ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3201.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3201/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 3, zastoupené advokátem, proti žalované A. M., zastoupené advokátkou, o 57.510,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 383/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 25 Co 353/2007-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.265,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. května 2007, č. j. 16 C 383/2005-129, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částky 10.707,- Kč, 8.792,- Kč, 24.503,- Kč a 6.336,- Kč, vždy s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (výroky I., III., V. a VII.), zamítl žalobu co do částek 972,- Kč a 948,- Kč, 1.582,- Kč a 3.670,- Kč, vždy s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (výroky II., IV. a VI.), a rozhodl o nákladech řízení státu
a účastnic (výroky VIII. a IX.) a o výši odměny ustanovené zástupkyni žalované (výrok X.).
Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně především dovodil, že placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu, že splnění této povinnosti nelze ze strany nájemce podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, a že této povinnosti není nájemce zbaven ani v případě, že pronajímatel nesplní svoji povinnost odstranit kvalifikované závady bránící řádnému užívání bytu, tj. že ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné; v tomto případě má možnost postupovat podle §691 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že byt žalované patří podle §4 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 176/1993 Sb. do I. kategorie a že tvrzení žalované o neústavnosti citované vyhlášky je sice správné, avšak podle této vyhlášky, resp. podle navazujících cenových předpisů Ministerstva financí České republiky, je třeba postupovat v případě nároků vzniklých před jejím zrušením. Následně se soud prvního stupně zabýval uplatněnými nároky, a to s přihlédnutím ke kompenzační námitce a námitce promlčení, které vznesla žalovaná; ve vztahu k požadovanému poplatku z prodlení věc posuzoval i z hlediska možného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Za promlčený (§101 obč. zák.) pokládal nárok žalované na slevu z nájemného za období od října 1999 do prosince 2000 a dále i nárok žalobkyně na úhradu nájemného za období leden až květen 2002 (žaloba byla podána dne 22. června 2005). Dovodil také, že žalobkyní uplatněný nárok na poplatek z prodlení za období od října do prosince 1999 je s ohledem na zjištěné poměry účastnic výkonem práva v rozporu s dobrými mravy; naopak za rozporný s dobrými mravy nepokládal poplatek z prodlení od roku 2000. Nárok žalované na přeplatky z vyúčtování záloh za služby za roky 2002 až 2004 v celkové výši 972,- Kč započetl proti nejstarším splatným pohledávkám žalobkyně vůči žalované, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. V ostatním žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 25 Co 353/2007-161, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích I., III., V., VII. a v souvisejících nákladových výrocích VIII. a IX.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně; proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítla, že „oba soudy vycházely pouze z tvrzení žalobkyně, že byt je bez závad a neprověřily, jak a kdy žalobkyně vady odstranila“ a že „soudy pouze přijaly tvrzení žalobkyně, že byt je v naprostém pořádku a nevyžadovaly od žalobkyně důkazy“. Soudům rovněž vytkla, že „nebyl přizván soudní znalec“, který by ve sporu o závady učinil jasno v tom, zda je dán důvod pro poskytování slevy z nájemného. Vyjádřila přesvědčení, že nárok na slevu nebyl promlčen proto, že nebyly předloženy důkazy o odstranění trvalých závad a tedy ani nepominul nárok na slevu z nájemného. Dále uvedla, že svým vybavením a způsobem vytápění jde o byt „II. kategorie až do platnosti nového Bytového zákona č. 107/2006 Sb.“ Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. soudům vytkla, že „přijaly tvrzení žalobce, že byt je v naprostém pořádku, nevyžadovaly od žalobce důkazy, nepožadovaly doklad o tom, jak žalobce odstranil neodstranitelné závady, které stále trvají a jsou prokazatelné“. Dále uvedla, že soudy se nezabývaly její námitkou vztahující se k nadměrnému ochlazování nárožního bytu vzniklého v důsledku osazení mřížek pro odvětrávání sklepů, nevypořádaly se ani s námitkami vztahujícími se k odmítnutí zateplit podlahy bytu a k tomu, že toto se snažila uskutečnit z vlastních úspor a za vypůjčené peníze. Podrobně se vyjádřila také k závadám v bytě, k tomu, že jí nebylo přisouzeno proplacení vany, kuchyňské karmy a instalatérské připojení bojleru. Vyjádřila se i k důkazům připojenými spisy a podotkla, že odvolací soud se nezabýval ani její námitkou o podjatosti soudce soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Uvedla, že na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle jejího názoru však dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř., k nimž nemůže být při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přihlédnuto. K dovolací námitce, že právo na slevu z nájemného nebylo promlčeno, podotkla, že jde o majetkové právo podléhající promlčení ve smyslu „§100 odst. 2 o.z.“ Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), avšak není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci sice dovolatelka odkázala na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., avšak – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – jsou její dovolací námitky podřaditelné pouze pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (ve skutečnosti tedy brojila pouze proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení uplatněného nároku na zaplacení dlužného nájemného
z bytu). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je (a to i ve vztahu k otázce promlčení práva na slevu z nájemného)
v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pro úplnost zbývá dodat, že i kdyby byl v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, tj. i k vadě podle §229 odst. 1 písm. e/, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.965,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3 a §16 odst. 2, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu