ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3181.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3181/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) nez. P. K., a b) nez. M. V. K., zastoupených zákonnými zástupci matkou Mgr. Y. R., a otcem Ing. P. K., právně zastoupených advokátkou, proti žalované A. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 431/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 42 Co 391/2006-316, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V pořadí první a druhý rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně), tj. (zamítavé) rozsudky ze dne 2. srpna 2004, č. j. 31 C 431/2003-32, a ze dne 28. února 2005, č. j. 31 C 431/2003-67, byly k odvolání žalobců zrušeny usneseními Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 7. prosince 2004, č. j. 42 Co 609/2004-49, a ze dne 29. června 2005, č. j. 42 Co 323/2005-79; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 7. dubna 2006, č. j. 31 C 431/2003-236, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu žalované k „bytu č. 6, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v domě č. p. 787, na ul. P. 6, v O. – M. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr mezi žalobci a žalovanou skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po právní moci rozhodnutí, žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat žalobcům po skončení nájmu do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná byt užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 31. července 2002 na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva“), že ohledně výše nájemného byla nájemní smlouva změněna dodatkem ze dne 20. prosince 2002, že žalovaná měla hradit žalobcům nájemné z bytu
a úhradu za služby (nájemné v širším smyslu) v částce 2.646,- Kč měsíčně, a to se splatností vždy „do posledního dne běžného měsíce“, že z důvodů nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce a neužívání bytu dali žalobci žalované dne
10. prosince 2003 výpověď z nájmu bytu pojatou do textu žaloby, která byla žalované doručena dne 31. května 2004, a že uplatněné výpovědní důvody v ní skutkově vymezili tak, že jim žalovaná nezaplatila nájemné (v širším smyslu) za měsíce září – listopad 2003 a dále za deset dnů prosince 2003, tedy ke dni dání výpovědi (k 10. prosinci 2003) za „3 měsíce a 10 dní“, a že byt neužívá k bydlení, spíše jen k občasnému přespání, a to jen v malé míře. Dále vzal za zjištěno, že žalovaná zaslala poštovními poukázkami zákonným zástupcům žalobců dne 7. října 2003 částku 2.646,- Kč (nájemné za září 2003), dne 23. října 2003 částku 2.646,- Kč (nájemné za říjen 2003) a dne 27. listopadu 2003 částku 5.292,- Kč (nájemné za listopad 2003 a předcházející měsíce), že tyto platby se jí vrátily jako nevyzvednuté na adrese O. 1, P. 6, kde mají zákonní zástupci žalobců zřízenu kancelář, že následně poštovními poukázkami ze dne 19. prosince 2003 a ze dne 25. února 2004 zaplatila žalobcům částku 5.326,- Kč z titulu nájemného a služeb za měsíce říjen a prosinec 2003 a částku 10.584,- Kč z titulu nájemného a služeb za měsíce září a listopad 2003 a za únor 2004 a že za měsíce březen až květen 2004 nájemné v částce 2.646,- Kč vždy před koncem příslušného měsíce uhradila. Učinil rovněž skutkový závěr, že žalovaná předmětný byt k bydlení užívá.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť v době před doručením výpovědi z nájmu bytu (žaloby) žalovaná dlužila žalobcům nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jelikož žalobci v řízení neprokázali, že žalovaná předmětný byt neužívá, shledal, že naopak nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., který žalobci rovněž použili ve výpovědi z nájmu bytu.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 42 Co 391/2006-316, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.); současně ho zrušil ve výroku o nákladech řízení státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.).
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení se odvolací soud ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, který soud prvního stupně přijal ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. – tj. že citovaný výpovědní důvod nebyl naplněn. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. V tomto ohledu zdůraznil, že pokud žalobci ve výpovědi z nájmu bytu uvedli, že žalovaná nezaplatila nájemné za měsíce září až listopad 2003 a dále za deset dnů prosince 2003, nemohli být s takto skutkově vymezeným výpovědním důvodem v řízení úspěšní. Vyplývá-li totiž z nájemní smlouvy, že nájemné měla žalovaná hradit měsíčně (nikoliv denně), nemohla být v prodlení s jeho placením za prosinec 2003, neboť uvedený měsíc ke dni podání žaloby u soudu neuplynul. Dodal, že nezaplacením nájemného za měsíce září až listopad roku 2003 nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. proto, že zákon v citovaném ustanovení předpokládá nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Poté pokračoval, že navíc citovaný výpovědní důvod nemohl být naplněn i proto, že žalovaná opožděně zaplatila pouze nájemné za měsíc září 2003 (a to dne 7. října 2003), že ostatní platby poukázala žalobcům včas a nemohla se s nimi dostat do prodlení, zasílala-li je poštovní poukázkou na adresu sídla kanceláře zákonných zástupců žalobců (tj. na adresu O. 1, P. 6). V této souvislosti dovodil, že ve smyslu §567 obč. zák. bylo na její volbě, kam a jakým způsobem bude nájemné žalobcům hradit, nebylo-li v nájemní smlouvě dohodnuto místo plnění a ani způsob úhrady nájemného. Uzavřel, že za této situace nelze žalované klást k tíži, že zákonní zástupci žalobců takto poskytnuté platby nepřijali. Z těchto důvodů vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně – s přihlédnutím k obsahu – proti jeho výroku I.) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že „nájemné za měsíce 9 – 11 roku 2003 a vyúčtování služeb za období měsíců 1 – 8 roku 2003 – nedoplatek ve výši 2.416,- Kč, které bylo žalované doručeno dne 5.11.2003, nebyly v době podání žaloby zaplaceny“, a že proto dluh žalované splňoval v zákoně stanovenou podmínku doby delší tří měsíců. Odvolacímu soudu dále vytkli, že nevzal v úvahu další dluh jak na nájemném, tak na službách, který žalované vznikl k datu doručení výpovědi (žaloby), tj. k 31. květnu 2004. Rovněž namítli, že „žalovaná byla několikrát prokazatelně písemně seznámena se způsobem platby nájemného a jmény a adresou bydliště nových vlastníků“, že na adrese uvedené žalovanou na poštovních poukázkách nebydleli a že poukázané platby si nevyzvedli z toho důvodu, že „pošta nevydá peníze při nesouladu adresy v osobních dokladech a na poštovní poukázce“. Podle jejich mínění tak nelze takové placení nájemného považovat za řádné. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. listopadu 2006, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je proti napadenému výroku I. přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatelé sice výslovně uplatnili pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak ve skutečnosti použili rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítli, že „nájemné za měsíce 9 – 11 roku 2003 a vyúčtování služeb za období měsíců 1 – 8 roku 2003 – nedoplatek ve výši 2.416,- Kč, které bylo žalované doručeno dne 5.11.2003, nebyly v době podání žaloby zaplaceny“, že odvolací soud nevzal v úvahu další dluh jak na nájemném, tak na službách, který žalované vznikl k datu doručení výpovědi /žaloby/, tj. k 31. květnu 2004, že „žalovaná byla několikrát prokazatelně písemně seznámena se způsobem platby nájemného a jmény a adresou bydliště nových vlastníků“, že na adrese uvedené žalovanou na poštovních poukázkách nebydleli a že poukázané platby si nevyzvedli z toho důvodu, že „pošta nevydá peníze při nesouladu adresy v osobních dokladech a na poštovní poukázce“).
Dříve než se dovolací soud zabýval otázkou, zda uvedené dovolací důvody jsou v daném případě naplněny, zvažoval, zda jejich obsahové vymezení ze strany dovolatelů činí takové zkoumání potřebným. Vyšel přitom ze závěrů ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura), která dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu
o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.
V poměrech projednávané věci, v níž i dovolací soud vychází ze skutkového vymezení výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. obsaženého ve výpovědi z nájmu bytu, která byla součástí žaloby (žalovaná nezaplatila nájemné
/v širším smyslu/ za měsíce září – listopad 2003 a dále za deset dnů prosince 2003, tedy ke dni dání výpovědi /k 10. prosinci 2003/ za „3 měsíce a 10 dní“), se uvedené závěry uplatní následovně. Odvolací soud zaujal názor, že vymezili-li žalobci ve výpovědi z nájmu bytu výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. tak, že žalovaná nezaplatila nájemné za měsíce září až listopad 2003 a dále za deset dnů měsíce prosince 2003, a vyplývá-li z nájemní smlouvy, že nájemné se hradí měsíčně (nikoliv denně), nebyla žalovaná v prodlení s jeho placením za prosinec 2003; přitom nezaplacení nájemného za měsíce září až listopad 2003 nelze pokládat za hrubé porušení nájemcových povinností ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (dále jen „první právní názor“). Nad rámec tohoto právního názoru však dále dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nebyl naplněn rovněž proto, že žalovaná opožděně zaplatila pouze nájemné za měsíc září 2003 a jinak se do prodlení nedostala vzhledem k tomu, že zákonní zástupci žalobců (ve smyslu §567 obč. zák.) řádně poskytnuté platby nepřijali (dále jen „druhý právní názor“). Jestliže správnost prvního právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna, pak tento právní názor musí obstát již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k druhému právnímu názoru, jenž naopak dovoláním napaden byl, a to proto, že na celkový závěr odvolacího soudu o nenaplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. to nemůže mít vliv. Se zřetelem k řečenému dovolací soud neshledal dovolání důvodným.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Za situace, kdy dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly, bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu