sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění (1.860.000,- Kč), z náhrady za zvýšenou spotřebu elektrické energie a vody za období od 1. 12. 1997 do 25. 11. 2002 (39.172,50 Kč) a z náhrady nákladů na cestovné v souvislosti s léčením (1.339,40 Kč), s tím, že uvedená škoda mu vznikla v důsledku dopravní nehody ze dne 30. 5. 1996 způsobené žalovaným, kdy utrpěl těžké zdravotní postižení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č. j. 7 C 99/99-341, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.458.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, ohledně částky 442.511,90 Kč žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rovněž o povinnosti žalobce zaplatit státu soudní poplatek. Z lékařského posudku Doc. MUDr. Z. K., CSc., zjistil, že žalobce je v důsledku poúrazové kvadruplegie zcela vyloučen z dřívějších aktivit, není soběstačný, je významnou měrou odkázán na pomoc druhé osoby, a úraz tak zcela vyloučil jakékoliv jeho ambice v pracovním, společenském a osobním životě. U zdravotního stavu žalobce lze předpokládat možné zhoršení zbytkové funkční schopnosti v oblasti motorické i v oblasti vegetativních funkcí. Ztížení společenského uplatnění žalobce znalec ohodnotil na 3.600 bodů s doporučením zvýšení náhrady. Soud prvního stupně zohlednil věk 31 let, v němž se žalobci úraz přihodil, kdy kulminuje zapojení do sociálních, rodinných a dalších společenských vazeb, a skutečnost, že u žalobce byla zcela negována možnost volby povolání, volby životního partnera, zapojení do kulturních a sportovních aktivit, výrazně snížena možnost jeho osobního uplatnění a dalších běžných životních aktivit; přihlédl i k životním nákladům, jež by musel žalobce vynaložit při alespoň minimální snaze o návrat k dosavadnímu způsobu života, jež se projevuje např. úsilím o zajištění samostatného bydlení reflektujícího jeho současný zdravotní stav, a které jsou taktéž výrazně vyšší oproti běžným životním nákladům, a dospěl tak k závěru, že jsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), které stanovil v rozsahu patnáctinásobku základního bodového ohodnocení, tj. ve výši 1.458.000,- Kč po odečtení částky odpovídající rozsahu jeho spoluzavinění (10%), a to i přesto, že nebylo pochyb o tom, že žalobce není osobou, jejíž sportovní, kulturní či jiné zapojení do životních aktivit by bylo možno hodnotit jako mimořádné a na vysoké úrovni. Nárok na náhradu nákladů vynaložených příbuznou při cestách na návštěvy žalobce v rehabilitačním ústavu neshledal důvodným, neboť tyto náklady vynaložila příbuzná, žalobce proto k jejich náhradě není aktivně věcně legitimován. Žalobu ohledně náhrady věcné škody zamítl poté, co dospěl k závěru, že žalobce v řízení v této souvislosti neprokázal vznik škody, resp. nedoložil, že by vynaložil faktické finanční částky na úhradu zvýšené spotřeby elektrické energie a vody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, č. j. 17 Co 289/2003-400, poté, co připustil změnu žaloby ohledně zaplacení dalších 486.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, žalobu v tomto rozsahu zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 442.511,90 Kč, ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že s ohledem na závažnost poškození zdraví žalobce (trvalé ochrnutí) a jeho závažné následky jsou naplněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, které soud prvního stupně stanovil tak, aby byla odpovídajícím způsobem vyjádřena nenávratná plná ztráta možností žalobce uplatnit se v pracovním, rodinném, společenském či kulturním životě, což dostatečně promítl ve stanovení patnáctinásobku základního bodového ohodnocení, tj. ve výši 1.458.000,- Kč po zohlednění spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě ve výši 10%. Nárok na přiznání dalších 486.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění odvolací soud neshledal důvodným, neboť zdravotní stav žalobce – jak vyplynulo ze znaleckého posudku ze dne 21. 5. 1997 - je ustálený, nijak výrazně se od té doby nezhoršil, ani se u něj neprojevily žádné další následky z původní škodní události; uvedl, že okolností rozhodnou pro posouzení výše odškodnění není nárůst cen a mezd od doby úrazu do doby, kdy je o náhradě škody rozhodováno. Odvolací soud shledal správným závěr, že žalobce neprokázal vznik škody u nároku na náhradu nákladů za zvýšenou spotřebu elektrické energie a vody, neboť samotná zvýšená spotřeba elektrické energie a vody v bytové jednotce obývané žalobcem není skutečnou škodou do okamžiku, než žalobce vynaloží faktické finanční částky na její úhradu, jejich vynaložení však v řízení nijak neprokázal, byl zjištěn pouze rozsah faktické spotřeby v předmětném období. Správně byl podle odvolacího soudu posouzen i nárok na náhradu nákladů cestovného, když - vycházeje z §449 odst. 3 obč. zák. - za situace, kdy náklady byly vynaloženy příbuznou a nikoliv žalobcem, nebylo možno dovodit jeho aktivní věcnou legitimaci.
Proti potvrzujícímu a zamítavému výroku tohoto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, zejména s §4 odst. 1 vyhlášky, neboť nebyl dostatečně zohledněn požadavek přiměřenosti náhrady za ztížení společenského uplatnění; žalobce utrpěl úraz ve věku 31 let, tedy v době, kdy dochází k rozvíjení pracovního, rodinného i osobního života. Dovolatel zdůrazňuje, že následky úrazu byly velice závažné, změnily mu totálně a nenávratně život, není schopen pracovat, účastnit se pro něj před úrazem běžných sportovních či společenských akcí, dokonce se není schopen sám obsloužit při zcela běžných úkonech a činnostech, navíc podle znalce neexistuje předpoklad pro zlepšení zdravotního stavu a je důvodné předpokládat jeho zhoršení. Tvrdí, že odvolací soud dostatečně nezohlednil tyto skutečnosti mající původ v osobě žalobce ve vztahu k §4 odst. 1 vyhlášky. Domnívá se, že závěr odvolacího soudu, podle kterého při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění není rozhodná změna ekonomických poměrů, je v rozporu se zásadou přiměřenosti náhrady za ztížení společenského uplatnění; namítá že v jeho případě došlo k úrazu dne 30. 5. 1996 a žaloba byla podána 30. 4. 1999, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 17. 3. 2003, tj. 4 roky po podání žaloby a 7 let po úrazu žalobce, a rozhodnutí odvolacího soudu až dne 4. 12. 2006. Podle dovolatele je zcela nepochybné, že za tuto dobu došlo k výrazným změnám ekonomických a sociálních poměrů, o čemž mimo jiné vypovídá i skutečnost, že byla přijata nová vyhláška č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, která zvýšila hodnotu 1 bodu z 30,- Kč na 120,- Kč. Náhrada za ztížení společenského uplatnění byla žalobci na základě pravomocné části rozsudku soudu I. stupně vyplacena více než rok po té, co již byla účinná nová vyhláška, která zohledňovala změnu ekonomických poměrů a změnu v chápání hodnoty zdraví pro každého jedince. V případě, že by byla žalobci náhrada za ztížení společenského uplatnění, která mu byla poskytnuta v roce 2003, vyplacena v průběhu roku 2000, byla by zde přiměřenost náhrady spíše zachována. Tím, že došlo k výplatě později, poklesla reálná hodnota peněz, které byly žalobci vyplaceny, čímž došlo k narušení přiměřenosti náhrady za ztížení společenského uplatnění. Podle dovolatele tímto rozhodnutím dochází k porušování ústavně zaručeného práva rovnosti občanů, neboť v podobných případech byla přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění mnohem vyšší, a to čtyřiceti až padesátinásobky základního bodového ohodnocení, taková výše náhrady byla přiznávána mimo jiné i s ohledem na změnu ekonomických poměrů tak, aby byla přiměřená. Podle dovolatele fakt, že soudní jednání trvalo několik let, ačkoli by se věci týkající se náhrady škody na zdraví měly vyřizovat co možná nejrychleji, aby byla náhrada společenského uplatnění okamžitá, efektivní, spravedlivá a přiměřená, je porušením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; pokles hodnoty náhrady za ztížení společeského uplatnění není možno v tomto případě dávat k tíži žalobce. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 12. 2006, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Po rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž mu bylo vyhověno v částce 1.458.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a žaloba byla co do částek 402.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění, 39.172,50 Kč na náhradě škody za zvýšenou spotřebu elektrické energie a vody a 1.339,40 Kč na náhradě nákladů spojených s léčením zamítnuta, žalobce v odvolacím řízení navrhl rozšíření žaloby na 486.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud po připuštění uvedené změny takto změněnou žalobu zamítl a jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně těchto třech nároků potvrdil. Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že skutkově i právně posoudily výši nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění zcela shodně, takže výsledkem jejich úvah byl závěr o nedůvodnosti nároku v rozsahu přesahujícím částky přiznané žalobci již rozhodnutím soudu prvního stupně. Z tohoto pohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů co do vymezení subjektivních práv a jim korespondujících povinností účastníků souhlasná. Rozsudek odvolacího soudu nemá tedy povahu měnícího rozsudku ani v té části, v níž odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby také pro částku, o kterou byla žaloba v odvolacím řízení rozšířena a která nebyla předmětem řízení před soudem prvního stupně. Proto se přípustnost dovolání řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí NS ČR z 12. 2.1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.140, roč. 1998).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O pochybení při právním posouzení věci by se jednalo, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.
Podmínky pro poskytování náhrady za ztížení společenského uplatnění a výše této náhrady se v projednávané věci řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb., vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobce se po úrazu ustálil ke dni 21. 5. 1997. Pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10 vyhlášky.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§7 odst. 3). Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená na základě počtu bodů stanovených lékařem představuje jednorázové odškodnění za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§4 odst. 1 vyhlášky). Zásadně se vychází z toho, že již samotná náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená podle základního bodového ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků zranění trvale omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle §6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Tato úvaha soudu však není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti.
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce utrpěl v produktivním věku (v 31 letech) závažný úraz, který mu zcela zásadně změnil život a minimalizoval jeho kvalitu. Žalobce nejenže pozbyl možnosti pracovat, věnovat se rodině a účastnit se pro něj doposud běžných sportovních či společenských akcí, nýbrž vzhledem k trvalému ochrnutí (tzv. kvadruplegii) ztratil dokonce soběstačnost, není schopen se sám obsloužit při vykonávání základních životních potřeb a je nyní plně odkázán na pomoc třetí osoby. Vzhledem k tomu, že úraz postihl žalobce v mladém věku a zcela ovlivnil možnost výběru povolání a založení rodiny, je poškození zdraví natolik závažné, že jej pro zbytek života zcela vylučuje ze všech oblastí života, naprosto likviduje veškeré dosavadní aktivity a odkazuje jej na trvalou intenzívní pomoc třetí osoby. Vycházeje důsledně ze shora popsaných principů používaných pro vyčíslení náhrady za ztížení společenského uplatnění, odvolací soud po přihlédnutí k rozhodným skutkovým zjištěním dovodil, že s tak závažnými následky je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění; žalobci proto přiznal částku celkově ve výši patnáctinásobku základního bodového ohodnocení podle vyhlášky, tj. 1.620.000,- Kč (po zohlednění spoluzavinění v rozsahu 10% částku 1.458.000,- Kč), jež podle odvolacího soudu dostatečně vyjadřuje nenávratnou plnou ztrátu možností žalobce uplatnit se v pracovním, rodinném, společenském či kulturním životě.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě na základě okolností významných pro stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění, způsobeného úrazem, posoudil projednávaný případ jako výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a výši náhrady stanovil na základě zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce v jeho životě konkrétně projevily a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Tomu odpovídá celkově přisouzený patnáctinásobek zvýšení základního odškodnění, přičemž výše náhrady v absolutní částce za ztížení společenského uplatnění obstojí i při porovnání s jinými obdobnými případy [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4286, C. H. BECK] a je v souladu i se zásadou proporcionality. Jestliže tedy právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za ztížení společenského uplatnění se zřetelem k okolnostem individuálního a skutkově jedinečného případu, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Takovým jej nečiní ani právní názor odvolacího soudu, že pro určení výše nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění není významný nárůst cen a mezd v průběhu soudního řízení o náhradu škody. Již bylo vysvětleno, že určení výše náhrady je závislé na jiných skutkových okolnostech, než je změna ekonomických poměrů či délka řízení o uplatněném nároku; tyto okolnosti proto nejsou z hlediska výše náhrady rozhodující a nejsou ani jedním z určujících hledisek. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu nelze zohlednit nedostatečnost či zastaralost dnes již zrušené vyhlášky č. 32/1965 Sb. a přihlédnout k úpravě současné, neboť soudu nepřísluší, aby využitím svého oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění (podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem) předjímal obsah nové právní úpravy a nahrazoval tak činnost normotvůrce. Podle §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Žalobce utrpěl úraz při dopravní nehodě dne 30. 5. 1996, tedy i jeho zdravotní stav se ustálil dříve, než tato vyhláška nabyla účinnosti (1. 1. 2002), a podle zmíněného přechodného ustanovení ji na posuzovaný případ žalobce použít nelze (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3449, C. H. Beck). Na tom nic nemění ani délka soudního řízení, která není zákonným hlediskem pro určení náhrady, jejíž výši nelze měnit podle toho, kdy o ní bylo soudem rozhodnuto; ostatně osoba, jíž je povinnost k náhradě škody ukládána, neodpovídá za újmy vyvolané případně délkou soudního řízení.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu