ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.974.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 974/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S.-S., spol. s r.o. „v likvidaci“, zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, za účasti soudní exekutorky, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené advokátkou, o 26.174,90 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 189/2004-67, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2006, č. j. 13 Co 451/2006-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, č. j. 13 Co 451/2006-88, potvrdil rozsudek ze dne 10. 5. 2006, č. j. 30 C 189/2004-67, jímž Okresní soud Plzeň – město zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení celkové částky 26.174,90 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody způsobené postupem soudní exekutorky, která v exekučním řízení proti němu poukázala oprávněnému částku přiznanou mu exekučním titulem, aniž z ní provedla příslušné srážky. Žalobce škodu specifikoval částkami 7.071,- Kč na záloze na daň z příjmů fyzických osob, 1.805,- Kč na zdravotní pojištění a 3.208,- Kč na sociální pojištění, které musel doplatit; vedle toho požaduje příslušenství v celkové výši 14.090,90 Kč, tvořené 26% úrokem z prodlení z uvedených částek od 2. 1. 1998 do 27. 6. 2002.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., v němž především namítá, že její povinnost jako zaměstnavatele odvést povinné srážky z hrubé mzdy jejího zaměstnance přešla na soudní exekutorku, která měla provést příslušné srážky a oprávněnému měla vyplatit pouze čistou mzdu včetně exekučním titulem přiznaného úroku z prodlení z čisté mzdy (nikoliv úrok z prodlení z těchto srážek). Neučinila-li tak, dopustila se nesprávného úředního postupu a žalovaná tak má nárok na náhradu škody. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření argumentuje na podporu závěrů rozsudku odvolacího soudu; navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody spočívající v plnění na zálohu na daň z příjmů fyzických osob ve výši 7.071,- Kč, na zdravotní pojištění ve výši 1.805,- Kč, na sociálním pojištění ve výši 3.208,- Kč a 26% úroku z prodlení z uvedených částek od 2. 1. 1998 do 27. 6. 2002 v celkové výši 14.090,90 Kč. Jedná se o dílčí nároky se samostatným skutkovým základem, u nichž se přípustnost dovolání proti rozhodnutí posuzuje zvlášť bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). K příslušenství uplatněného nároku se přitom nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), což platí i v případě, kdy příslušenství tvoří již vyčíslená částka za ukončené časové období, jako je tomu v daném případě. Jelikož tedy žádný z nároků, jež byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
Za situace, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze náklady vynaložené vedlejším účastníkem na právní zastoupení advokátem (sepis vyjádření k dovolání) považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Proto bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu