ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1324.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1324/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, Csc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 8, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. R., a 2) J. R., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 8 C 66/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č.j. 11 Co 1/2007-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č.j. 11 Co 1/2007-86, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, č.j. 8 C 66/2005-66, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 3, I. kategorie
o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu č.p. 532 v P. 8 – S., B. 8 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovaným vyklidit byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za zjištěno, že žalovaní uzavřeli manželství v roce 1992, že dne 27. 2. 1995 uzavřela žalovaná se žalobkyní smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že žalovaní se dohodli na takovém způsobu bydlení, kdy žalovaná žila v předmětném bytě a žalovaný ve svém bytě v N., odkud dojížděl do ČR, kde bydlel v domě svého syna v P. 7, že žalovaní se navzájem navštěvovali, přičemž žalovaná platila vše v České republice a žalovaný vše v N., že společně trávili vánoce, velikonoce a jezdili na dovolené, že v roce 2002 uzavřeli jako oprávnění se synem žalovaného jako s povinným dohodu o zřízení práva věcného břemena bydlení v bytě č. 21 v domě v P. 7 (dále „byt v P. 7“), že původní žádost o povolení vkladu tohoto práva byla zamítnuta, a další žádosti bylo vyhověno rozhodnutím Katastrálního úřadu P. – m. ze dne 26. 8. 2004, že poté proběhly v bytě v P. 7 stavební úpravy, jež byly dokončeny v 1. čtvrtletí roku 2005, kdy se do něho žalovaná nastěhovala a bydlí zde trvale. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná v době, kdy žila v předmětném bytě, nabídla rodičům své vnučky M. T., že by u ní vnučka mohla občas být, aby nebyla v bytě sama, že tato se k ní do bytu přihlásila v květnu roku 2001, že v té době byla nezletilá a navštěvovala střední zdravotní školu, že její rodiče přispívali žalované částkou asi 1.500,- Kč měsíčně, že v době, kdy se žalovaná v bytě nezdržovala a pobývala u svého manžela nebo s ním trávila dovolené a svátky, bydlela její vnučka u svých rodičů, a že přípisem ze dne 11. 5. 2005 požádala M. T. žalobkyni o uznání přechodu práva nájmu k předmětnému bytu, což však žalobkyně odmítla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, neboť i když bydleli odděleně, nešlo o projev rozvratu jejich manželství, ale o dohodnutý způsob života. Manželství žalovaných bylo funkčním svazkem a nelze dovodit, že by spolu trvale nežili; ustanovení §703 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), se zde proto neuplatní. Dále se zabýval otázkou, zda žalovaní jsou stále nájemci předmětného bytu či zda došlo k přechodu nájmu na vnučku žalované. Zaujal názor, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů stanovených v §708 a §706 obč.zák., a to vedení společné domácnosti, když společnými nájemci bytu byli oba žalovaní a M. T. žila toliko s jedním z nich (se žalovanou). Dospěl rovněž k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. je dán, když žalovaní byt bez vážných důvodů neužívají (žalovaná bydlí v bytě v P. 7 a žalovaný v N.); rovněž tak shledal existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák., neboť žalovaní mají dva byty. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalovaných k vyklizení nevázal s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na zajištění přístřeší, neboť v předmětném bytě nemají žádné věci.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č.j. 11 Co 1/2007-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, především ze zjištění, že v předmětném bytě žila se žalovanou ve společné domácnosti po dobu několika let její vnučka, že jejich soužití trvalo do doby, než se žalovaná odstěhovala do domu v P. 7, jakož i ze zjištění, že manželství žalovaných fungovalo, byť bydleli po vzájemné dohodě odděleně. Uvedl dále, že ke splnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu v souzené věci není stanovena doba společného soužití, ale postačuje, aby společná domácnost existovala v den jejího opuštění; v dané věci tomu tak bylo, přičemž společné soužití žalované a její vnučky trvalo po dobu několika let. Neshledal důvodnou odvolací námitku žalovaných, že na jejich vztah k bytu mělo být aplikováno ustanovení §703 odst. 1 obč.zák., neboť nelze učinit závěr, že by spolu trvale nežili; jejich manželství fungovalo, byť modifikovaným způsobem. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z hlediska přechodu práva nájmu bytu nebylo nutné, aby vnučka žalované žila s oběma žalovanými současně, resp. aby byl žalovaný v bytě fyzicky přítomen, a to vzhledem k jejich způsobu manželského soužití. V této souvislosti konstatoval, že modifikovaný způsob soužití žalovaných nemůže být posuzován ve vztahu k ustanovení §703 odst. 1 obč.zák. odlišně od ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč.zák., pokud jde o splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu. Protože v dané věci byla dána i další podmínka stanovená v posléze citovaných ustanoveních, tj. neexistence vlastního bytu, přešlo opuštěním společné domácnosti žalovanou v březnu 2005 právo nájmu bytu na její vnučku. Žalovaní tudíž nebyli ke dni 21. 10. 2005, kdy jim byla doručena výpověď z nájmu, v řízení pasivně věcně legitimováni, neboť již nebyli nájemci předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Existenci vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje dovolatelka v tom, že nebyla řádně poučena ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř., a to „zejména s ohledem na jiný a zásadně odlišný právní názor odvolacího soudu oproti názoru soudu 1. stupně“, pokud jde o právní kvalifikaci a posouzení splnění podmínky společné domácnosti pro přechod nájmu bytu, když tato domácnost byla fakticky vedena pouze s jedním z manželů jako společných nájemců bytu. Dospěl-li odvolací soud k závěru (uvádí se v dovolání), že věc může po právní stránce posoudit jinak, než podle názoru žalobkyně a soudu 1. stupně, měl ji vyzvat k doplnění vylíčení rozhodných skutečností i k označení případných dalších důkazů na podporu jejího tvrzení a poučit ji o případných následcích nesplnění této výzvy. Uvedené pochybení soudu dovolatelku poškodilo, a to i s ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně vycházel z právního názoru, že je vyloučeno založení další společné domácnosti jedním z manželů za trvání manželství. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka právě v tom, že odvolací soud nerespektoval uvedený právní názor, který byl opakovaně vyjádřen v judikatuře (např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1215/2003, sp.zn. 26 Cdo 1385/2005, 26 Cdo 2827/2005, jakož i v rozhodnutí uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1982). Poukazuje na to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se vnučka žalované podílela na soužití (byť modifikovaném) žalovaných, že s nimi nejezdila na dovolené a svátky, které trávili v cizině, ale naopak byla po tuto dobu u svých rodičů. Dovolatelka namítá, že společná domácnost by se měla vyznačovat trvalostí a odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil skutečnost, že soužití žalované
a její vnučky nevykazovalo „znaky trvalého úmyslu“. Tento znak společného soužití je vyloučen objektivní skutečností, že se vnučka žalované nenastěhovala spolu s ní do bytu v P. 7, ačkoliv je větší než předmětný byt; v dané věci by se tak mohlo jednat
o případ „přenesené“ jedné domácnosti (viz rozsudek „NS ČR sp.zn. 26 Cdo 507/2006). Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. dovozuje dovolatelka z toho, že „skutkový závěr odvolacího soudu, že vnučka žalované splnila podmínku vedení společné domácnosti pro uznání přechodu práva nájmu bytu a že odstěhováním žalované z bytu došlo k zániku společného nájmu bytu žalovaných, nemá oporu v provedeném dokazování“, a projevil se i v nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud převzal z provedeného dokazování pouze některé skutečnosti (tvrzení žalovaných a vnučky žalované o vedení společné domácnosti), nepřihlédl však k jiným závažným skutečnostem (jako jsou rozpory ve výpovědích účastníků a svědků, neexistence společných pobytů vnučky a žalovaných o dovolených a svátcích), a že pochybil i při hodnocení důkazů; v této souvislosti též zpochybňuje věrohodnost účastnických výpovědí žalovaných a svědků M. T. a jejich rodičů. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal v úvahu okolnosti týkající se zřízení věcného břemena pro žalované, mimo jiné i to, že k uzavření první smlouvy došlo již v dubnu 2002, přičemž vnučka žalované se do předmětného bytu nastěhovala v roce 2001, což nesvědčí o „úmyslu trvalého soužití“. Poukazuje na ustálenou judikaturu (včetně rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 8/05), týkající se znaků společné domácnosti i jejich prokazování, z níž mimo jiné vyplývá, že soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství; v dané věci však žádné takovéto objektivní skutečnosti nebyly zjištěny. Závěrem dovolatelka (s poukazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu) uvádí, že je nepřípustné, aby ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. poskytovalo ochranu osobám, které jej využijí v rozporu s jeho úzce vymezeným účelem. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s napadeným rozhodnutím, vyvraceli dovolací námitky žalobkyně ohledně soužití žalované a její vnučky a tvrzené vady řízení, poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, připouštějící založení další společné domácnosti jedním z manželů a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; existence těchto vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Protože dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., zabýval se dovolací soud tím, zda napadené rozhodnutí je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou vadu řízení spatřuje žalobkyně v postupu odvolacího soudu, který jí neposkytl poučení podle §118a o.s.ř. a nevyzval ji k doplnění rozhodných skutečností.
Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že „poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.“
V projednávané věci se jedná o přivolení k výpovědi dané žalobkyní žalovaným z nájmu k předmětnému bytu, přičemž posouzení důvodnosti žaloby spočívalo na posouzení předběžné otázky pasivní věcné legitimace žalovaných, konkrétně otázky, zda jsou nájemci bytu, či zda jejich právo nájmu přešlo na vnučku žalované M. T.
Jestliže odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného provedenými důkazy a při nezměněném právním názoru o aplikaci ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. ve spojení s §708 obč.zák. na posouzení předběžné otázky rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, učinil tak na základě (odlišného) výkladu uvedených ustanovení. Jeho zamítavé rozhodnutí nebylo tedy založeno na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno (ostatně důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu ve smyslu uvedených ustanovení tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1447/97, a z 20. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 463/2000, jakož i jeho usnesení z 21. 12. 2005, sp.zn. 26 Cdo 914/2005). Z objektivního hlediska tedy nebyl dán důvod pro poskytnutí poučení žalobkyni podle §118a o.s.ř.
Protože jiné vady řízení nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává z obsahu spisu, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b)
a odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty první obč.zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1826/96, z 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 622/99, z 16. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1867/2000, z 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, a z 26. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 288/2007) je ustálena v právním názoru, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč.zák. se k přechodu práva nájmu nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství. Úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít.
V projednávané věci se odvolací soud při řešení předběžné otázky – naplnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu z naznačených hledisek nezabýval. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Vycházeje z tohoto nesprávného právního názoru, nepovažoval za rozhodná skutková zjištění, jež by nasvědčovala (ne)existenci úmyslu žalované a M. T. založit v předmětném bytě trvalé, předem časově neomezené společenství.
Již vzhledem k uvedenému nemůže napadené rozhodnutí obstát, a proto by bylo předčasné přezkoumávat je z pohledu dalších dovolacích námitek týkajících se naplnění uplatněných dovolacích důvodů, jimiž bude nutno zabývat se v dalším řízení o věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu