ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1239.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1239/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) M. Z., a b) Ing. J. Z., zastoupených advokátem, proti žalovanému B. d. M. 722, zastoupenému advokátkou, o určení přechodu nájemního práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 31 C 132/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2006, č.j. 11 Co 172/2006-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č.j. 31 C 132/2004-123, zamítl žalobu na určení, že na žalobce přešlo nájemní právo
k bytu č. 6, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, na ul. B. M. 723 (správně 722) v O. – P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne
6. 6. 2006, č.j. 11 Co 172/2006-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním, že se jedná o byt v domě č.p. 722; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů (dohodou o užívání družstevního bytu ze dne 1. 7. 1976, sdělením S. b. d. P. ze dne 13. 5. 2005 a sdělením společnosti Ch., a.s., L.), vzal za prokázáno, že žalobkyni a) byl dne 1. 3. 1972 odevzdán do užívání družstevní byt č. 66, v domě č.p. 1855/815, na ulici O. S. v O. – P. (dále jen „byt na ulici O. S.“), a že žalobci b) byl rozhodnutím podniku Ch., koncernový podnik přidělen podnikový byt č. 28, v domě č.p. 361, na ulici Š. v L. (dále jen „byt na ulici Š.“), a že dne 1. 12. 1988 s ním byla sjednána dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Na tomto skutkovém podkladě odvolací soud ve vztahu k žalobkyni a) dovodil, že je se svým manželem I. Z. společnou nájemkyní družstevního bytu na ulici O. S. Okolnost, že se dle svého tvrzení přestěhovala v rozhodné době do předmětného bytu ke své matce na tom ničeho nemění, neboť právo společného nájmu družstevního bytu manžely nezaniká ani v důsledku opuštění společné domácnosti jedním z manželů. Ve vztahu k žalobci b) odvolací soud dovodil, že je dosud nájemcem bytu na ulici Š., a uvedl, že jeho nájemní vztah nezanikl ani tehdy, pokud tento byt po ukončení svého pracovního poměru v roce 1994 opustil, neboť opuštění společné domácnosti vedené v podnikovém, nyní služebním bytě, nemá samo o sobě za následek zánik nájemního vztahu. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nesplnili základní podmínku pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť bylo prokázáno, že jim ke dni úmrtí jejich matky svědčil nájemní poměr k jiným „vlastním“ bytům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání „z důvodů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. Opakují obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a uvádějí, že odvolací soud zpochybnil závěr soudu prvního stupně, že jejich matka nebyla nájemkyní předmětného bytu, avšak neřešil, zda na ni přešlo smrtí jejího manžela právo nájmu bytu. Namítají, že odvolací soud nahradil nedostatek dokazování před soudem prvního stupně vlastním dokazováním a na jeho základě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných důvodů. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nebyl oprávněn sám provádět dokazování a že měl rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Vyjadřují rovněž názor, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku existence vlastního bytu, neboť v době smrti své matky neměli jinou faktickou možnost bydlení; proto byla splněna i druhá podmínka přechodu nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty prvé obč.zák. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že dovolatelé nesplnili základní podmínku pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč.zák., neboť jim ke dni úmrtí jejich matky svědčilo právo nájmu k jiným „vlastním“ bytům. Uvedený závěr dovolatelé zpochybnili námitkou, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil otázku existence vlastního bytu, neboť v době smrti své matky neměli jinou faktickou možnost bydlení“. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný pod č. 98 v časopise Soudní judikatura 13/1997, ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 59/96, ze dne 29. 10. 1998, sp.zn. 26 Cdo 1961/98, uveřejněné pod č. 34 a 100 v časopise Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, a ze dne 16. 5. 2000, sp.zn. 26 Cdo 349/99) je ustálena v názoru, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelé měli ke dni úmrtí jejich matky „vlastní“ byty, je jeho právní posouzení v souladu s ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelů, že odvolací soud nebyl oprávněn provádět vlastní dokazování, jejímž prostřednictvím dovolatelé uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zásadně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1829/2005). Pro úplnost lze však podotknout, že odvolací soud pouze doplnil dokazování opakováním listinných důkazů, provedených již před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání konaném dne 9. 11. 2005 – č.l. 119 verte spisu), takže žalobcům byla dána možnost se k nim vyjádřit, stejně tak jako prokázat tvrzení, že neměli vlastní byt, ohledně něhož je tížilo důkazní břemeno.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu