ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3325.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3325/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. M. (dříve M.), zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.zn. 11 C 376/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2006, č.j. 11 Co 376/2005-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 3. 2006, č.j. 11 C 376/2005-38, uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 811/14, o velikosti 1+1, v pátém podlaží domu v P., S. 42 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne
19. 9. 2006, č.j. 11 Co 376/2005-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované předmětný byt vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku; jinak jej potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalující družstvo (dále též „družstvo“) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že bývalý manžel žalované K. M. byl rozhodnutím družstva ze dne 14. 1. 1999 přijat za jeho člena, že jeho manželství se žalovanou bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. 3. 1999, že žalovaná uhradila zápisné a členský příspěvek v družstvu, že dle čl. 29 stanov družstva vzniká nájem družstevního bytu rozhodnutím družstva o přidělení bytu, že takovéto rozhodnutí ve vztahu k žalované (jejímu bývalému manželovi) vydáno nebylo, že žalovaná nebyla přijata za členku družstva, že dne 27. 3. 2000 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou (na dobu výkonu práce žalované u žalobce), že pracovní poměr žalované u žalobce skončil ke dni 31. 8. 2000, že dne 9. 7. 2001 uzavřeli účastníci další smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou – do 31. 12. 2001, že žalovaná i po uplynutí této doby byt užívala, aniž by žalobce podal žalobu na vyklizení, a že takovouto žalobu podal až 8. 12. 2005. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalované a jejímu manželovi nevzniklo společné členství v družstvu, neboť toto vzniká až spolu s právem společného nájmu bytu manžely; o takovýto případ se však v souzené věci nejedná, neboť první nájemní smlouvu uzavřelo družstvo se žalovanou až po rozvodu jejího manželství, a to nikoliv jako s členkou družstva, ale jako se svou pracovnicí. Protože žalovaná se nestala členkou družstva v souladu se stanovami družstva, ani jí nebyl předmětný byt družstvem přidělen, nelze její právo byt užívat odvozovat z jejích členských práv a povinností. Žalovaná zprvu užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 3. 2000, uzavřené na dobu určitou (na dobu trvání jejího pracovního poměru u žalobce), že posléze se její nájemní právo opíralo o nájemní smlouvu ze dne 9. 7. 2001 a dále o ustanovení §676 odst. 2 obč.zák., neboť nájemní vztah se opakovaně obnovoval, a to naposledy do 1. 12. 2005. Podal-li žalobce včas (8. 12. 2005) žalobu na vyklizení, její nájemní vztah k bytu zanikl podle §710 odst. 2 obč.zák. uplynutím doby. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu, a že žaloba je podle §126 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), důvodná. Povinnost žalované k vyklizení bytu podmínil – na rozdíl od soudu prvního stupně – delší (tříměsíční) lhůtou s odůvodněním, že pečuje o dvě nezletilé děti a potřebuje si zajistit jiné bydlení; neshledal přitom, že by uvedená okolnost byla důvodem pro to, aby její vyklizení bylo podle §3 odst. 1 obč.zák. podmíněno zajištěním bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatnila v něm výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci s tím, že dovolací soud nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav. Namítá, že předmětný byt užívala na základě svého členství v družstvu, neboť její bývalý manžel se stal členem družstva za trvání jejich manželství, v důsledku čehož se oba stali společnými členy družstva, a to i s ohledem na to, že uhradila zápisné a členský příspěvek za trvání manželství. Uvádí dále, že po rozvodu vydal její bývalý manžel čestné prohlášení, jímž jí „ponechal“ veškerá práva a povinnosti týkající se členství v družstvu, že žalobce se k ní choval jako ke člence družstva, když jí v rámci nájemného vyměřil i příspěvek do fondu oprav a další platby hrazené členy družstva. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dále navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V podání doručeném dovolacímu soudu dne 14. 4. 2008 dovolatelka uvedla, že žalobce předmětný byt převedl do vlastnictví jiné osoby, ačkoliv je členkou družstva a o jeho získání sama projevila zájem.
Žalobce v dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není v dané věci přípustné, neboť neobsahuje argumenty ohledně tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; otázka zániku nájemního vztahu uplynutím doby byla dovolacím soudem již vyřešena. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Napadený rozsudek je (ve výroku o povinnosti k vyklizení bytu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady) rozhodnutím potvrzujícím; změněn byl pouze ve výroku o lhůtě k plnění. Dovolací soud se zabýval toliko otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť jen ten byl dovoláním napaden.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního názoru, že okolnost, že bývalý manžel žalované se stal za trvání jejich manželství členem bytového družstva, neměla (sama o sobě) za následek vznik jejich společného členství v družstvu; dovolatelka v dovolání správnost uvedeného právního názoru zpochybnila.
Dovolací soud je toho názoru, že pro řešení této otázky lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam, a to i se zřetelem k nyní možným způsobům vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu (např. v souvislosti s privatizací bytového fondu), jež neznala právní úprava účinná do 31. 12. 1991, během níž byla uvedená otázka již judikatorně řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky přípustným - podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval posouzením napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §703 odst. 2 obč.zák. vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení to neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
Citovaná ustanovení výslovně upravují situaci, kdy jednomu z manželů, individuálnímu členu bytového družstva, vzniklo za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu ve vlastnictví tohoto družstva, a kdy mu následně (za trvání manželství a existence společného soužití manželů) vzniklo právo nájmu takovéhoto bytu; teprve vznikem jeho práva nájmu bytu vzniká právo společného nájmu bytu manžely a spolu s tím i jejich společné členství v družstvu. Jinými slovy řečeno: pro vznik práva společného nájmu družstevního bytu manžely a spolu s tím i jejich společného členství v družstvu je rozhodný okamžik vzniku práva nájmu bytu manžela, člena družstva.
Obdobný právní názor byl zastáván v teorii i v soudní praxi (srov. např.: Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 608, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 12. 1969, sp.zn. 5 Cz 41/69, uveřejněné pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, Zpráva NS ČR ze dne 24. 6. 1983, sp.zn. Cpj 182/82, uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1983) za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 ve vztahu k ustanovení §175 odst. 2 a 3 občanského zákoníku v tehdy platném znění, jež bylo obsahově srovnatelné s ustanovením §703 odst. 2 a 3 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992.
Z uvedeného lze pro projednávanou věc učinit závěr, že pro vznik společného členství žalované a jejího bývalého manžela K. M. v družstvu bylo rozhodné, zda jmenovanému, členu družstva, vzniklo za trvání manželství právo na přidělení bytu ve vlastnictví družstva a právo nájmu takovéhoto bytu, a spolu s tím i jejich společný nájem bytu manžely.
Vzhledem k tomu, že v řízení bylo toliko tvrzeno (prokázáno), že K. M. se stal členem družstva, a že žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu o nájmu družstevního bytu až po rozvodu jejich manželství (nikoliv však další uvedené rozhodné skutečnosti), je právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že právo společného nájmu družstevního bytu manžely (i jejich společné členství v bytovém družstvu) může vzniknout i tehdy, jsou-li manželé již společnými nájemci bytu, nacházejícího se v domě, k němuž nabylo bytové družstvo (následně) vlastnické právo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
18. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2435/2002, a ze dne 10. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2198/2003).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 627,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. , v. r.
předsedkyně senátu