ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.600.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 600/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V.a Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o 120,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 86/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2006, č. j. 13 Co 193/2006-137, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na státu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem při znárodňování majetku B. Š. a při rozhodování o privatizaci tohoto majetku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 21 C 86/2000-115, zamítl žalobu na zaplacení částky 120,000.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 25. 4. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 21 C 86/2000-69, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 13 Co 493/2004-97, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že je třeba spor projednat s tou organizační složkou, která je příslušná za stát jednat. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce byl spolumajitelem firmy J. a Š., a. s., která byla podle dekretu č. 100/1945 Sb. výměrem Ministerstva průmyslu ČSR ze dne 20. 7. 1949 znárodněna zestátněním. Rozhodnutím vlády z r. 1996 byl majetek dříve náležející do majetkové podstaty znárodněné firmy privatizován. Předchozí žaloba, jíž se žalobcem domáhal podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydání tovární budovy a dalších nemovitostí, byla zamítnuta z důvodu prekluze restitučního nároku. Soud dovodil, že žalobce coby potomek vlastníka akciové společnosti není oprávněnou osobou ve smyslu §3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nemohl být v restitučním řízení úspěšný už z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace. Ohledně nároku na náhradu za znárodněné pozemky soud dovodil, že byl uplatněn předčasně, neboť o vydání těchto pozemků O. p. ú. v K., jemuž byla věc postoupena, dosud nerozhodl. S ohledem na to, že při rozhodování o privatizaci podle §10 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, vystupuje stát v pozici vlastníka privatizovaného majetku, nikoliv nositele veřejné moci, neshledal ani tento nárok důvodným, a protože nebyly naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §18 zák. č. 58/1969 Sb., žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č. j. 13 Co 193/2006-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Poukázal na §2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., který v případě znárodnění bez poskytnutí příslušné náhrady za znárodněný majetek odkazuje na zvláštní zákon č. 92/1991 Sb. Dovodil, že tentýž nárok nelze uplatnit podle jiného zákona, tedy ani podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. či §13 zák. č. 82/1998 Sb. Ohledně znárodněných nemovitostí přisvědčil žalobci v tom, že stát je převzal bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., když výměr ministerstva nepodepsal vlastnoručně ministr, nýbrž pouze jemu podřízený úředník. Protože zákon č. 58/1969 Sb. nemá zpětnou účinnost, nemůže žalobce podle tohoto zákona požadovat náhradu škody vzniklé nevyplacením náhrad za znárodnění. O vydání pozemků je vedeno řízení u pozemkového úřadu, na tento nárok dopadá zákon č. 229/1991 Sb. a shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody za znárodněné nemovitosti byl uplatněn předčasně, neboť dosud o jejich restituci nebylo pozemkovým úřadem rozhodnuto. Protože stát při privatizaci nevystupoval jako nositel veřejné moci, nemůže být za tvrzenou škodu založena jeho odpovědnost ve smyslu §18 zák. č. 58/1969 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Opakuje skutkové okolnosti případu a odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil skutkový stav věci. Trvá na tom, že za znárodněný průmyslový podnik náleží dle §7 a násl. dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. náhrada, a nesouhlasí se závěrem, že žaloba je předčasná a že stát vystupoval při privatizaci jako nositel vlastnického práva, nikoliv jako nositel veřejné moci. Uvádí, že náhrady škody se domáhal i z důvodu, že nebyla vydána opatření k poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, a nevydání prováděcího předpisu k zákonu č. 100/45 Sb. představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zák. č. 82/98 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Namítá-li dovolatel, že za znárodněný majetek náleží náhrada, soudy obou stupňů správně dovodily, že v případě odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění vznikl oprávněným osobám nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., který lze ve stanovených lhůtách uplatnit pouze podle zvláštního zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby. Není-li žalobce oprávněnou osobou ve smyslu uvedeného zákona, resp. uplatnil-li nárok podle restitučních předpisů opožděně, nemůže se domáhat náhrady za znárodněný majetek svého předchůdce ani z titulu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. nebo zákona č. 82/1998 Sb., nehledě k tomu, že tyto předpisy se vztahují pouze na škodu, jež byla nesprávným úředním postupem způsobena v době po 1. 7. 1969. Okolnost, že výměr ministerstva o rozsahu znárodnění nebyl podepsán osobně příslušným ministrem, ale jemu podřízeným pracovníkem, nezakládá nárok na náhradu škody za znárodněný majetek, a pokud jde o právní následky této okolnosti, je třeba poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu zde dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/99 (popř. rozsudek Nejvyššího soudu zde dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62/2008). Pokud jde o náhradu za pozemky, v době, kdy se vede řízení o jejich vydání před pozemkovým úřadem, nemohla žalobci ani majetková újma zatím vzniknout.
Požaduje-li žalobce odškodění za postup státu při provádění privatizace, soudy obou stupňů dovodily, že rozhodování Vlády České republiky o privatizaci je rozhodování jménem státu, jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, a nikoliv státu v pozici nositele veřejné moci (srov. R 44/1994 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97). Proto nelze uplatněný nárok posuzovat podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2006, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2006).
K námitce dovolatele, že nevydání prováděcího předpisu k zákonu č. 100/1945 Sb. představuje nesprávný úřední postup podle zák. č. 82/1998 Sb., lze poukázat na to, že Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že vydání normativního právního aktu není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2008); tudíž ani nemůže přicházet v úvahu založení odpovědnosti státu za případnou újmu, která by vznikla v důsledku nevydání prováděcího předpisu k zákonu. Navíc zákon č. 82/1998 Sb. (i zákon č. 58/1969 Sb.) nemá zpětnou účinnost, tj. nemůže dopadat na právní vztahy nebo nároky z nich vyplývající vzniklé před účinnosti tohoto zákona.
Namítá-li dovolatel nesprávně zjištěný skutkový stav věci a předkládá k tomu vlastní verzi skutkových okolností případu, uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (R 8/1994).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní význam po stránce právní ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není podle těchto ustanovení přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu