ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.5044.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5044/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně S., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 172/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č.j. 35 Co 382/2005-48, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným vyznačením doložky právní moci na dosud nepravomocný rozsudek pro zmeškání, jenž byl vydán ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 385/96 (dále též jen „vadné řízení“). Požadovala zaplacení částek 69.475,- Kč s úrokem z prodlení (neuspokojená pohledávka uplatněná ve vadném řízení) a 9.534,- Kč (náklady vadného řízení).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 4. 2005, č.j. 27 C 172/2004-28, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení o žalobě proti společnosti C. v.o.s., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 385/96, byl dne 6. 10. 1997 vydán rozsudek pro zmeškání, kterým bylo C. v.o.s. uloženo zaplatit žalobkyni 69.475,- Kč s příslušenstvím. Na uvedeném rozsudku pro zmeškání byla dne 25. 1. 1999 vyznačena právní moc ke dni 2. 12. 1997. Návrh na nařízení výkonu tohoto rozhodnutí byl pravomocně zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 9. 1999, č.j. E 2406/99-8, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, č.j. 12 Co 645/99, protože exekuční titul (rozsudek pro zmeškání) nebyl vykonatelný, neboť nebyl žalované řádně doručen. Z tohoto důvodu byl uvedený rozsudek znovu doručen C. v.o.s. a na základě jejího odvolání byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2001, č.j. 23 Co 542/2000-41, neboť nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti naposledy citovanému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2002, č.j. 22 C 159/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, č.j. 35 Co 16/2003-46, zamítnuta. Z důvodu podání žaloby pro zmatečnost a pokusu o mimosoudní vyřízení věci Obvodní soud pro Prahu 8 řízení vedené pod sp. zn. 9 C 385/96 na návrh obou účastníků přerušil a následně, jelikož nebyl podán návrh na pokračování v řízení, jej usnesením ze dne 24. 3. 2003, č.j. 9 C 385/96-82, zastavil. Soud prvního stupně spatřoval nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 8 v tom, že tento soud doručil jak předvolání k prvnímu jednání, tak i následný rozsudek pro zmeškání, na adresu, kterou C. v.o.s. již v té době neměla zapsánu v obchodním rejstříku jako své sídlo, čímž nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, a dále rovněž v tom, že na rozsudku pro zmeškání byla vyznačena právní moc, přestože tato skutečnost dosud objektivně nenastala. Nebyl však prokázán vznik škody ani příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou; ty by bylo možné shledat pouze tehdy, byla-li by žaloba zamítnuta pro neprokázání uplatněného nároku z důvodu důkazní nouze. Jelikož žalobkyně společně se žalovanou ve věci sp. zn. 9 C 385/96 navrhly přerušení řízení a žalobkyně následně nepodala návrh na jeho pokračování, zbavila se tím možnosti, aby o jejím nároku bylo rozhodnuto. Soud proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2005, č.j. 35 Co 382/2005-48, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel v podstatné části ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; dokazování doplnil žalobou a protokolem o jednání ze dne 19. 6. 2001 ve věci sp. zn. 9 C 385/96. Ve vyznačení doložky právní moci na nepravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 sice spatřoval nesprávný úřední postup, avšak – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že nejsou splněny ostatní předpoklady odpovědnosti žalované za škodu. Na vznik tvrzené škody nelze usuzovat, jelikož ve vadném řízení nebyla pravomocně zjištěna existence pohledávky, jejíhož uhrazení se žalobkyně domáhala, osoba dlužníka ani to, kdo by byl zavázán k náhradě nákladů tohoto řízení. Za situace, kdy žalobkyně od počátku vadného řízení předkládala pouze kopie listinných důkazů, nemůže obstát její námitka, že nepodala návrh na pokračování v řízení z toho důvodu, že by její žaloba byla stejně zamítnuta, protože již neměla k dispozici originály písemných důkazů, jimiž by prokázala svá žalobní tvrzení; není proto dána ani příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěry soudů vyslovenými po „neoprávněném zrušení pravomocného rozsudku“ Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 1997, č.j. 9 C 385/96-12. Doložku právní moci považuje za „akt právní jistoty“, neboť ji nelze vyznačit, nejsou-li pro to splněny všechny „procesní, hmotné a lhůtové podmínky“; poukazuje přitom na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003, podle kterého vyznačené doložce svědčí presumpce správnosti a účastník soudního řízení není povinen si správnost tohoto úředního osvědčení ověřovat. Zároveň tento akt nelze zrušit pouhým přeškrtnutím doložky soudcem, který věc vyřizuje. Škoda, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, odpovídá dle jejího mínění hodnotě její pohledávky za C. v.o.s. a nákladům, k jejichž náhradě protistraně byla zavázána; tato újma jí vznikla opětovným zahájením řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 385/96 poté, co nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen (původně rovněž pravomocný) rozsudek pro zmeškání. Dovolatelka nesouhlasí ani s posouzením příčinné souvislosti mezi nesprávným vyznačením doložky právní moci a tvrzenou škodou. Domnívá se, že jí nelze přičítat k tíži to, že nepokračovala ve sporu a že řízení bylo zastaveno, neboť za situace, kdy již nedisponovala originály listin prokazujícími její nárok (které předložila v řízení před vydáním rozsudku pro zmeškání), by – s ohledem na obranu společnosti C. v.o.s., která od ní vyžadovala předložení originálů dokladů, i na požadavek soudu, aby doklady předložila znovu, doprovázený poučením o možných následcích nesplnění takové výzvy – neunesla důkazní břemeno a její žaloba by musela být zamítnuta. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadený rozsudek za věcně správný a v souladu s právními předpisy. Právní závěry žalobkyně obsažené v dovolání nepokládá za relevantní a navrhuje, aby její dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, která by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu. Převážná část námitek, jež dovolatelka uplatňuje, směřuje k podpoře závěru o nesprávném úředním postupu soudu spočívajícím ve vyznačení doložky právní moci na dosud nepravomocné rozhodnutí. Tento závěr však odvolací soud učinil, a proto uvedená argumentace není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem tvrzené škody, je třeba zdůraznit, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, 25 Cdo 1024/2007). Založit přípustnost dovolání tedy nemohou námitky proti skutkovým zjištěním, o něž se opírá závěr soudů obou stupňů, že mezi nesprávným úředním postupem soudu (vyznačením doložky právní moci na nepravomocné rozhodnutí) a vznikem tvrzené majetkové újmy (spočívající v tom, že nedosáhla uspokojení své pohledávky za společností C. v.o.s. ve výši 69.475,- Kč) není vztah příčiny a následku, neboť skutečnou příčinou uvedeného následku byla okolnost, že žalobkyně nepodala návrh na pokračování přerušeného řízení, čímž se sama zbavila možnosti dosáhnout meritorního rozhodnutí, a na jeho základě pak případně vymoci zaplacení dlužné pohledávky. V právním závěru, že vztah příčiny a následku neexistuje právě mezi skutečnostmi, jež jsou z hlediska hmotného práva pro vznik odpovědnosti státu za škodu relevantní, dovolací soud žádný rozpor s judikaturou či s hmotným právem neshledal.
Za této situace nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí nemůže založit ani další (dovoláním rovněž zpochybněný) dílčí závěr o neexistenci vzniku škody.
Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání tedy není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované, které by s ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo vůči žalobkyni právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu