ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1894.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1894/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce B. d. D. 1222, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) T. S. a 2) I. S., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 386/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č.j. 11 Co 348/2006-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006, č.j. 11 Co 348/2006-96, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. května 2006, č.j.
26 C 386/2002-73, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 5. 2006, č.j. 26 C 386/2002-73, zamítl žalobu o přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 6, nacházejícímu se ve 3. podlaží domu č.p. 1222 v P. 7 – H., D. u. 49a“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl
o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
29. 11. 2006, č.j. 11 Co 348/2006-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalující družstvo vzniklo vyčleněním z B. d. Ž. (§29 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům), že je vlastníkem domu čp. 1222, že se žalovaní stali jeho členy na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 16. 6. 1997, že s žalovaným 1) byla dne 16. 6. 1997 uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu, že se žalovaní do bytu nenastěhovali, že jsou nájemci dalšího bytu o velikosti 1+1 v P. 6, ul. T. 4/680 (a podle zjištění odvolacího soudu ještě i nájemci bytu o velikosti 2+1 v P. 6, v Z. a. 20), že více bytů (menší plochy) pořídili pro uspokojení budoucí bytové potřeby svých dětí, že v období od července 2002 do prosince 2002 neplatili nájemné a služby, že žalovaný 1) uhradil dlužné nájemné ve výši 12.600,- Kč dne 10. 2. 2003 (až po podání žaloby), že dne 8. 12. 2003 byl předmětný byt otevřen za asistence Policie ČR, protože nebyl uzavřen kohoutek u vodovodní baterie v koupelně a došlo k vytopení místností v bytě a průsaku vody do spodních pater, že v červnu 2005 došlo k podmáčení stropu nájemnice V. V., že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě) proto, že neplatili nájemné za dobu delší než tři měsíce, dále proto, že předmětný byt bez vážných důvodů neužívají, a dále i proto, že mají více bytů.
Soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že žalovaným vznikl podle ustanovení §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), společný nájem družstevního bytu se společným členstvím v družstvu. Při úvaze o aplikaci §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedená ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem a podal návrh na jejich zrušení Ústavnímu soudu ČR, který jej zamítl nálezem ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03. Oba soudy pak vycházely ze závěrů uvedených v nálezu, a to že „obecné soudy mohou vzít zvláštnosti nájmu družstevního bytu v úvahu při naplňování dispozice výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. a podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., tj. při hodnocení toho, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt a při posuzování vážných, resp. závažných důvodů, pro které nájemce byt neužívá nebo ho užívá jen občas a že k dispozici mají i ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Uzavřely, že s ohledem na specifikum nájmu družstevního bytu, který je odvozen od členského vztahu nájemce v družstvu a od jeho majetkové účasti v družstvu, přičemž členská práva a povinnosti jsou podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), volně převoditelná a převádějí se za tržní cenu, musí nájemce – člen družstva stejně jako vlastník bytové jednotky (na rozdíl od nájemce nedružstevního bytu) vynaložit k zajištění své bytové potřeby určité nemalé prostředky. Přitom nejde–li o „hromadění bytů“ v rozporu s obecnými zájmy, je na vůli a finančních možnostech každého, v kolika družstvech se bude chtít majetkově účastnit, stát se jejich členem a nájemcem družstevního bytu. Jestliže tak žalovaní učinili proto, aby v budoucnu (vzhledem ke stále narůstajícím cenám za bydlení) zajistili bytovou potřebu svých dětí, je to s přihlédnutím ke specifiku nájmu družstevního bytu uznatelný důvod, který je třeba zohlednit v rámci úvahy o naplnění požadavku, „zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt“. Uvedenou okolnost je třeba uznat i jako vážný důvod pro zatímní neužívání bytu. S námitkami, že neužíváním bytu dochází ke vzniku škod na domě, se soudy vypořádaly tak, že v takovém případě vzniká odpovědnost žalovaných podle obecné úpravy o odpovědnosti za škodu. Oba soudy dovodily, že nebyly naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., že žalovaní mají dva byty a že byt bez vážných důvodů neužívají. Naproti tomu výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., shledaly za naplněný, protože žalovaní dlužili nájemné za šest měsíců. Uzavřely však, že přivolení k výpovědi z nájmu z předmětného bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., když přihlédly k tomu, že žalobce upozornil žalované na neplacení nájemného až po šesti měsících, a to dopisem adresovaným žalovanému 1) na adresu předmětného bytu, ačkoliv věděl, že žalovaní se v předmětném bytě nezdržují a byla mu známa faktická adresa bydliště žalovaných, že nájemné nebylo placeno nedopatřením, že žalovaní dlužné nájemné uhradili ihned poté, co se o vzniklém dluhu dozvěděli, a že po celou dobu trvání nájmu platili řádně nájemné a v současné době je nájemné placeno řádně
a včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností ani důvodností se nezabýval. Namítal, že výkladem soudů nemohou být obecně platné předpisy „vynulovány“. Nesouhlasil se závěry, že měl při řešení věci postupovat podle stanov družstva, a namítal, že členská práva a povinnosti člena bytového družstva je třeba posuzovat nejen podle stanov družstva, ale zejména a především podle toho, co je zakotveno v obecně platných právních předpisech. Nesouhlasil ani s tím, aby byla popřena pravidla přijatá zákonem jen s ohledem na ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech. Poukazoval na to, že není jisté, zda nezletilé děti žalovaných budou chtít v předmětném bytě bydlet. Namítal, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Z korespondence družstva a žalovaných a z nepřímých důkazů vyšlo najevo, že předmětný byt byl dlouhodobě užíván ke komerčním účelům pod záminkou „pověřování osob správou předmětného bytu“, a že se jednalo o skrytý podnájem. Jen pro nedostatek důkazů nemohl uplatnit další výpovědní důvod, a to přenechání bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele. Zdůrazňoval, že žalovaní již nejsou hlášeni k trvalému pobytu na adrese T. 4/660 v P. 6, ale na adrese Z. a. 20 v P. 6, a jsou tedy nájemci nejméně již třetího bytu, čímž je jejich bytová potřeba nepochybně saturována. Vytýkal soudům, že nezohlednily, že žalovaní předmětný byt neužívají dlouhodobě, že neprovádějí v bytě kontroly a tím přispívají ke vzniku škod ostatním členům družstva, že neplatili nájemné po dlouhou dobu a že dosud nezaplatili poplatek z prodlení z dlužných částek. Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen „a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že se ztotožňují se závěry soudů obou stupňů. Dovolání považují za nedůvodné a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení
v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. [jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědních důvodů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák.]. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje mimo jiné rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti výpovědních důvodů §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno jednak na právním závěru, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. nebyly naplněny, a dále na právním závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl naplněn, avšak přivolení k výpovědi z nájmu z bytu je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Podle obsahu dovolání – §41 odst. 2 o.s.ř. – napadl dovolatel svými námitkami správnost všech shora uvedených právních závěrů odvolacího soudu. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení všech těchto otázek odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedených otázek – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí. Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod.
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. také vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt
(§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ústavní soud České republiky pak v nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 výslovně neuvedl, že by pro odlišnosti institutu nájmu družstevního bytu nebylo možno aplikovat na družstevní byty ustanovení o zániku nájmu bytu výpovědí podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Poukázal na to, že platná právní úprava poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby zvláštnosti nájmu družstevního bytu mohly být vzaty v úvahu při naplňování dispozice výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. tj. při hodnocení toho, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. V úvahu musí soud vzít i ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce byt bez vážných důvodů neužívá a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vyplývá, že naplnění tohoto výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce neužívá byt vůbec nebo ho užívá jen občas a pro tento stav nejsou dány vážné (závažné) důvody. Zda jsou naplněny zákonné podmínky tohoto výpovědního důvodu, soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99). O neužívání, popř. občasné užívání bytu jde tehdy, je-li byt zcela nebo převážně opuštěn. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (popř. aby ho užíval soustavně, nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Takovým důvodem může být zejména nájemcův výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází, či jeho pobyt mimo území republiky (např. z důvodů pracovních nebo rodinných). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, nebo ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99). V nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, Ústavní soud České republiky rovněž uvedl, že platná právní úprava poskytuje dostatečný prostor i k tomu, aby zvláštnosti nájmu družstevního bytu mohly být vzaty v úvahu i při naplňování dispozice výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. tj. při hodnocení vážných resp. závažných důvodů, pro které nájemce byt neužívá nebo ho užívá jen občas. Také v tomto případě musí vzít v úvahu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv
a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §711 odst.1 písm. g) a h) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000). Jak již bylo uvedeno výše, je třeba uvedené pojmy posuzovat především z objektivního hlediska s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.
Jestliže však odvolací soud v projednávané věci dovodil, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jeden byt, přestože družstevní byt vůbec neužívají, stav bytu řádně nekontrolují a v důsledku toho vznikají ostatním nájemcům škody – v daném případě opakované zatékání vody, po delší dobu z něho neplatili nájemné, a netvrdí vážné důvody pro neužívání bytu, pak nelze mít za to, že by vymezil hypotézu ustanovení §711 odst.1 písm. g) a h) obč. zák. způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře a shora uvedenému nálezu Ústavního soudu.
S přihlédnutím k neplacení nájemného a opakovaným škodám je pak i vyloučena úvaha o rozporu výpovědi s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení odvolacího soudu o naplněnosti výpovědních důvodů podle
§711 odst.1 písm. g) a h) obč. zák. tak není správné.
Dovolatel podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř. – napadl rovněž závěr odvolacího soudu, že přivolení k výpovědi z nájmu z předmětného bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Judikatura soudů je ustálena v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce [§711 odst. 1 písm. d) obč. zák.]. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 1998, sp. zn.
2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura)].
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení, právně významná pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu domáhá, tedy pronajímatele. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci je s dobrými mravy skutečně v rozporu, a to i s přihlédnutím k okolnostem na straně pronajímatele (rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn, žalobu však zamítl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Při posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyšel správně ze skutkového zjištění, že před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně žalovaný 1) uhradil dluh na nájemném, pro který mu byla dána výpověď z nájmu bytu (v částce 12.600,- Kč), a správně nepřehlédl ani skutečnost, že od února 2003 do rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní platili nájemné řádně a včas. Naproti tomu již (nesprávně) nepřihlédl k poměrům na straně pronajímatele, kterému vznikla majetková újma neomluvitelná tím, že nájemci „zapomněli“ zaplatit nájemné, jak dovodily soudy,
a přehlédl též, že žalovaní nezaplatili příslušenství pohledávky v podobě poplatku
z prodlení.
Za těchto okolností není jeho právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. správné; nelze tedy – za této situace – pokládat za správný odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) přijatý právní závěr, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy.
Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu