ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2366.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2366/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. M. H., zastoupenému advokátkou, 2. Z. H., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 22 C 106/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č.j. 12 Co 303/2006-211, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 8. 2005, č.j. 22 C 106/2003-176 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 5. 4. 2004, č.j. 22 C 106/2003-120, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, č.j. 12 Co 368/2004-144, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovaným vyklidit a předat žalobkyni vyklizený do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt 23, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházející se v 5. podlaží domu č.p. 1104 v P. v katastrálním území L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) (výrok I.); dále rozhodl o nákladech účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně má právo hospodaření k domu, v němž se nachází předmětný byt, že původním nájemcem bytu byl M. H. (otec žalovaného), že ten dne 13. 1. 1999 zemřel, že žalovaný 1) uzavřel dne 29. 6. 1989 manželství se žalovanou 2), že spolu začali bydlet v bytě na adrese P., Lindnerova 1609, že se na základě výměny bytů nastěhovali do bytu na adrese P., Andrštova 1079/5 (dále jen „byt v Andrštově ulici“), že se žalovaný 1) od roku 1996 zdržoval v předmětném bytě, že poskytoval péči nemocnému otci a dohlížel, aby nepožíval alkoholické nápoje, že se tam přihlásil jako osoba spolužijící pro účely výpočtu plateb za služby spojené s užíváním bytu, že měl dočasnou mimomanželskou známost s P. N. (kterou ukončil ještě před úmrtím otce), že však stále udržoval kontakt s žalovanou 2), že kupní smlouvou ze dne 17. 10. 1996 nabyl byt v Andrštově ulici do vlastnictví Mgr. D. Ž. s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 21. 10. 1996, že v prosinci 1998 se žalovaná 2) z důvodů rekonstrukce střechy přestěhovala z tohoto bytu (za pomoci žalovaného 1/) na rekreační chalupu svých rodičů, že se již do bytu v v Andrštově ulici nevrátila, že dne 16. 12. 2000 uzavřela smlouvu o ukončení jeho nájmu, a že se poté nastěhovala k žalovanému 1) do předmětného bytu.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní se stali podle §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), společnými nájemci bytu v Andrštově ulici, že jejich dočasné odloučení nenaplnilo předpoklady trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným 1) ve smyslu podle §708 obč. zák. a že jejich právo společného nájmu bytu v Andrštově ulici zaniklo až teprve písemnou dohodou ze dne 16. 12. 2000 (tj. až po smrti otce žalovaného 1/). Po právní stránce rovněž uzavřel, že žalovaný 1) nesplnil kumulativně stanovené předpoklady (srov. §706 odst. 1 věta první obč. zák.) pro přechod nájmu předmětného bytu tj. absenci vlastního bytu a žití ve společné domácnosti s dosavadním nájemcem bytu. K posléze uvedenému předpokladu dodal, že je pojmově vyloučeno, aby jedna osoba v jedné chvíli vedla dvě společné domácnosti na dvou různých místech. Vzhledem k tomu, že nedošlo k přechodu nájmu k předmětnému bytu na žalovaného 1) a oba žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, shledal požadavek žalobkyně na ochranu jejího práva podle §126 odst. 1 obč. zák. opodstatněným.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 11. 2006, č.j. 12 Co 303/2006-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ve vztahu k žalovanému 1) a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení (výrok I.), ve vztahu k žalované 2) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu proti ní zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.) a nákladech státu (výrok IV.).
Odvolací soud se, pokud se jednalo o vyklizení žalovaného 1), plně ztotožnil se skutkovými závěry, které učinil soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci. Dále odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky k výkladu pojmu společná domácnost ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a dovolacími důvody se nezabýval. Otázku zásadního právního významu spatřoval v posouzení „podstaty a způsobu prokázání úmyslu vést trvale společnou domácnost s jinou osobou, zejména za jakých okolností lze soužití ve společné domácnosti chápat jako trvalé soužití, jaká doba je rozhodná pro prokázání takového úmyslu a jaké znaky musí soužití vykazovat“. Namítal, že nejméně od roku 1996, kdy zrušil společnou domácnost se svou manželkou, žil ve společné domácnosti ve svým otcem v předmětném bytě a podílel se na nákladech na vedení jejich společné domácnosti. Uvedl, že jeho manželství bylo v té době hluboce narušeno a tento stav trval nejméně pět let (tj. jak za života jeho otce, tak i po jeho smrti). Úvahu odvolacího soudu o tom, že skutečnost, že ani jeden z žalovaných nepodal žalobu o rozvod manželství, přisvědčuje závěru, že vedli společnou domácnost, pokládal za vykonstruovanou, neboť manželé nemají povinnost ani v případě hluboké krize manželství podat žalobu na rozvod manželství. Podle něho odvolací soud vyhodnotil zjištěný stav podle své úvahy a nikoli na základě důkazů, které byly předloženy. Vyslovil přesvědčení, že nebylo zjištěno, že by v rozhodné době (v den smrti jeho otce) vedl společnou domácnost se svojí manželkou. V řízení vyšlo najevo, že oba žalovaní hospodařili odděleně, stýkali se jen náhodně, že on sám se v bytě v Andrštově ulici nezdržoval a že soužití s manželkou obnovil až po smrti otce. Vytýkal odvolacímu soudu, že bez ohledu na provedené důkazy učinil logicky nesprávný závěr, že nevedl-li společnou domácnost se svým otcem, musel ji vést se svojí manželkou. Skutečnost, že posléze (po smrti otce) obnovil s manželkou po určitou dobu soužití, které následně skončilo rozvodem, nelze chápat jako nedostatek jeho úmyslu zrušit s ní společnou domácnost jěště za trvání manželství a vést společnou domácnost s otcem. Nesouhlasil ani s tím, že odvolací soud přihlédl jako k podstatnému důkazu k jeho prohlášení (a též prohlášení jeho manželky) ze dne 12. 2. 2003 a poukazoval na to, že prohlášení bylo sepsáno pracovnicemi žalobkyně. Namítal též, že byt v Andrštově ulici byl v dezolátním stavu a je tak sporné, zda mohla k němu žalovaná 2) vykonávat právo nájmu a totéž platí i pro něho. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, považovala proto dovolaní žalovaného 1) za bezdůvodné a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1988/2003, uveřejněný pod C 3182 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2756/2006) v řízení o vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že je žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze žalované považovat za nerozlučné společníky. Uvedený závěr lze podle názoru dovolacího soudu vztáhnout i na případ vyklizení bytu užívaného žalovanými bez právního důvodu. Dovolací soud tak přezkoumal v důsledku dovolání žalovaného 1) rozsudek odvolacího soudu jen v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech mezi žalobkyní a mezi ním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění (srov. Bulletin Vrchního soudu v Praze, rozhodnutí č. 16, ročník 1993 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98). Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. V projednávané věci soud prvního stupně sice rozhodl v pořadí druhým rozsudkem (potvrzeným odvolacím soudem) ve vztahu k žalovanému 1) jinak než ve svém prvním rozsudku, ale nikoliv v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu. Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č.j. 12 Co 368/2004-144, totiž zrušil (v pořadí prvý) rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, nedostatečné hodnocení výsledků provedeného dokazování a pro nedostatky v jeho odůvodnění. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tedy nemůže být v dané věci založena.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání uplatnil dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (když soudy dovodily, že nebyly naplněny předpoklady pro přechod nájmu stanovené v §706 odst. 1 věty prvé obč. zák.). Jak je patrno z obsahu dovolání, založil však výtku nesprávného posouzení věci na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti (námitkami, že soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, že nesprávně vycházely z jeho prohlášení a prohlášení jeho manželky ze dne 12. 2. 2003, že závěry odvolacího soudu jsou vykonstruované) brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro právní posouzení uplatněného nároku. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 a §238a o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného 1), který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč [§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů] , z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud v souladu s ustálenou praxí nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu