ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1625.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1625/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. A. F., zastoupeného advokátkou, proti žalované Ing. O. G., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 259/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2006, č. j. 21 Co 32/2006-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 9. 2005, č.j. 20 C 259/2004-31, zamítl žalobu, aby žalovaná vyklidila byt č. 5, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v prvním patře domu čp. 1973, or. č. 3, v ulici Zvoncovitá, v P., Lužiny (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 6. 8. 1985 manželství, že rozhodnutím Posádkové správy ze dne 11. 5. 1987, č.j. 350-87, byl žalobci přidělen předmětný byt, že dne 14. 5. 1987 s ním byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že dne 30. 6. 1996 žalobce přestal být vojákem z povolání (byl propuštěn do zálohy) a předmětný byt byl vyřazen z evidence služebních bytů, že dne 19. 8. 1994 vzniklo bytové družstvo DOMOV LUŽINY, družstvo se sídlem P. – Lužiny, Zvoncovitá 1973/3 (dále jen „bytové družstvo“), že jeho členy se stali dosavadní nájemci bytů v předmětném domě, že bytové družstvo nabylo předmětný dům od hlavního města P. na základě kupní smlouvy s účinky vkladu do katastru nemovitostí dnem 9. 5. 1995, že žalobce a žalovaná patřili mezi zakládající členy bytového družstva, že hodnota jejich členského podílu v družstvu činila 140.646,89 Kč, že mezi bytovým družstvem na jedné straně a mezi žalobcem a žalovanou na straně druhé nebyla uzavřena nájemní smlouva, že manželství žalobce a žalované bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu ze dne 9. 4. 2004 (který nabyl právní moci 17. 5. 2004), že mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k dohodě o zrušení společného členství v družstvu a ke zrušení práva společného nájmu bytu.
Soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že předmětný byt měl původně charakter přechodně služebního bytu ve smyslu §8 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“). Nabytím předmětného domu do vlastnictví bytového družstva byt pozbyl charakter bytu přechodně služebního, protože ztratil znaky, jimiž je služební byt definován. Dovodily, že přeměna předmětného (služebního) bytu na byt družstevní byla doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako bylo založení družstva, vznik členství účastníků v tomto družstvu (spojeného s jejich majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k předmětnému domu družstvem, které s ohledem na jejich novou kvalitu a zásadní význam lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), právo společného nájmu družstevního bytu manžely a společné členství manželů v družstvu. Na základě aplikace ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. pak pro daný případ dovodily, že žalobci a žalované vznikl společný nájem k předmětnému bytu i jejich společné členství v družstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že odvolací soud dovodil vznik práva společného nájmu družstevního bytu manželů i za situace, kdy pouze jeden z nich byl ke dni převodu vlastnictví domu na bytové družstvo nájemcem služebního bytu (byť se oba stali členy bytového družstva), a kdy s žádným z nich bytové družstvo neuzavřelo nájemní smlouvu. Namítal, že jeho dřívější výlučný nájemní vztah k bytu tak nebyl ukončen. Poukazoval na to, že za situace, kdy právo nájmu služebního bytu svědčilo pouze jemu a vlastnictví domu přešlo na bytové družstvo, muselo bytové družstvo vstoupit jako nabyvatel podle §680 odst. 2 obč. zák. do právního postavení předchozího pronajímatele. Jeho předchozí nájemní vztah k předmětnému bytu tak nadále trvá a nemohl být rozšířen i na žalovanou. Tvrdil, že judikatura samotného dovolacího soudu je v tomto směru rozporná. Poukazoval na to, že v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, 26 Cdo 1202/2003, 26 Cdo 2228/2004 a 26 Cdo 780/2006, Nejvyšší soud argumentuje tím, že jde o vznik nového práva, zatímco v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 2198/2003 a 26 Cdo 951/2005 danou problematiku posuzuje na základě transformace práva. Z toho dovozoval, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, opřel odvolací soud své rozhodnutí o závěr, že žalobci a žalované vzniklo k předmětnému bytu v důsledku nabytí vlastnického práva družstva k domu právo společného nájmu manžely a jejich společné členství v družstvu, přičemž dovolatel správnost tohoto závěru v dovolání zpochybňuje.
Pro posouzení této otázky však nelze z dále uvedených důvodů shledat napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 12) je ustálena v názoru, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům; bytovým družstvem je každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovými družstvy jsou i družstva, která založili nájemci bytů nacházejících se v domech ve vlastnictví obce za účelem zakoupení těchto domů. Pro takto vymezené družstevní byty pak platí zvláštní úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. např. §685, §687 odst. 3, §703 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud (srov. jeho rozsudky ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, a ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003) opakovaně vyjádřil závěr, že právní skutečností, rozhodnou pro přeměnu charakteru bytu jako bytu „obecního“ (tj. bytu v domě ve vlastnictví obce) na byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, ve kterém se byt nachází.
V již citovaném rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 1313/2002, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, který sdílí i v souzené věci, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§853 obč. zák.) aplikace ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že přeměna bytu na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik členství dosavadního nájemce bytu v družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní, že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle §703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu.
V označené věci šlo (stejně jako v souzené věci) o případ, kdy k bytu, který měl charakter bytu trvale určenému pro ubytování pracovníků organizace původně (§184 písm. a/ občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991) přidělenému jednomu z manželů, nevzniklo tehdejší právo společného užívání bytu manžely, a právo osobního užívání bytu svědčící tomuto manželovi se podle §871 odst. 1 obč.zák. ze zákona nepřeměnilo na právo společného nájmu bytu manžely, ale toliko na jemu svědčící právo nájmu. Tytéž závěry Nejvyšší soud vyslovil i v dalších rozhodnutích ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003 (kde se obdobně jako v souzené věci jednalo o přechodně služební byt) a nejnověji v rozsudku ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 780/2006). Jestliže výše uvedené platí pro případy, kdy se jen jeden z manželů stane členem družstva, tím spíše je lze vztáhnout na situaci, kdy členem družstva se stanou oba manželé. Nelze přisvědčit námitce odvolatele o rozporné judikatuře dovolacího soudu. Dovolatel přehlíží, že jím uváděná rozhodnutí ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, a ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 951/2005, (pojednávající o transformaci práva) se týkají jiného okruhu případů, a to těch, kdy před privatizací prostřednictvím založení bytového družstva svědčilo manželům právo společného nájmu bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena, a že právní posouzení věci odvolacím soudem je konformní s judikaturou dovolacího soudu (byť odvolací soud aplikoval ustanovení §703 odst. 2 a 3 obč. zák. přímo a nikoliv za použití ustanovení §853 obč. zák.).
Protože dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu