ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3432.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3432/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) B. S., zastoupené advokátkou, a b) Ing. P. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Č., zastoupenému opatrovníkem, advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 30/2002, o dovoláních žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 11 Co 44/2007-325, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů žalovaného v dovolacím řízení částku 1.071,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů žalovaného v dovolacím řízení částku 1.071,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co 778/2005-200, změnil zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 1. září 2005, č. j. 32 C 30/2002-164, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 4, II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházející se ve druhém poschodí domu č. p. 7 na ulici S., č. or. 4 v M. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. V pořadí první (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. března 2003, č. j. 32 C 30/2002-58, ve spojení s usnesením ze dne
18. srpna 2003, č. j. 32 C 30/2002-71, byl k odvolání žalobců usnesením odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 11 Co 711/2003-76, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 26 Cdo 2064/2006-226, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. září 2005, č. j. 32 C 30/2002-164, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 11 Co 44/2007-325, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (výrok I.), změnil ho v nákladovém výroku (výrok II.) a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu (výroky III. až VI.).
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení znaleckým posudkem z oboru školství a kultury, odvětví pedagogie, psychologie dospělých
a dorostu – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jako pronajímatelé předmětného bytu a žalovaný jako nájemce bytu uzavřeli dne 19. března 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 19. března 1992“), že po uzavření nájemní smlouvy ze dne 19. března 1992 žalovaný se svou rodinou v bytě bydlel, choval se jako jeho nájemce a platil (alespoň v prvních letech) nájemné, že žalobci se k němu chovali jako k nájemci předmětného bytu a jeho postavení v tomto směru nikterak nezpochybňovali, že poté dne 1. července 2001 žalobkyně jako pronajímatelka bytu a žalovaný jako jeho nájemce uzavřeli smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 1. července 2001 do
31. prosince 2001 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. července 2001“), že v bodě V – 3 nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 bylo dohodnuto ukončení platnosti původní nájemní smlouvy (včetně evidenčního listu a všech dodatků) a že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je na každé straně podepsána žalovaným jako nájemcem bytu. Dále zjistil, že žalovaný neumí číst a psát a umí se pouze podepsat, že žalobkyně o jeho negramotnosti nevěděla, neboť jí žalovaný tuto skutečnost neoznámil; přitom nebylo prokázáno, že by si žalovaný zvolil žalobkyni k tomu, aby jej v době uzavírání nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 seznámila s jejím obsahem. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že ohledně předmětného bytu vznikl mezi žalobci a žalovaným nájemní poměr na dobu neurčitou, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 19. března 1992, která byla mezi účastníky řízení uzavřena „přinejmenším konkludentním jednáním“. K uvedenému právnímu názoru dospěl po konstatování, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 19. března 1992 nemusela mít smlouva o nájmu bytu obligatorně písemnou formu a mohla být proto uzavřena také ústně či konkludentně (§686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 19. března 1992 /a ve znění účinném do 31. prosince 1994/ - dále jen „obč. zák. před novelou“). Dále dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je absolutně neplatná, neboť nebyla učiněna v písemné formě (§40 odst. 1 a 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 – dále jen „obč. zák.“). Zde uvedl, že je-li žalovaný osobou, která neumí číst a psát a nebyl-li o uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 pořízen úřední zápis (§40 odst. 5 věta první obč. zák.), pak je zapotřebí zkoumat, zda byla splněna další obligatorní podmínka platnosti takového úkonu, a to zda měl žalovaný, který byl schopen listinu vlastnoručně podepsat, schopnost seznámit se s obsahem takové listiny prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolil (§40 odst. 5 věta druhá obč. zák.). Protože žalovaný neprojevil vůli zvolit si osobu, která by jej s obsahem listiny seznámila (žádný z účastníků ani netvrdil, že by takovou zvolenou osobou měla být samotná žalobkyně, která o negramotnosti žalovaného ani nevěděla), nelze podle odvolacího soudu uvažovat o platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001 z pohledu ustanovení §40 odst. 5 obč. zák. Poté odvolací soud uzavřel, že nájemní poměr žalovaného k bytu sjednaný na dobu neurčitou dosud trvá a nemohl být zrušen neplatnou nájemní smlouvou ze dne 1. července 2001. Z tohoto důvodu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalobci.
Žalobkyně B. S. přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nejprve zpochybnila správnost aplikace ustanovení
§40 odst. 5 obč. zák. a potažmo i názoru, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je neplatná. Uvedla, že nebyl důvod pro aplikaci citovaného ustanovení, neboť i kdyby žalovaný byl osobou, která neumí číst a psát, nebylo v řízení prokázáno, že je osobou, která číst a psát „nemůže“. V této souvislosti navíc vyjádřila přesvědčení, že žalovaný číst a psát umí, resp. může. Na podporu uvedeného tvrzení odkázala na vypracovaný znalecký posudek, který „jednoznačně neprokázal, že by žalovaný byl osobou, která nemůže číst a psát“, a dále uvedla, že „nebyla dána patřičná váha důkazu o tom, že žalovaný vlastnil řidičské oprávnění na základě úspěšně absolvovaných písemných testů“. Zdůraznila, že i kdyby byl žalovaný osobou, která nemůže číst a psát, tak byly splněny podmínky stanovené v §40 odst. 5 poslední věty obč. zák., neboť bylo prokázáno, že žalovaný je schopen se podepsat a přitom měl i schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu (nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001) prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolil, tj. prostřednictvím jí samotné, což z řízení podle jejího názoru vyplynulo. Proto nesouhlasila s názorem, že „nebyla prokázána vůle žalovaného k tomu, že to má být dovolatelka, která ho má s obsahem smlouvy seznámit“. Následně zpochybnila i správnost právního názoru, že nájemní smlouva ze dne 19. března 1992 je smlouvou platnou. Odvolacímu soudu sice přisvědčila v názoru, že podle §686 odst. 1 obč. zák. před novelou nemusela mít nájemní smlouva obligatorně písemnou formu (takže mohla být uzavřena také ústně či konkludentně), avšak vytkla mu, že „nepřihlédl k dohodě účastníků o uzavření smlouvy ze dne 19.3.1992 v písemné formě“. Domnívala se, že z pohledu ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. bylo zapotřebí zkoumat splnění podmínek upravených v ustanovení §40 odst. 5 obč. zák., neboť „pokud nebyla smlouva uzavřena v dohodnuté písemné formě, je neplatná“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 14. dubna 2008 doručeném soudu prvního stupně dne 17. dubna 2008 a označeném jako „A. DOVOLÁNÍ žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Co 44/2007-325 vystaveného dne 28. listopadu 2007 – nečitelné razítko č. 113 nebo 213, B. STÍŽNOST“ (dále jen „podání ze dne 14. dubna 2008) žalobkyně B. S. mimo jiné uvedla, že je podvržené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2001, č. j. 35 Nc 108/2001-5, kterým byl žalovanému ustanoven zástupcem advokát Mgr. R. K. Poté především obsáhle zopakovala své námitky proti skutkovému zjištění, že žalovaný neumí číst a psát.
Žalobce Ing. P. N. opřel přípustnost svého dovolání rovněž o ustanovení
§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že odvolací soud nevzal v úvahu tam specifikované závěry znalkyně Mgr. M. P., které vyplynuly z důkazu znaleckým posudkem. Zdůraznil, že žalovaný od 1. července 2001 hradil nájemné ve výši 3.400,- Kč měsíčně, tj. částku stanovenou nájemní smlouvou ze dne 1. července 2001; je tedy zřejmé, že „žalovanému byl obsah nájemní smlouvy znám, když jeho obsah byl přečten žalobkyní ad a)“. Dále poukázal na to, že žalovaný a jeho vnučka E. Š. „vypovídají pokaždé jinak
a zejména účelově“. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že neprovedl (z důvodu nadbytečnosti) navrhované důkazy vypracováním revizního znaleckého posudku k otázce gramotnosti žalovaného, výslechem znalkyně Mgr. M. P., výslechem nájemců dalších bytů v předmětném domě a dotazem na Okresní soud v Ostravě, zda je vedeno proti žalovanému exekuční řízení „pro nezaplacení poskytnuté půjčky od H. C.“. Vzhledem k uvedenému uzavřel, že „odvolacím soudem nebyla objektivně zjištěna skutková podstata, neboť důkazy nebyly zhodnoceny v jejich vzájemné souvislosti“, a že „odmítnutím navržených důkazů byli žalobci poškozeni na svých právech zaručených ústavou, a to nebyla zajištěna jejich rovnost jako účastníků řízení“. V závěru dovolání vyjádřil přesvědčení, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je platná, neboť byla uzavřena v souladu s ustanovením §40 odst. 1 a 5 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V obsahově totožných vyjádřeních k dovoláním žalobců se žalovaný ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, měl za to, že odvolací soud posoudil skutkový stav po právní stránce správně a v souladu se zákonem a navrhl, aby dovolání žalobců byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Předně je zapotřebí konstatovat, že mohou-li účastníci jen po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají (§242 odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud přihlížet k námitkám uplatněným v podání dovolatelky ze dne 14. dubna 2008, které bylo podáno osobně u soudu prvního stupně až dne 17. dubna 2008, tj. po uplynutí lhůty k dovolání.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku I.) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že v pořadí druhým rozsudkem potvrzeným ve výroku o věci samé napadeným rozhodnutím nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o rozsudky zamítavé.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel Ing. P. N. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitky, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy vypracováním revizního znaleckého posudku, výslechem znalkyně Mgr. M. P., výslechem nájemců dalších bytů v předmětném domě a dotazem na Okresní soud v Ostravě, zda je vedeno proti žalovanému exekuční řízení). Naopak dovolatelka B. S. dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ve skutečnosti neuplatnila, byť na citované ustanovení v dovolání odkázala. Oba dovolatelé – opět s přihlédnutím k obsahu jejich dovolání – použili rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy ze dne 19. března 1992 a nájemní smlouvy ze dne
1. července 2001). Je-li pak v dovolání žalobkyně B. S. ve vztahu k právnímu názoru učiněnému odvolacím soudem s odkazem na ustanovení §686 odst. 1 obč. zák. před novelou (o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu bytu)
a s odkazem na ustanovení §40 odst. 5 věty druhé obč. zák. (o seznámení se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí) argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech (kdyby „přihlédl k dohodě účastníků o uzavření smlouvy ze dne 19.3.1992 v písemné formě“ a dále k tomu, že žalovaný si jako osobu ve smyslu §40 odst. 5 věty druhé obč. zák. zvolil jí samotnou), musel by návazně dospět v tomto směru k odlišným právním závěrům. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Dovolatel Ing. P. N. pak opomněl, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které rovněž namítl, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právním názoru, že nájemní smlouva ze dne 1. července 2001 je podle §40 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná proto, že nebyla – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – učiněna v písemné formě (§686 odst. 1 obč. zák. a §40 odst. 5 obč. zák.). Námitkou, že i kdyby byl žalovaný osobou, která „neumí“ číst a psát, není zde důvod pro použití §40 odst. 5 obč. zák., neboť toto ustanovení se na žalovaného nevztahuje (vztahuje se na osoby, které číst a psát „nemohou“), dovolatelka B. S. zpochybnila správnost zmíněného právního názoru. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. prosince 1977, sp. zn. 4 Cz 48/77, uveřejněném s. 463 ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů
a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů, díl IV., Praha 1986, byl přijat právní závěr, že za osoby, které nemohou psát nebo číst, se považují jak osoby, které jsou trvale neschopny psát nebo číst v důsledku choroby nebo tělesné vady nebo které jsou dočasně neschopny psát nebo číst v důsledku např. zranění, tak i osoby, které čtení nebo psaní neovládají. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, a sdílí ho i v projednávané věci. Dovolací soud pro úplnost dodává, že ani právní teorie nemá pochybnosti o tom, že ustanovení §40 odst. 5 obč. zák. dopadá i na osoby, které neumějí číst nebo psát – neovládají čtení či psaní (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2008, 1236 s., str. 347).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz. výklad shora) – aplikoval odvolací soud ustanovení §40 odst. 5 obč. zák. (ve vztahu k otázce platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001) v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Opatrovník je v občanském soudním řízení považován – podobně jako zástupce ustanovený účastníku podle §30 o.s.ř. – za zástupce účastníka (na základě rozhodnutí). Je-li proto ustanoven opatrovníkem advokát, přísluší mu odměna jakoby byl (ustanoven) zástupcem účastníka. Přitom pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba při určení výše odměny vycházet z vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 4 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení mezi účastníky pak dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání byla odmítnuta, k náhradě nákladů dovolacího řízení (každého z nich k jedné polovině) vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovoláním prostřednictvím ustanoveného opatrovníka – Mgr. R. K. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1,
§7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z DPH ve výši 19 %, tj. 342,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.); ve smyslu §149 odst. 2 o.s.ř. jsou žalobci povinni náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit státu (České republice – Okresnímu soudu
v Ostravě).
O odměně a dalších nárocích opatrovníka žalovaného (advokáta Mgr. R. K.), který má ve smyslu §140 odst. 2 o.s.ř. vůči státu nárok na hotové výdaje
a odměnu za zastupování (popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu