ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3897.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3897/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Č. P. s.r.o., proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 709.940,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 1342/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, č. j. 20 Co 24/2007-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soudu v Mělníku rozsudkem ze dne 15. 6. 2006, č.j. 8 C 1342/2001-148, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 163.837,70 Kč, co do částky 546.103,20 Kč a požadovaného úroku z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č.j. 20 Co 24/2007-185, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se ztotožnil s jeho závěrem o povinnosti žalovaného zaplatit uvedenou částku za neoprávněný odběr elektřiny, když nárok žalobce na zaplacení celkové částky 709.940,90 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 21. 1. 1994 do 6. 10. 2000 je částečně promlčen. Původně žalobce v žalobě, podané dne 19. 11. 2001, požadoval částku 163.837,70 Kč za odběr elektřiny za období od 14. 12. 1999 do 26. 6. 2001 a podáním ze dne 15. 12. 2004 žalobu rozšířil o částku 546.103,20 Kč za dobu od 21. 1. 1994 do 6. 10. 2000 a o úroky z prodlení. K námitkám žalovaného ohledně změny žaloby odvolací soud uvedl, že v podání ze dne 15. 12. 2004 požadoval žalobce stejné plnění ve větším rozsahu než původně v žalobě, jednalo se o kvantitativní změnu žaloby, kdy na stejném skutkovém základě je požadováno více. Jde proto o rozšíření žaloby, přičemž nelze považovat za změnu žaloby, pokud při nezměněném vylíčení rozhodujících skutečností mění žalobce pouze právní kvalifikaci svého nároku, neboť právní posouzení náleží soudu, a není rozhodující ani to, že byl nárok jinak vyčíslen. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení je správný i závěr soudu prvního stupně, že nárok za dobu před 19. 11. 1998 je promlčen, a protože dne 19. 11. 2001 byla žalobou uplatněna pouze částka 163.837,70 Kč, soud prvního stupně nepochybil, když žalobě v této výši vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda podání žalobce ze dne 15. 12. 2004 je změnou skutkového základu věci, než jak ho vylíčil v původní žalobě ze dne 14. 11. 2001. Namítá nesprávnost právního posouzení této otázky a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2502/2000) uvádí, že o změnu žaloby jde i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového základu věci, než jak ho vylíčil v žalobě. Dovozuje, že se nejedná o stejný skutkový základ věci, neboť žalobce požaduje plnění z jiného důvodu (namísto úhrady za spotřebu el. energie podle tehdejší ceny požaduje náhradu za neoprávněný odběr el. energie), za jiné časové období a za jiné množství el. energie. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 28. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Takovou otázkou může být i otázka procesního práva, jejíž řešení je významné pro výsledek řízení a má-li judikatorní přesah, tedy je-li relevantní i pro posouzení jiných obdobných poměrů, nebo se odchyluje od dosavadní judikatury, popř. jde o otázku dosud neřešenou. O takový případ se v dané věci nejedná.
Odvolací vycházel ze zcela správného právního názoru, že změna právního důvodu požadovaného plnění na základě stejných skutkových tvrzení není změnou žaloby; žalobce totiž není povinen po právní stránce kvalifikovat svůj nárok a soud také není jeho právní kvalifikací nároku vázán. Ostatně, jak dovodila již dřívější judikatura, doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek uvedených v jiném zákonném ustanovení není změnou žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. (srov. např. Sborník IV stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, 1986). Při nezměněném tvrzení o rozhodujících skutečnostech není změnou žaloby ani odlišný způsob vyčíslení výše nároku a pokud jde o časové období‚ za něž je požadováno finanční plnění, nelze přehlédnout, že nejde o zcela jiné období oproti původnímu návrhu, nýbrž obě období se částečně překrývají a přisouzené plnění spadá právě do tohoto období před podáním žaloby.
Jak z výše uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu, z něhož vycházel při posouzení změny žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., nevybočuje z dosavadní judikatury ani ze standardního posuzování této procesní otázky. Dovolatelem vymezenou otázku, zda podáním žalobce ze dne 15. 12. 2004 byl změněn skutkový základ věci vymezený v původní žalobě ze dne 14. 11. 2001, nelze považovat za otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. už z toho důvodu, že se týká posouzení obsahu konkrétních podání účastníka a její význam nepřekračuje meze daného řízení. Nemá judikatorní přesah, protože nejde o otázku právní, relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, jež by mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
Protože není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo v tomto směru zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. d) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu