ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1457.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1457/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Mgr. H. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. Š. a 2) R. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 119/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 23 Co 249/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 3. 2006, č.j. 47 C 119/2005-38, uložil žalovaným vyklidit byt č.1, I. kategorie, sestávající ze čtyř pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny a WC, který se nachází v 1. podlaží domu čp. 2509 v kat. úz. Z. v P., Zvánovická 1 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, č.j. 23 Co 249/2006-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně (jen) ve lhůtě k plnění tak, že žalovaným uložil vyklidit předmětný byt do šesti měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobkyně uzavřela dne 21. 6. 1991 manželství s Ing. V. M., že na základě dohody o výměně bytů se s ním v červnu 1995 nastěhovala do předmětného bytu, že již dne 9. 5. 1995 s nimi byla uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu, že kupní smlouvou ze dne 26. 9. 1999 prodalo hlavní město P. domy čp. 2507, 2508 a 2509 „Bytovému družstvu Z.“ se sídlem v P., Zvánovická 2508 (dále jen „bytové družstvo“) s účinky vkladu do katastru nemovitostí dnem 20. 1. 2000, že bytové družstvo vzniklo dne 11. 7. 1995 a bylo založeno stávajícími nájemci převáděných domů, že žalobkyně za dramatických okolností a pro fyzické napadání manželem opustila dne 13. 12. 1999 předmětný byt a uchýlila se do azylového domu, že dne 10. 4. 2001 uzavřelo bytové družstvo nájemní smlouvu k předmětnému bytu jen s Ing. M., že Ing. M. bránil žalobkyni v přístupu do bytu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 42 C 208/2001, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo Ing. M. uloženo vydat žalobkyni klíče od předmětného bytu a nebránit jí ve vstupu do bytu, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 5 T 43/2003 byl Ing. V. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru, neboť vyměnil zámek od vstupních dveří do bytu, odmítal vydat klíče žalobkyni a znemožnil jí tak užívání bytu, že rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, č.j. 41 C 5/2000-69, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2004, bylo manželství žalobkyně a Ing. V. M. rozvedeno, že mezi nimi nedošlo k dohodě o zrušení společného nájmu bytu a společného členství v družstvu, že dne 1. 4. 2005 Ing. M. uzavřel s žalovanými Smlouvu o převodu členských práv a povinností (dále jen „Smlouva o převodu“), že žalobkyně se (z opatrnosti) dovolala neplatnosti Smlouvy o převodu vůči Ing. M. i vůči žalovaným, že žalobkyně vyzvala žalované dopisem ze dne 5. 9. 2005 k vyklizení bytu.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že žalobkyni a Ing. M. vzniklo podle §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), právo společného nájmu k předmětnému bytu, že v souvislosti s jejím odchodem z bytu nebyly naplněny předpoklady pro jeho zánik ve smyslu §708 obč. zák., a že právo společného nájmu k bytu nezaniklo ani v důsledku nabytí vlastnického práva k domu bytovým družstvem. Jelikož žalobkyně byla společnou nájemkyní bytu, nebyl předmětný byt právně volný a nemohl být platně pronajat nájemní smlouvou ze dne 10. 4. 2001 Ing. M. Z těchto důvodů soudy shledaly neplatnou i následnou smlouvu o převodu členských práv a povinností na žalované. Dále dovodily, že podle §701 odst. 2 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu oprávněni a povinni všichni společní nájemci společně a nerozdílně. Každý z nich je tak aktivně legitimován v řízení o vyklizovací žalobě. Proto takovou žalobu mohla podat i sama žalobkyně. Odvolací soud pak ještě zohlednil nepříznivou situaci rodiny žalovaných stanovením delší lhůty k vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a dovolací důvody právně kvalifikovali jako důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítali, že odvolací soud vyřešil otázku, zda se v důsledku nabytí vlastnického práva k domu bytovým družstvem zachovalo žalobkyni právo společného nájmu bytu (vzhledem k tomu, že se stal členem bytového družstva jen její manžel Ing. Maršálek), v rozporu s hmotným právem. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Posléze dodatkem k dovolání (došlým soudu prvního stupně až po uplynutí dvouměsíční lhůty určené k dovolání) poskytli podrobnější zdůvodnění dovolání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, neboť odvolací soud ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Dovolatelé označili za otázku zásadního právního významu, zda později vzniklo společné členství manželů v bytovém družstvu a tomu odpovídající právo společného nájmu bytu.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/1999, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) dovodila, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům; bytovým družstvem je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů (nyní je takové družstvo výslovně definováno v ustanovení §221 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001). Pro takto vymezené družstevní byty pak platí zvláštní úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. např. §685, §687 odst. 3, §703 odst. 2, §706 odst. 2).
Nejvyšší soud dále ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil závěr, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž se byt nachází - srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 30. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněného pod C 2106 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 18. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněný pod C 2107 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04), rozsudek z 19. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, z 3. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004, usnesení z 26. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, rozsudek z 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006. V posléze citovaném rozhodnutí byl vyjádřen závěr, že jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a §704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je řešena i otázka aplikace ustanovení §703 odst. 3 obč. zák.
I když právní úvahy odvolacího soudu nejsou přesné (postrádají vyhodnocení, že se právo společného nájmu bytu manželů M. transformovalo na jejich společný nájem družstevního bytu a že jim vzniklo též společné členství v bytovém družstvu) v konečném výsledku, že žalobkyni i po nabytí vlastnického práva k domu bytovým družstvem svědčí hmotněprávní oprávnění k podání reivindikační žaloby, obstojí. V dané věci tak nelze přisvědčit dovolatelům, že jde o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou ani v tom, že v dané věci byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Jestliže pak dovolatelé odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají vadu řízení (kterou ostatně nikterak nekonkretizovali), je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
K dalším tvrzeným skutečnostem obsaženým v dodatku dovolání dovolací soud nemohl přihlížet, neboť podle §242 odst. 4 o.s.ř. lze měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém je dovolání napadáno, jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. je proto odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu