ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3615.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3615/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. d. S. na H., zastoupenému advokátem, o zaplacení majetkového podílu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 126/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 69 Co 146/2008-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 10 C 126/2002-153, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. října 2007, č. j. 10 C 126/2002-162, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 486.586,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 23. ledna 2001 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 69 Co 146/2008-184, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §14 písm. a/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“), a že její další podíl na majetku družstva plynoucí z transformace – transformační podíl (§17 transformačního zákona) činí 311.922, 31 Kč. Dále rovněž dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou také podle §14 písm. c/ transformačního zákona a že její základní podíl na majetku družstva (§7 odst. 4 ve spojení s §7 odst. 2 písm. a/ transformačního zákona) činí 174.663, 75 Kč. V této souvislosti totiž dovodil, že žalobkyně byla oprávněnou osobou podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), že se ve lhůtě stanovené zákonem o půdě (§13 zákona o půdě) řádně přihlásila k vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a že náležitě doložila existenci tohoto svého restitučního nároku (§20 zákona o půdě), který – s odkazem na ustanovení §7 odst. 4 transformačního zákona – shledal oprávněným právě co do částky 174.663, 75 Kč. Na základě skutkového zjištění, že mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného došlo podle článku 5. tehdy platných stanov družstva ke shodě o tom, že členství žalobkyně v družstvu zanikne k 16. prosinci 1992, rovněž dovodil, že žalobkyně ukončila členství v dosavadním družstvu a nestala se členkou družstva po transformaci (zapsáním změn stanov družstva do obchodního rejstříku se pokládalo dosavadní družstvo za družstvo podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době zápisu změn stanov – dále jen „obch. zák.“ /§765 odst. 2 obch. zák./) a že jí proto musí být vypořádán její majetkový podíl postupem podle §13 odst. 3 transformačního zákona. S ohledem na to vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Je především přesvědčen, že odvolací soud „věc nesprávně právně posoudil, pokud uzavřel, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle §14 písm. a/ a c/ transformačního zákona a vzhledem k tomu, že se nestala členem transformovaného družstva, se vypořádání jejího majetkového podílu řídí ustanovením §13 odst. 3 transformačního zákona“. Uvedl, že žalobkyně „nemá nárok na vypořádání majetkového podílu podle ustanovení §13 odst. 2 či 3 transformačního zákona, ale spadá pod režim §13 odst. 1“ transformačního zákona, neboť u něj nedošlo k transformaci družstva na obchodní společnost podle transformačního projektu, nýbrž pouze přizpůsobil své stanovy podle §765 obch. zák. Dále měl za to, že členství žalobkyně v družstvu zaniklo ve smyslu článku 6 stanov družstva až k 30. červnu 1993 a že tedy z tohoto důvodu jí vznikl ve smyslu stanov družstva pouze nárok na vypořádací podíl, o jehož vypořádání nikdy nepožádala a tudíž je řadu let promlčen. Poté zdůraznil, že „dopis ze dne 13.4.1993 není písemným uznáním jeho závazku vůči žalobkyni podle §110 občanského zákoníku po obsahové ani po formální stránce“. Rovněž namítl, že „výše majetkového podílu vypočítaného žalobkyní podle transformačního zákona neodpovídá hmotnému právu, neboť v rozporu s hmotným právem jí byl soudem přiznán majetkový podíl i z titulu vneseného živého a mrtvého inventáře, který však do družstva nevnesla.“ Poté se obšírně vyjádřil k provedeným důkazům a k tomu, co podle jeho názoru mělo být z těchto důkazů zjištěno. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zdůraznila, že jí byl stanoven základní podíl podle §7 odst. 4 transformačního zákona, a uvedla, že se nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a má nárok na vypořádání majetkového podílu podle §13 odst. 3 transformačního zákona. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II. bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. dubna 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění vztahující se především k datu zániku členství žalobkyně v družstvu a k otázce výše jejího majetkového podílu). Zde je zapotřebí zdůraznit, že je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní (viz výklad obsažený v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Napadený rozsudek je založen mimo jiných rovněž na právních názorech, že žalobkyně je – vedle osoby oprávněné podle §14 písm. a/ transformačního zákona – rovněž osobou oprávněnou podle §14 písm. c/ transformačního zákona a že je oprávněna žádat vypořádání svého majetkového podílu postupem stanoveným v §13 odst. 3 transformačního zákona. Dovolatel správnost těchto právních názorů zpochybnil (zčásti tím, že zpochybnil skutková zjištění, na jejichž základě soudy uvedené právní názory přijaly). Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
V rozsudku ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/98, Nejvyšší soud dovodil, že oprávněné osoby měly možnost výběru, zda se stanou či nestanou členy transformovaného družstva. V rozsudku ze dne 6. května 2004, sp. zn. 29 Odo 922/2003, pak Nejvyšší soud dále dovodil, že vyjádřil-li člen družstva jasně v průběhu transformace vůli nestát se členem transformovaného družstva, členem tohoto družstva se nestal. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v tom, že právní režim nároku člena družstva na vypořádání jeho účasti na majetku družstva ve smyslu §2 odst. 1 transformačního zákona se odlišuje podle toho, zda se stal či nestal členem transformovaného družstva. Jestliže se člen družstva, který je oprávněnou osobou podle §14 písm. a/ transformačního zákona stane členem transformovaného družstva (jež se podle ustanovení §765 odst. 2 obch. zák. zápisem změny stanov do obchodního rejstříku považuje za družstvo založené podle obchodního zákoníku), řídí se nadále jeho vztah k družstvu a tedy i vypořádání s družstvem v případě zániku členství ustanoveními §233 a 234 obch. zák. Naproti tomu nestane-li se člen družstva, jemuž vznikl nárok na majetkový podíl z transformace, členem družstva po transformaci, řídí se vypořádání jeho podílu ustanoveními §13 odst. 2, 3 transformačního zákona (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, a ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/ 2004, uveřejněné pod č. 58 v sešitě č. 3 z roku 2002 a pod č. 104 v sešitě č. 7 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a nověji i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005).
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že k tomu, aby se určitá osoba stala osobou oprávněnou podle §14 písm. c/ transformačního zákona, nepostačí, že restituční nárok uplatnila řádně a včas; vedle toho je zapotřebí, aby mezi touto osobou a transformovaným družstvem byla shoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. srpna 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98).
Ve vztahu k dovolací námitce, že „dopis ze dne 13.4.1993 není písemným uznáním jeho závazku vůči žalobkyni podle §110 občanského zákoníku po obsahové ani po formální stránce“, je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; na rozdíl od soudu prvního stupně totiž odvolací soud žádný závěr ohledně uznání závazku žalovaným neučinil. Konstatoval pouze, že ze stanovisek účastníků je zřejmé, „že projevili souhlasnou vůli o poskytnutí náhrady náležející žalobkyni podle zákona o půdě v rámci transformace družstva (k žádosti žalobkyně o vypořádání náhrady za vnesený inventář na základě jejího písemného podání ze dne 12.12.1992 odpověděl žalovaný prostřednictvím osoby prokuristy družstva, že majetkový podíl, který činí 486.586,- Kč, jí bude vydán po sedmi letech a žalobkyně způsob vypořádání zjevně akceptovala).“
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod. 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.957,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu