ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.745.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 745/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - 1) Ministerstvu zdravotnictví ČR, a 2) Ministerstvu vnitra ČR, o 94.960.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 19/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2006, č. j. 15 Co 511/2006-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá náhrady škody v celkové výši 94.960.000,- Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s tím, že mu po roce 1973 státní orgány tehdejší ČSSR zabránily vycestovat do Austrálie, jejímž občanem se stal po emigraci v roce 1968. Vyčíslená škoda spočívá ve ztrátě příjmů, kterých mohl dosáhnout pracovní činností v Austrálii, a to ve výši 36.000.000,- Kč s 18% úrokem z této částky ve výši 6.480.000,- Kč, dále ve ztrátě na důchodu ve výši 12.480.000,- Kč za období 25 let a ve ztrátě práva na domov a svobodný pobyt v hodnotě 40.000.000,- Kč. Žalobce dále požaduje náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o odebrání řidičského průkazu, čímž mu bylo znemožněno pracovat jako automechanik; v důsledku výkonu podřadného povolání mu vznikla škoda ve výši rozdílu mezi výdělkem, kterého by zde mohl dosáhnout, a výdělkem, kterého skutečně dosáhl.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č. j. 7 C 19/2001-108, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce v roce 1968 emigroval z ČSSR do Austrálie, kde získal australské státní občanství. Dne 27. 12. 1973 přicestoval zpět do ČSSR, na letišti v R. mu byl odebrán pas (zřejmě příslušníky pasové služby), čímž mu bylo znemožněno vrátit se do Austrálie a tam se pracovně uplatnit. Soud posoudil nároky žalobce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), a dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, zda byl ve vztahu k němu uplatněn konkrétní nesprávný úřední postup či vydáno nezákonné rozhodnutí orgánu státu, které by ve svém důsledku vedlo ke škodě, a jaká byla její výše. Žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup považuje soud za prokázaný pouze v rovině obecné, odpovídající poměrům, které v roce 1973 panovaly v ČSSR, což nepostačuje k odpovědnosti státu za uplatněnou škodu. Soud prvního stupně dále shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou s tím, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodná doba, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a nikoliv též o její výši, což bylo ihned poté, co bylo žalobci znemožněno vrátit se do Austrálie; tříletá subjektivní promlčecí doba podle §22 zákona tak marně uplynula. Soud nepřisvědčil názoru žalobce, že zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, běh promlčecí doby staví nebo ji prodlužuje. Na základě těchto zjištěných skutečností soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2003, č. j. 15 Co 279/2003-139, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2006, č. j. 25 Cdo 1793/2004-182, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zavázal odvolací soud právním názorem, že počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí doby je nutno odvíjet nikoliv od vědomosti žalobce o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost, nýbrž od jeho vědomosti o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá. Dovolací soud poukázal na to, že uplatnil-li žalobce nárok na náhradu škody v nyní projednávané věci dne 13. 6. 2000, byly k tomuto dni podle §22 odst. 1 zákona promlčeny ty jeho nároky na náhradu škody, o jejichž vzniku jako o důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu se žalobce dozvěděl před 13. 6. 1997. Uložil odvolacímu soudu, aby znovu posoudil námitku promlčení z uvedených hledisek a aby přihlédl též k tomu, že v občanskoprávních vztazích se nárok na ztrátu na výdělku, hradí-li se peněžitým důchodem, promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 11. 12. 2006, č. j. 15 Co 511/2006-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vázán právním názorem dovolacího soudu dovodil, že nárok za ztrátu na výdělku po dobu 33 let (od roku 1974 do roku 2006) se promlčuje jako celek. Tříletá subjektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl, že mu vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu, uplynula před podáním žaloby v této věci (13. 6. 2000), aniž by na její běh měla vliv okolnost, že dne 10. 12. 1996 zahájil žalobou řízení o náhradu škody, které bylo zastaveno. Tohoto závěru se nedotýká ani zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, který nevede ke stavení běhu promlčecích dob ani ke zrušení právních předpisů z období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989. Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí ohledně závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi rozhodnutím o odnětí řidičského průkazu a vznikem škod, které žalobce v tomto řízení požadoval; toto rozhodnutí ostatně nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávným právním posouzením věci. Dovozuje, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu neřeší otázku, zda předpisy vydané před rokem 1989 mají být interpretovány podle tehdejších zásad či podle práva vytvořeného po roce 1990. S poukazem na čl. 14 Listiny základních práv a svobod a na okolnost, že jeho počínání bylo před rokem 1990 v rozporu s Listinou kvalifikováno jako trestný čin opuštění republiky, požaduje, aby právo platné na území ČR do roku 1989 bylo dnes vykládáno ve světle právních principů vyjádřených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod, a to zejména v otázce promlčení jím uplatněných nároků. Protože žalobce nemohl před rokem 1990 žádný ze svých nároků uplatnit, nemohla začít běžet promlčecí doba; není proto správný závěr odvolacího soudu, že nároky bylo možno uplatnit již v roce 1974 a že v době podání žaloby v roce 1996, resp. 2000, byly promlčeny. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu (zrušující rozhodnutí dovolacího soudu nemá z tohoto hlediska procesní význam); přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to takových, které mají zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak zejména pro rozhodování soudů v obdobných věcech vůbec. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Dovolatel zpochybňuje řešení právní otázky promlčení nároků na náhradu škody, které se odvíjejí od nesprávného úředního postupu, spočívajícího v tom, že mu bylo od roku 1973 znemožněno vycestovat z tehdejší ČSSR. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru respektuje závazný právní názor dovolacího soudu a vychází ze závěru, že podal-li žalobce žalobu dne 13. 6. 2000, jsou v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. promlčeny všechny nároky na náhradu škody, o jejichž vzniku se žalobce dozvěděl před 13. 6. 1997. Tento závěr je zcela v souladu s dikcí zákona a nelze mu přisuzovat po právní stránce zásadní význam. Kvalitu zásadní právní otázky mu nemůže dodat ani žalobcem tvrzená okolnost, že vzhledem k trestnosti opuštění republiky před rokem 1990 nemohl do té doby své nároky uplatnit u soudu; i kdyby totiž zákonná tříletá promlčecí doba běžela až od roku 1990, jak dovozuje dovolatel, došlo by k promlčení jeho nároků v roce 1993, tedy hluboko před datem, kdy své nároky skutečně uplatnil. Je tedy zřejmé, že ani dovolatelem formulovaná otázka zásadního právního významu nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu o promlčení nároků z nesprávného úředního postupu.
Otázkou promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku rozhodnutí o odnětí řidičského průkazu se dovolací soud vzhledem k vymezení dovolacích důvodů nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nedůvodnosti tohoto nároku se opírá o závěr, že není dán vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tvrzenou nesprávností rozhodnutí, které ostatně nebylo pro nezákonnost zrušeno, a že tedy nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu. Protože závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není dovoláním napadán, nemůže tak být zvažováno, zda má po právní stránce zásadní význam.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu