ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2182.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2182/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ MUDr. B. D., b/ Ing. B. A., c/ MUDr. D. N., d/ Mgr. J. M., e/ F. K., f/ MUDr. M. K., g/ MUDr. Z. H., h/ K. G., ch/ Ing. J. G., i/ Ing. R. G., j/ RNDr. A. G., CSc., k/ Ing. G. G., l/ MUDr. M. D., CSc., m/ RNDr. J. F., n/ MUDr. A. S., a o/ Doc. MUDr. A. S., zastoupených advokátem, proti žalované S. s.r.o. v l., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 155.571,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 24/2004, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 39 Co 430/2007-127, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
K návrhu žalobců probíhá proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) řízení o zaplacení dlužného nájemného z pronajatých nebytových prostor. Podáním ze dne 13. září 2007 označeným jako návrh na vydání předběžného opatření se žalovaná v průběhu řízení domáhala, aby byla žalobcům uložena povinnost „vydat prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 24/2004 účetnictví včetně všech účetních podkladů žalobců za období II. a III. čtvrtletí roku 2003 ohledně budovy v H. ul. 15, 110 00 P. 1 – S. M.“ (dále též jen „návrh ze dne 13. září 2007“). Zmíněný návrh, v němž odkázala na ustanovení §74 odst. 1 ve spojení s §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), odůvodnila tvrzením, že nemá přístup k listinám, kterými hodlá prokázat svůj žalobní protinávrh, že tyto listiny jsou v držení žalobců a že je proto třeba, aby „byly zatímně upraveny poměry účastníků“.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 12 C 24/2004-109, návrh ze dne 13. září 2007 zamítl. V odůvodnění citovaného rozhodnutí nejprve uvedl, že návrh je – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – návrhem na zajištění důkazu ve smyslu §102 odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti poukázal na právní názor vyjádřený již v jeho usnesení ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94 (citované usnesení bylo jako věcně správné potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 29. května 2006, č. j. 39 Co 169/2006-101), jímž zamítl návrh žalované ze dne 21. března 2006 „na zajištění účetnictví včetně všech účetních podkladů žalobců za období II. a III. čtvrtletí roku 2003 ohledně budovy v H. ul. 15, 110 00 P. 1 – S. M.“ (dále jen „návrh ze dne 21. března 2006“). Návrh ze dne 13. září 2007 pak zamítl proto, že především neshledal existenci skutečností nasvědčujících tomu, že důkazy navržené k zajištění nebude možno později provést vůbec či jen s velkými obtížemi, a dále rovněž z důvodu neúčelnosti provedení důkazu navrženého k zajištění.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 39 Co 430/2007-127, citované usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o návrhu ze dne 13. září 2007 zastavil.
Odvolací soud se nejprve ztotožnil s názorem, že návrh žalované ze dne 13. září 2007 je po obsahové stránce (§41 odst. 2 o. s. ř.) návrhem na zajištění důkazu po zahájení řízení. Poté dospěl k závěru, že projednání takového návrhu brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 zákona o.s.ř.), neboť o shodném návrhu žalované již bylo v tomto řízení rozhodnuto, a to pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94. Konstatoval, že překážka věci pravomocně rozsouzené je dána v případě, že má být v novém řízení projednána stejná věc, a pokračoval, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o týž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; přitom odkázal na rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 113/2001. Uzavřel, že pro posouzení, zda projednání věci brání překážka rei iudicatae, není významné, jak byla předchozí věc právně posouzena, neboť tato překážka je dána i tehdy, byla-li v předchozím řízení věc nesprávně právně posouzena.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že v návrhu ze dne 21. března 2006 „v žádném případě nešlo o návrh na zajištění důkazu, jak nesprávně posoudil … soud I. stupně“, a že tedy usnesením ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl nikoli o návrhu uvedeném v podání ze dne 21. března 2006, nýbrž o „návrhu na zajištění důkazu“, který však dotčeným podáním neučinila. Zdůraznila, že z obsahu návrhu ze dne 21. března 2006 vyplývá, že jím žádala o „vydání předmětu důkazního prostředku (listinných dokumentů), a to prostřednictvím návrhu na nařízení předběžného opatření ukládajícího povinnost žalobcům k vydání listin žalované postupem podle §102 odst. 1 o. s. ř.“, nikoliv o provedení důkazu prostřednictvím jeho zajištění postupem podle §102 odst. 2 o. s. ř. Podle jejího mínění za této situace soud ohledně návrhu ze dne 21. března 2006 „vůbec nerozhodoval (a nerozhodl), tedy … se logicky nemohlo jednat o věc rozhodnutou“. V této souvislosti uvedla, že takové rozhodnutí by bylo „zcela svévolným, překračovalo by rozhodovací pravomoc soudu, a především nicotným (nulitním) soudním rozhodnutím (paaktem)“. Dodala, že neobstojí ani úvaha odvolacího soudu, že pro posouzení, zda projednání věci brání překážka rei iudicatae, není významné, jak byla předchozí věc právně posouzena, neboť tato překážka je dána pouze tehdy, byla-li v dřívějším řízení věc nesprávně posouzena po stránce právní, nikoliv však pokud soud „posoudil věc v dřívějším řízení nesprávně (jinak) po stránce skutkové ergo pokud soud rozhodoval o něčem jiném, než co navrhoval v předchozím řízení účastník“. Z uvedených důvodů měla za to, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94, nezaložilo překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k projednání návrhu ze dne 14. září 2007. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka napadla správnost právního názoru, že projednání návrhu ze dne 13. září 2007 brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o. s. ř.). Citovaná ustanovení se podle §167 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně užijí rovněž na usnesení.
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o. s. ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o. s. ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o. s. ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o. s. ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60, v sešitě č. 9, ročníku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesprávnost právního názoru o překážce věci pravomocně rozhodnuté dovolatelka dovozovala nikoliv poukazem na to, že v návrzích ze dne 21. března 2006 a ze dne 13. září 2007 nešlo o stejnou věc ve smyslu shora uvedené judikatury, nýbrž především z toho, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94, je podle jejího mínění nicotným (nulitním) právním aktem (paaktem), a proto jeho existence nemůže bránit projednání návrhu ze dne 13. září 2007.
Nicotný právní akt je zásadně takový právní akt, který byl vydán k tomu “absolutně” nepříslušným orgánem. Za takový orgán lze obecně pokládat orgán, který podle svého zákonného vymezení (zmocnění) není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. K totožnému závěru, avšak ve vztahu k užší kategorii aktů správních, dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, který byl uveřejněn pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. U právních aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, platí presumpce jejich správnosti a dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněné pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry lze zobecnit a vztáhnout i na posuzovaný případ).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka se mýlí, má-li za to, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94, je nicotným právním aktem. Rozhodování o zajištění důkazu ve smyslu §102 odst. 2 o. s. ř. (jakož i o předběžném opatření podle §102 odst. 1 o. s. ř.) je totiž zákonem svěřeno do výlučné pravomoci soudu, a proto i kdyby soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §41 odst. 2 o. s. ř. posoudil návrh ze dne 21. března 2006 jako návrh na zajištění důkazu, šlo by v případě citovaného usnesení toliko o rozhodnutí věcně nesprávné, nikoliv však nulitní. Zmíněné usnesení tudíž má právní účinky a jelikož podle §159a odst. 4 o. s. ř. je jeho výrok závazný pro všechny orgány, byla jím i pro účely řízení o návrhu ze dne 13. září 2007 závazně vyřešena otázka, co žalovaná sledovala (čeho se domáhala) návrhem ze dne 21. března 2006.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2006, č. j. 39 Co 169/2006-101, byl pravomocně zamítnut návrh žalované ze dne 21. března 2006 na zajištění (důkazu) účetnictví(m) včetně všech účetních podkladů žalobců za období II. a III. čtvrtletí roku 2003 ohledně budovy v H. ul. 15, P. 1, a to především proto, že neexistovaly skutečnosti nasvědčující tomu, že důkazy navržené k zajištění nebude možno později provést vůbec či jen s velkými obtížemi, a dále rovněž z důvodu neúčelnosti provedení důkazu navrženého k zajištění. Návrhem ze dne 13. září 2007 se žalovaná opětovně domáhala totožného nároku proti týmž žalobcům na základě téhož skutkového stavu. Projednání věci tudíž brání překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. března 2006, č. j. 12 C 24/2004-94, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2006, č. j. 39 Co 169/2006-101.
Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení odvolací soud správně podle §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení podle §221 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy lze – vzhledem k řečenému – pokládat za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. usnesením zamítnuto.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003, sešit 6).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu