ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4921.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4921/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce S. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 120/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 13 Co 77/2007-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody vzniklé zatopením pronajatých suterénních nebytových prostor při povodni ve dnech 12. – 13. 8. 2002. Náhrada sestávala z částek 1,661.650,- Kč (škoda vzniklá na movitých věcech po odpočtu pojistného plnění), 89.464,20 Kč (náklady vyklizení zatopených prostor), 564.020,90 Kč (ušlý zisk za dobu od 13. 8. 2002 do 31. 1. 2003) a 3.387,10 Kč denně od 1. 2. 2003 do splnění v žalobě označené povinnosti provést udržovací práce (ušlý zisk od 1. 2. 2003). Odpovědnost žalované za škodu dovozoval na základě tvrzení, že žalovaná jako pronajímatelka předmětných nebytových prostor neudržovala prostory v náležitém stavu a nezajistila je proti zatopení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, č. j. 13 C 120/2004-52, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 6. 6. 1996 uzavřeli Ministerstvo hospodářství jako pronajímatel a žalobce jako nájemce smlouvu o nájmu nebytových prostor nacházejících se v prvém a druhém suterénu objektů č.p. 934, 935 a 936 v P., jež byly ve smlouvě označeny pouze jako „provozní a ostatní plochy“ s uvedením jejich výměr. Prostory měly být užívány jako společenské, kulturní a restaurační zařízení. Soud prvního stupně dovodil, že uvedená nájemní smlouva je pro neurčitost vymezení jejího předmětu neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.), žalobce tak neměl právo prostory užívat a žalovaná neměla povinnost je udržovat ve stavu způsobilém ke sjednanému způsobu užívání. Žalovaná tak ve vztahu k žalobci neporušila žádnou právní povinnost, a nemůže mu proto odpovídat za tvrzenou škodu (§420 obč. zák.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 13 Co 77/2007-111, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3.387,10 Kč denně od 1. 2. 2003 do splnění tam uvedené povinnosti zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby), ve zbývající části výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že smlouva o nájmu předmětných nebytových prostor je absolutně neplatná nejen pro neurčitost, nýbrž i proto, že k jejímu uzavření neudělil potřebný předchozí souhlas příslušný orgán obce (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy). Dle názoru odvolacího soudu tím, že žalobce užíval předmětné prostory bez právního důvodu, je „navíc zcela eliminována možnost odpovědnosti žalovaného za škodu v podobě ušlého zisku“. K tvrzení žalobce, že žalovaná porušila prevenční povinnost dle §415 obč. zák. odvolací soud uvedl, že sice nelze vyloučit, že se žalovaná jistého pochybení v tomto směru dopustila, že však ke škodě na majetku žalobce došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s rozsáhlou zničující povodní, že předmětné nemovitosti se prokazatelně nacházely v zátopovém území a že ačkoli nedošlo k jejich zatopení povrchovou vodou, byly u nich téměř zcela zatopeny spodní vodou suterénní prostory stejně jako v řadě přilehlých objektů. Za této situace odvolací soud konstatoval, že ke škodě došlo v důsledku živelní události (zásahem vyšší moci), za niž nenese žalobce (správně žalovaná) odpovědnost. Případné zanedbání prevenčních povinností žalobce (správně žalované), i kdyby k němu došlo, by bylo s ohledem na rozsah a zničující následky povodně zcela mizivé, neboť žalovaná by ani při dodržení všech udržovacích a zabezpečovacích povinností nemohla následkům povodně zabránit ani je zmírnit.
Proti tomuto rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel vytýká soudu prvního stupně, že při svém závěru, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, opomněl ustanovení §415 obč. zák. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaná porušila jednak prevenční povinnost dle §415 obč. zák., jednak další povinnosti vyplývající ze stavebních předpisů a předpisů o hospodaření s majetkem státu. Poukázal na to, že kdyby žalovaná své povinnosti plnila a kanalizaci opatřila zpětnou klapkou, voda by do suterénu nemohla proniknout. Dovolatel se domnívá, že pokud odvolací soud nemohl s určitostí porušení prevenční povinnosti vyloučit ani potvrdit, měl sám provést nové dokazování, nebo věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dalším důkazům (právním předpisům, znaleckému posudku) navrženým již v žalobě a učinil skutkový závěr, aniž uvedl, na základě jakých důkazů dospěl ke svým závěrům. Dovolatel vyjádřil názor, že bylo naplněno ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího v napadené části zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je nepřípustné a nedůvodné, navrhuje aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu, jejichž řešení je významné nejen pro danou věc, ale i pro rozhodovací činnost soudů obecně.
Nutno předeslat, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí především na závěru, že mezi účastníky nevznikl platně nájemní vztah, žalovaný tedy užíval předmětné prostory bez právního důvodu, žalovaná tak neměla vůči žalobci žádné smluvní povinnosti, jejichž porušením by mu mohla vzniknout škoda, a je též zcela eliminována možnost odpovědnosti žalované za škodu v podobě ušlého zisku. Proti těmto závěrům žalobce žádné námitky v dovolání nevznáší.
Dovolatel rovněž v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu (ve shora vyloženém smyslu). Námitka, že soud prvního stupně opomněl ust. §415 obč. zák. je nepřípadná, jestliže odvolací soud věc podle tohoto ustanovení posoudil.
Výhrady dovolatele směřují ve skutečnosti především proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů (rovněž otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025). Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že příčinou vzniku škody nebylo žalobcem tvrzené porušení povinností žalovanou, nýbrž živelná pohroma, jejímž následkům nebylo možno ani při vynaložení veškerého úsilí zabránit, je zřejmé, že napadá rozsudek odvolacího soudu nikoliv pro samotné právní posouzení věci, nýbrž z důvodu, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Případné vady řízení, které nepředstavují otázku zásadního právního významu, nemohou přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit. Lze však poznamenat, že v rozporu s tvrzením dovolatele odvolací soud podrobně vyložil, na základě jakých důkazů a jakých právních úvah dospěl ke svým závěrům, a pokud výslovně neuvedl, proč neprovedl další dokazování, je z odůvodnění jeho rozhodnutí zcela zřejmé, že provedené důkazy považoval za postačující pro zjištění skutkového stavu věci a jeho právní posouzení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a náklady právního zastoupení žalované v dovolacím řízení nepovažuje dovolací soud za účelně vynaložené, neboť podání obsáhlého vyjádření opakujícího v podstatě argumentaci zpochybňující opodstatněnost uplatněného žalobního nároku nelze vzhledem k nepřípustnosti dovolání považovat za úkon právní služby účelně vykonaný v zájmu ochrany práv žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu