ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1661.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1661/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalované V. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 208/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 29 Co 307/2006-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 29 Co 307/2006-107, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud v Praze 9 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č.j. 9 C 208/2004-90 (poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2006, č.j. 29 Co 402/2005-73, zrušil jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne
27. 5. 2005, č.j. 9 C 208/2004-51, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6, o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, I. kategorie v 1. patře domu čp. 1069 v P. 9, kat. úz. Č. M., V. ulice (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil jí byt vyklidit a odevzdat žalobci, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, že rozhodnutím D. p. hl. m. P., s. p. ze dne 9. 2. 1990, č.j. DP 95/90-XII/37, byl předmětný byt přidělen žalované, že dne 22. 2. 1990 s ní byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že od roku 1998 žalovaná žila v bytě svého přítele, že v předmětném bytě zůstala bydlet D. K. (její dcera) se svojí dcerou K. K. (vnučkou žalované), že v období od roku 2001 do roku 2002 přijala Městská policie v P. osmnáct oznámení o rušení nočního klidu dcerou žalované D. K., že v deseti případech byla D. K. uznána Úřadem městské části P. 14 vinnou ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku a v některých případech i proti občanskému soužití, neboť v pozdních nočních hodinách rušila ostatní nájemníky hlasitou reprodukovanou hudbou a v některých případech je hrubě urážela, že jí byly uloženy pokuty, že žalované byla dána výpověď z nájmu bytu pro hrubé porušování dobrých mravů v domě její dcerou (obsažená v žalobě a doručená žalované dne 26. 11. 2004), že se žalovaná v průběhu listopadu 2004 (poté, co byla podána žaloba v této věci k soudu) vrátila zpět do předmětného bytu, že její dcera v závadném chování pokračovala i po podání žaloby, a že i když se její dcera D. K. odhlásila dne
30. 3. 2005 z trvalého pobytu na adrese bytu, došlo ještě i 1. 4. 2005 k hlasitému přehrávání reprodukované hudby v bytě žalované, že žalobce dal žalované dodatečně výpověď z nájmu bytu i proto, že žalovaná užívá předmětný byt jen občas, že tato další výpověď jí byla doručena 7. 3. 2005.
Po právní stránce uzavřel, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Přitom výstrahu, jež musí této výpovědi předcházet, shledal za účinnou tím, že byla rozhodnutí vydaná v přestupkovém řízení doručena dceři žalované. Neshledal žádné důvody k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., pro něž by mohl odepřít přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. pak uzavřel, že nebyl naplněn v době, kdy byla z tohoto důvodu dána žalované výpověď z nájmu bytu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, č.j. 29 Co 307/2006-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Po právní stránce shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., ale jen výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že je namístě aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., protože žalovaná po dání výpovědi okamžitě reagovala
a postarala se, aby dcera byt opustila a tím zjednala nápravu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod označil důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zrekapituloval, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. bylo nutno posuzovat k okamžiku účinnosti výpovědi. Při rozhodování soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu pak měla své místo i úvaha, zda vyhovění návrhu nebránilo ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Tato úvaha však měla být podložena konkrétnímu skutkovými zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem, jak na straně nájemkyně, tak i na straně pronajímatele. Poukazoval na to, že v dané věci docházelo k opakovanému rušení nočního klidu ještě i poté, kdy se žalovaná do bytu vrátila a kdy probíhalo řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Přitom na straně žalované neexistovaly žádné závažné okolnosti (např. dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, popřípadě neuspokojivá finanční situace), které by zasluhovaly zohlednění. Pokládal za nepřípadné aplikovat ustanovení o dobrých mravech na stav, kdy nájemkyně bytu ponechala byt po dobu dvou let napospas svým potomkům, kteří dennodenně tyranizovali ostatní nájemníky nadměrným hlukem a rušili noční klid s vědomím, že po návštěvě policie budou postiženi maximálně zanedbatelnou pokutou ve správním řízení. Namítal rovněž, že on jako pronajímatel stěží svým nájemníkům (kteří i přes přestálé útrapy nepožadovali slevu na nájemném) vysvětlí a zaručí, že žalovaná již nepřijme dceru zpět a že se situace nebude opakovat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto
a ztotožnila se se skutkovými a právními závěry obsaženými v napadeném rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. spočívá na právním závěru, že vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu by – vzhledem k okolnostem, jež považoval za rozhodné – bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přičemž dovolatel tento právní závěr zpochybnil.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak i důvody na straně pronajímatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura č. 8/1997); je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Odvolací soud v souzené věci považoval za okolnost rozhodnou pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na straně žalované jen to, že když po dání výpovědi „zjistila závadné chování dcery, postarala se, aby byt opustila“.
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, pokud přisoudil rozhodný význam okolnosti, že žalovaná zajistila, aby si její dcera přehlásila trvalý pobyt na jinou adresu. Nelze totiž přehlédnout, že se žalovaná po značnou dobu o chování své dcery v bytě nestarala, výtky ostatních nájemníků v domě podceňovala a jejímu závadnému jednání nezabránila ani poté, kdy jí již byla dána výpověď z nájmu bytu. Odvolacímu soudu rovněž tak nelze přisvědčit, pokud nepřihlédl k okolnostem na straně pronajímatele (žalobce) a nezabýval se jeho oprávněnými zájmy jako vlastníka předmětného domu, (tj. i jeho zájmem na řádném využívání jeho majetku). V této souvislosti nelze též přehlédnout, že pronajímatel je povinen ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, mimo jiné tedy zajistit, aby užívání bytů nebylo rušeno nadměrným hlukem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1325/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3200/2006); podání žaloby v dané věci tak bylo i v zájmu ostatních nájemců bytů v domě.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tak neúplné, a proto i nesprávné; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž uplatněn oprávněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1,
§226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu