ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2202.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2202/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 8, zastoupené advokátem, proti žalovanému S. J., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 24 C 63/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 12 Co 327/2006-237, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,-Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) – poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 7. 11. 2002, č.j. 24 C 63/2002-52, a vyhovující rozsudek ze dne 12. 2. 2004, č.j. 24 C 63/2002-132, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, č.j. 35 Co 35/2003-95, a ze dne 13. 10. 2004. č.j. 12 Co 297/2004-155,
a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení – v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č.j. 24 C 63/2002-215, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 14, III. kategorie, o velikosti 1+1, nacházející se ve IV. podlaží domu č.p. 883 v P. 8, N. 39 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“
a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 29. 10. 1998 uzavřel nájemce předmětného bytu J. S. se žalovaným, nájemcem bytu o velikosti 1+1 v K., na ulici K. 2907 (dále jen „byt v K.“), dohodu o výměně bytu (dále jen „dohoda o výměně bytu“, resp. „dohoda“), podle níž se měl žalovaný nastěhovat do předmětného bytu a J. S. do bytu v K., že pronajímatelé – s. D.R.I., spol. s r.o. (vlastník bytu v K.) i žalobkyně (jež měla k předmětnému domu právo hospodaření), vyslovili s dohodou souhlas, že dne
22. 12. 1998 uzavřel pronajímatel bytu v K. s J. S. nájemní smlouvu ohledně tohoto bytu, že téhož dne uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, a že dopisem ze dne 21. 1. 1999 žalobkyně odvolala souhlas s dohodou s odůvodněním, že účastníci dohody ji uvedli v omyl tím, že uvedli nepravdivé údaje, resp. podstatné údaje zamlčeli, zejména to, že J. S. v době výměny předmětný byt fakticky neužíval. Dále vzal za zjištěno, že J. S. byl s ohledem na svůj zdravotní stav osobou nesoběstačnou (byl prakticky nevidomý), že v době od 22. 10. 1996 do 6. 1. 1998 byl hospitalizován v Léčebně dlouhodobě nemocných a v Psychiatrické léčebně B., a že následně (od 6. 1. 1998) pobýval v domově pro zrakové postižené P. (dále jen „zařízení P.“), kde dne
… zemřel, že od 3. 2. 1999 byl hlášen k trvalému pobytu na adrese bytu v K. (předtím na adrese předmětného bytu), že neoznámil zařízení P. změnu trvalého bydliště, že měl stále zřízenou dosílku pošty (včetně výplaty důchodu) na adresu tohoto zařízení, že se nikdy nepřihlásil k odběru elektrické energie na adrese bytu v K., že nikdy v K. nežádal o dávky státní sociální podpory, činil tak však v P. S přihlédnutím k dalším (listinným) důkazům a k výpovědím svědků L. a Š. (které považoval na nevěrohodné, pokud jde o jejich tvrzení o pravidelném užívání bytu v K. J. S.) dospěl ke skutkovému závěru, že J. S. neměl faktickou vůli užívat byt v K. Po právní stránce uzavřel, že dohoda o výměně bytu je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť „jednoznačně došlo ke spekulaci s nájemním právem J. S.“. Žalovaný tak užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto soud prvního stupně žalobě s ohledem na ustanovení §126 obč.zák. vyhověl, když neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č.j. 12 Co 327/2006-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval důkaz nájemní smlouvou uzavřenou mezi J. S. a s. D.R.I., spol. s r.o., a potvrzením téže společnosti ze dne 27. 12. 1999, dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že s ohledem na skutková zjištění, že J. S. uzavřel nájemní smlouvu na byt v K., do tohoto bytu se evidenčně přihlásil a platil za něj řádně nájemné, nelze vyloučit, že měl v úmyslu jej užívat a lze stěží dovodit, že se jednalo o fingovanou výměnu bytů; žalobce tudíž svá tvrzení o absolutní neplatnosti dohody o výměně bytu neprokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud pominul rozpor ve výpovědi svědkyně L. o tom, že J. S. žil v předmětném bytě do roku 1998 a že jej minimálně 1x do týdne vídala, se skutkovým zjištěním, že jmenovaný byl již od roku 1996 hospitalizován v léčebně dlouhodobě nemocných a následně v zařízení P. Zpochybňuje rovněž její tvrzení, že byt v K. bezprostředně po jeho smrti vyklidila a odevzdala pronajímateli, které nebylo podloženo žádným důkazem. Odvolacímu soudu dále vytýká, že považoval smlouvu o nájmu bytu v K. uzavřenou s J. S. za platnou, přestože ustanovení §40 odst. 5 obč.zák. vyžaduje u zrakově postižených osob úřední zápis; rozsah zrakového postižení J. S. lze přitom dovodit ze skutečnosti, že byl umístěn do specializovaného zařízení pro zrakově postižené, jakož i ze skutečnosti, že v jeho pozůstalosti se nacházely hodiny pro slepce. Namítá rovněž, že J. S. – kromě toho, že je na smlouvě o nájmu jeho podpis a že došlo k výměně jeho občanského průkazu – neučinil nic k tomu, aby mohl byt v K. užívat, nepřihlásil se k odběru elektrické energie, ani neohlásil změnu své adresy zařízení P. Vytýká odvolacímu soudu, že uvěřil tvrzení svědka Š., jednatele s.i DRI s.r.o., že J. S. pobýval v bytě v K. mimo jiné i za účelem placení nájemného, ačkoliv ze sdělení zařízení P. vyplynulo, že jej opouštěl toliko v souvislosti s návštěvami lékaře, a k těmto platbám nebyly předloženy žádné věrohodné důkazy; v rámci dědického řízení nebylo zjištěno, že by disponoval finančními prostředky, které by mu dovolovaly vedle nákladů na pobyt v zařízení P. platit i nájemné za byt v K. Dovolatelka má za to, že v hodnocení důkazů je z hlediska věrohodnosti logický rozpor, a to jak v hodnocení otázky platnosti smlouvy o nájmu bytu v K. uzavřené J. S. ve smyslu §39 a §40 obč.zák., tak i v otázce faktické realizace dohody o výměně bytů ve smyslu ustanovení §716 odst. 1 obč.zák. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K doplnění dovolání dne 5. 2. 2009 (učiněnému prostřednictvím advokátky Mgr. I. S., se sídlem P. 5, jež ostatně nedoložila plnou moc k zastupování žalobkyně v dovolacím řízení), které obsahovalo toliko návrh na provedení důkazu v dovolacím řízení (a to přiloženým čestným prohlášením), Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť se jednalo o důkaz uplatněný v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky žalobkyně a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena
a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka uplatnila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky platnosti dohody o výměně bytu; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení platnosti dohody o výměně bytu.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá jako důsledek nesprávného skutkového zjištění. Nebyla-li však námitka nesprávného skutkového zjištění dovolacím důvodem shledána důvodnou, nelze dovodit nesprávnost právního posouzení.
Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatelka namítá neplatnost nájemní smlouvy uzavřené J. S. ohledně bytu v K. z hlediska ustanovení §40 odst. 5 obč.zák., je třeba poukázat na to, podmínkou vzniku nájemního vztahu k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání
(§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu