ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2034.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2034/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. v B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 299.312,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 691/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 13 Co 183/2005-155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 13 Co 183/2005-155, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. března 2005, č.j. 8 C 691/2002-134, vyjma jeho výroku, že o části žaloby ohledně zaplacení 109.490,11 Kč
a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem (částečným) ze dne
14. 3. 2005, č.j. 8 C 691/2002-134, uložil žalovanému zaplatit žalobci 189.821,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 299.312,05 Kč od 10. 8. 2001 do zaplacení (výrok II.) a stanovil, že o zbývající části žaloby ohledně zaplacení 109.490,11 Kč a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že dne 31. 12. 1954 F. P. (děd žalobce) sdružil ke společnému hospodaření v J.Z.D. III. typu v B. půdu o rozloze 4,62 ha a předal družstvu živý a mrtvý inventář, že dne …zemřel, že ideální polovinu jeho nemovitostí nabyla dědictvím L. R. (matka žalobce), že dne 3. 10. 1977 nabídla spolu s další spoluvlastnicí A. P. (manželkou F. P.) zemědělské pozemky státu, který je ještě téhož dne pod č.j. Fin 4/4390/77-72/4-Ko, přijal, že A. P. dne … zemřela, že v souvislosti s přijetím restitučních zákonů L. R. (jako oprávněná osoba podle §4 odst. 1 a odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon
č. 229/1991 Sb.“/) uplatnila u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí, že žalovaný s ní uzavřel dne 15. 3. 1993 dohodu o vydání nemovitostí, schválenou rozhodnutím referátu okresního pozemkového úřadu J. ze dne 25. 5. 1993, č.j. RPÚ – 1/1075/1/92-201/3 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 6. 1993), že dopisem ze dne 3. 6. 1992 L. R. uplatnila u žalovaného nárok na náhradu za živý
a mrtvý inventář, že jí žalovaný na základě jejího požadavku vypočetl náhradu za živý a mrtvý inventář částkou 113.873,- Kč (sestávající z náhrady za živý inventář 44.581,60 Kč, z náhrady za krmiva a steliva 39.303,15 Kč, z náhrady za osiva a sadbu 7.860,63 Kč, z náhrady za statková hnojiva 2.311,95 Kč a z náhrady za mrtvý inventář 19.815,67 Kč), upozornil ji, že nesrovnalosti ve výpočtu je třeba reklamovat nejpozději do konce září 1992 a že po tomto datu bude brán uvedený výpočet za základ pro výpočet majetkového podílu, že jí byl vypočten majetkový podíl z transformace celkem ve výši 299.312,05 (sestávající ze základního podílu 113.873,- Kč a z dalšího majetkového podílu 185.439,05 Kč), že transformační projekt, jehož součástí bylo vyčíslení jejího majetkového podílu 299.312,05 Kč, byl schválen valnou hromadou dne 26. 11. 1992, že dopisem ze dne 30. 11. 1992 žalovaný žalobkyni potvrdil výši majetkového podílu a vyzval ji, aby s ním nakládala, že smlouvou ze dne 1. 8. 1993 L. R. pronajala vydané pozemky žalovanému a další smlouvou ze dne 1. 8. 1993 mu pronajala i majetkový podíl (jako soubor movitých a nemovitých věcí), že ještě dne 2. 12. 1999 jí žalovaný vystavil potvrzení o shora uvedeném majetkovém podílu pro P. f. České republiky, že poprvé až podáním ze dne 5. 4. 2004 (téměř tři roky po zahájení soudního řízení v této věci) žalovaný začal zpochybňovat postavení L. R. jako osoby oprávněné podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), že souhlasil s případnou výši jejího podílu jen 189.821,94 Kč (představovaného náhradou za živý inventář 44.581,60 Kč, náhradou za půdu 4,62 ha x 25820,80 tj. 119.292,07 Kč a náhradou za užívání živého inventáře 44.581,60 x 582,04 tj. 25.648,27 Kč), že odmítl uspokojit její nároky peněžitou formou, že smlouvou ze dne 6. 11. 2000 postoupila L. R. pohledávku z majetkového podílu žalobci.
Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobce nesplnila předpoklady, aby mohla být oprávněnou osobou podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by podala písemnou přihlášku u družstva do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. Naproti tomu jí přiznal postavení oprávněné osoby podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Dovodil, že jí byla poskytnuta náhrada za živý a mrtvý inventář podílem na majetku žalovaného. Vycházel z toho, že vyzvala žalovaného k vydání náhrad podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., žalovaný zahrnul její nárok do transformace jako základní majetkový podíl a následně si od ní celý majetkový podíl ve výši 299.312,05 Kč pronajal. Přitom odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 1098/96, podle něhož k poskytnutí náhrady podílem na majetku družstva nemuselo dojít na základě zvláštní dohody, postačilo, jestliže oprávněná osoba souhlasila se zařazením do transformace stanovením základního podílu.
K odvolání žalobce (do zamítavého výroku pod bodem II.) a žalovaného (do přisuzujícího výroku pod bodem I.) Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č.j. 13 Co 183/2005-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 189.821,94 Kč a ve výrocích, jimiž soud prvního stupně nepřiznal žalobci úrok z prodlení z částky 189.821,94 Kč ve výši 10 % za dobu od 10. 8. 2001 do 15. 11. 2001 a ve výši 1,5 % za dobu od 16. 11. 2001 do zaplacení, změnil jej ve výroku o úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 189.821,94 Kč za dobu od 16. 11. 2001 do zaplacení tak, že žalobci uvedený úrok přiznal a zrušil jej ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši
10 % ročně z částky 109.490,11 Kč od 10. 8. 2001 do zaplacení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že právní předchůdkyně žalobce byla oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Na základě skutečností zjištěných soudem prvního stupně ale uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobce a mezi žalovaným byla uzavřena dohoda o vypořádání nároků na náhrady (poskytované podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) podílem na jmění žalovaného, a to ještě před valnou hromadou, na které byl schválen transformační projekt.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vymezil zásadní právní otázky, které podle něho napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem, následujícím způsobem: „1. Ke kterému okamžiku musí být splněny podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. 2. Zda postavení oprávněné osoby podle uvedeného ustanovení lze nabýt kdykoliv v průběhu transformace. 3. Kdy se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.“ Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že se mohla stát právní předchůdkyně žalobce oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. až po zahájení transformace, tj. až po dni konání první transformační valné hromady. Poukazoval na to, že odvolací soud spolehlivě zjistil, že nárok na náhradu živého
a mrtvého inventáře právní předchůdkyně žalobce uplatnila až v červnu 1992, tedy až v průběhu transformace, dokonce až po první transformační valné hromadě, které se už musely účastnit (musely být na ni pozvány) všechny oprávněné osoby jako účastníci transformace a nositelé celé řady specifických práv (účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, být volen členem transformační rady, odkoupit podíly podle §8 zákona č. 42/1992 Sb., účastnit se a hlasovat na valné hromadě k projednání a schválení transformačního projektu, předložit vlastní transformační projekt, rozhodnout se zda bude členem transformovaného družstva či nikoliv, mít vypočten majetkový podíl). Podle žalovaného z uvedeného výčtu práv a povinností vyplývá, že fyzická osoba se mohla a zároveň musela stát oprávněnou osobou přede dnem konání (první) transformační valné hromady k volbě transformační rady. Konkrétní přesný termín, ke kterému se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou dovozoval z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož představenstvo družstva je povinno svolat oprávněné osoby na valnou hromadu k volbě transformační rady družstva do jednoho měsíce po uplynutí lhůty pro přihlášení oprávněných osob. Poukazoval na to, že valná hromada byla řádně svolána, jestliže pozvánky byly odeslány doporučenými dopisy na adresu oprávněných osob nebo doručeny proti potvrzení o převzetí. Lhůta pro přihlášení oprávněných osob činila 3 měsíce od účinnosti zákona tj. uplynula dnem 28. 4. 1992.
O tom, že k tomuto dni musely být všechny oprávněné osoby známy, podle něho výrazně svědčí ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., z něhož vyplývá, že je valná hromada způsobilá zvolit radu, je-li přítomna nebo zastoupena nadpoloviční většina oprávněných osob a byla-li řádně svolána podle odst. 1 s tím, že každá oprávněná osoba má při volbě rady jeden hlas. Z výše uvedeného dovozoval, že kdyby se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou po datu 28. 4. 1992 a dokonce po konání první transformační valné hromady, valná hromada by nebyla řádně svolána, nemohla by platně zvolit transformační radu a veškeré navazující úkony transformace by byly vadné a nezákonné. Také by byla výrazně porušena rovnost potenciálních oprávněných osob, protože pro některé z nich by platila prekluzivní lhůta běžící do
28. 4. 1992, zatímco pro jiné by tato lhůta neplatila. Nesprávné právní posouzení spatřoval i v tom, že soudy neřešily, zda náhrada podílem na jmění byla stanovena „podle zvláštních předpisů“ jak výslovně vyžaduje ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., navíc s odkazem mimo jiné na zákon č. 229/1991 Sb. Podle něho soudy nesprávně vycházely z toho, že náhrada za živý a mrtvý inventář byla právní předchůdkyni žalobce stanovena podílem na majetku družstva s odkazem na vyčíslení výše náhrad za inventář v rámci tzv. základního podílu na majetku družstva podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. Namítal, že podle ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami osoby, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Tyto osoby se do transformace nepřihlašují. Z uznávaných pravidel výkladu právní normy, ale i z výslovných ustanovení Legislativních pravidel Vlády ČSR z roku 1987 (platných v době tvorby transformačního zákona) stejně jako podle Legislativních pravidel vlády České republiky platných (se změnami) od roku 1998 jednoznačně vyplývá, že odkazuje-li se v právním předpisu na jiný právní předpis (na zákon nebo na nařízení vlády či vyhlášku, které nejsou prováděcími právními předpisy k zákonu, v jehož ustanovení je odkazu použito), použije se slov „zvláštní právní předpis“. Osobami, kterým se „podíl na jmění stanoví podle zvláštních předpisů“ jsou podle odkazu v §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. zejména, ne-li výlučně, osoby, kterým se podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby poskytla „popřípadě podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2“ tohoto ustanovení. Tím zvláštním předpisem, na který odkazuje §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., je tedy zákon č. 229/1991 Sb. Kdyby se totiž v rozporu s nesporným významem dikce „podle zvláštních předpisů“ za stanovení podílu na jmění podle zvláštních předpisů mělo považovat stanovení základního podílu na majetku družstva podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., pak by neměla význam ustanovení §14 písm. a) a b) zákona č. 42/1992 Sb., protože i těmto osobám se posléze v transformaci stanoví podíl na majetku družstva. Všem fyzickým osobám, které se staly oprávněnými osobami, se stanoví podíl na majetku družstva. Poukazoval i na to, že v uvedené souvislosti nelze přehlédnout, že ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. hovoří o „podílu na jmění“ a ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. hovoří rovněž o náhradě „podílem na jmění právnické osoby“, zatímco ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. hovoří o něčem jiném, o „podílu základním a dalším na majetku družstva“. Skutečnost, že pojmy jmění a majetek nelze zaměňovat, dokládal poukazem na úpravu provedenou v §6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v roce 1992. Připustil, že do vydání transformačního zákona žádný právní předpis neupravoval ani pojem a ani realizaci „stanovení podílu na jmění družstva“. Zabýval se i historickým výkladem, vycházejícím ze skutečnosti, že zákon č. 229/1991 Sb. a zákon č. 42/1992 Sb. byly vládou připraveny a měly následovat vzápětí po sobě. Pak je třeba dospět k závěru, že poskytnutím náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby „popřípadě podílem na jmění právnické osoby“ podle zákona č. 229/1991 Sb. byla zamýšlena náhrada podílem na jmění družstva stanoveným v transformaci. Vládní návrh zákona č. 42/1992 Sb. se však stal předmětem rozsáhlých pozměňujících poslaneckých návrhů, jejichž přijetím byla dosavadní koncepce
a zejména návaznost uvedených dvou zákonů, zákona č. 229/1991 Sb. a zákona
č. 42/1992 Sb., značně narušena. Ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. je tedy podle něho klasickou ukázkou definice (účastníka transformace) „kruhem“
a ustanovením zjevně obsoletním. Účastníkem transformace podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. je osoba, které se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů; protože ale zvláštní předpisy (§20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., na který citované ustanovení odkazuje) stanovení podílu na jmění sice předjímají, ale neumožňují je realizovat, je toto ustanovení neaplikovatelné. Ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., v části věty, podle které se poskytne náhrada „podílem na jmění právnické osoby“, lze aplikovat, až v průběhu transformace družstva (nikoli jakékoliv jiné právnické osoby), ale aby v transformaci mohl být takové osobě poskytnut podíl na jmění družstva, musí se stát oprávněnou osobou, účastníkem transformace, z jiného důvodu, než podle ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Kriteriem účasti v transformaci při dodržení pravidel logiky nemůže být jen to, že takovému účastníku se teprve má stanovit podíl na jmění transformovaného družstva nota bene podle zvláštních, tj. od zákona č. 42/1992 Sb. odlišných předpisů, které navíc nic takového neupravují. Připustil, že uvedenou zjevnou logickou vadu ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. (v duchu principu, že je nutno vyložit i zjevně vadný text normy) se pokusila překlenout judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu výkladem, že aby se oprávněná osoba podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. stala oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., musí být mezi touto osobou a transformovaným družstvem shoda, výslovná či konkludentně uzavřená dohoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění. Jak výslovně uvedl Ústavní soud v nálezu č. 83/1998 Sb. nálezů a usnesení „nezakládá skutečnost, že družstvo vyčíslilo k výzvě žadatele z tohoto titulu … určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu oprávněné osoby na majetku družstva podle §7 odst. 4 věty první zákona č. 42/1992 Sb., že by taková osoba získala postavení oprávněné osoby podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Poukazoval však na to, že v uvedené judikatuře, která je ovšem nucena „přehlédnout“ výše uvedený dosti zásadní obsahový rozdíl mezi podílem na majetku a podílem na jmění, ale chybí nezbytný údaj o tom, že tato dohoda musí být uzavřena nejpozději dne 28. 4. 1992, kdy skončila lhůta pro přihlášení se do transformace. Jinak by se fyzická osoba nemohla stát oprávněnou osobou a nabýt práva oprávněné osoby a nemohla by být řádně svolána první valná hromada družstva
a zvolena transformační rada podle ustanovení §5 zákona č. 42/1992 Sb. Podle jeho názoru se tedy účastníky transformace ex lege staly pouze ty osoby (oprávněné ve smyslu §14 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.), které uplatnily nárok na náhradu podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. u družstva a které se s družstvem dohodly (výslovně či konkludentně), ale nesporně, že jim náhrada bude poskytnuta podílem na jmění v transformaci a které se tak dohodly s družstvem v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. tj. od 24. 6. 1991 do dne 28. 4. 1992 tj. do počátku běhu lhůty pro svolání první transformační valné hromady. Případné dodatečné zapsání takové fyzické osoby do seznamu oprávněných osob protiprávním úkonem družstva nemůže měnit zákon; nemůže zhojit nedostatek zákonných podmínek pro účast v transformací a tím pro vznik nároku na majetkový podíl. Vhledem k tomu, že právní předchůdkyni nárok na majetkový podíl vůbec nevznikl, nemohla podle něho převést nárok na jeho vypořádání na žalobce. Nikdo nemůže převést více práv než má sám. Rozsudky soudů obou stupňů tak spočívají na posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) napadl dovoláním jen výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil naplnění předpokladů podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb.,
u právní předchůdkyně žalobce – a to předpokladu existence dohody o vypořádání restitučních náhrad podílem na jmění družstva.
Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Protože se odvolací soud od ustáleného řešení této otázky zčásti odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení této otázky – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Existence uvedených vad nebyla namítána a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami rovněž občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.
Podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu
k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v §4 odst. 2.
Podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se náhrada poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, případně podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2, a to až do výše hodnoty odňatých věcí v cenách ke dni účinnosti tohoto zákona, případně náhrada v jiné formě. Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud.
Rozhodovací praxe soudů již dovodila, že k tomu, aby se určitá osoba stala osobou oprávněnou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., nepostačí, že restituční nárok uplatnila řádně a včas; vedle toho je zapotřebí, aby mezi touto osobou
a transformovaným družstvem byla shoda (byla uzavřena dohoda) o tom, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1209/96, popřípadě nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98). V takovém případě se restituční nárok stane částí majetkového podílu, a to částí, představující základní podíl na majetku družstva (srov. již výše zmíněný rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1209/96). Přitom tato dohoda může být uzavřena ústně, popřípadě
i konkludentně (jak připouští sám dovolatel). Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (nezpochybnitelného v řízení o dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) – že (s ohledem na úkony účastníků při transformaci i na jejich následné počínání) uvedená dohoda byla uzavřena – dovodil, že právní předchůdkyně žalobce byla osobou oprávněnou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., pak je jeho právní posouzení správné.
Napadeným rozsudkem, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 189.821,94 Kč, byla (vyhověním žalobě v této části) shledána správnou i výše přisouzeného nároku.
Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uvedl, že stane-li se náhrada podle zvláštního předpisu součástí majetkového podílu z transformace jako tzv. základní vklad, je jeho výše dána výší náhrady, na kterou vznikl oprávněné osobě nárok podle zvláštního předpisu. Pokud tedy soudy přiznaly žalobci kromě restituční náhrady 113.873,- Kč, ještě i další plnění, ačkoliv uzavřely, že nemá postavení osoby oprávněné podle §14 písm. b) zákona č. 42/1942 Sb., není jejich právní posouzení správné.
Dovolatel dále rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu.
Z textu ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., zejména ze slov „…kterým se podíl…stanoví…“ a dále z ustanovení §7 odst. 2 písm. a) zákona
č. 42/1992 Sb., podle něhož se pro uspokojení nároků, které mohou být uplatněny podle zvláštních předpisů a nebyly uplatněny ke dni schválení transformačního projektu odečte od čistého jmění částka, která bude použita k jejich uspokojení, vyplývá, že ohledně oprávněných osob podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., jde o stanovení podílu při transformaci nikoliv před ní a že časovým limitem pro vypořádání jejich nároků v základním podílu na majetku družstva (srov. §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb.) je schválení transformačního projektu. Skutečnost, že základní podíl ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 věta první zákona č. 42/1992 Sb., mohl být vypočten pouze tehdy, jestliže nárok na náhradu existoval podle zvláštních předpisů ke dni schválení transformačního projektu Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil v řadě rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 30. 12. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1098/96, rozsudek ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1818/98, rozsudek ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 29 0do 1175/2003). Pokud tedy odvolací soud pokládal za rozhodné období pro uzavření dohody o vypořádání restitučních náhrad podílem na jmění družstva ještě i časový úsek až do schválení transformačního projektu, je jeho právní posouzení rovněž správné.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozí části, však vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, pokud jde o výši přiznaného plnění.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí nejen ve výroku o věci samé ale i v závislých výrocích
o příslušenství (§242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu